Na svých seminářích se stále častěji setkávám s ženami (někdy i s muži), které vypráví o tom, že mají „nestandardní“ dítě, jak to vyjádřila jedna klientka. Spektrum „nestandardnosti“ jde od ADHD příp. ADD, tedy o tzv. „hyperaktivní“ děti, přes diagnostikovanou lehkou mozkovou disfunkci LMD a poruchy autistického spektra, až po těžší formy genetických poruch. Nechci v tomto článku psát o teoriích vzniku těchto poruch (např. u autismu je nyní na alternativních stránkách hojně diskutovaná souvislost s povinným „MMS“ očkováním v kojeneckém věku) ani o jejich znepokojivém nárůstu (např. u autismu v Kalifornii/USA mezi roky 1990 a 2006 o sedminásobek).
Chtěl bych se podělit o několik postřehů a snad i poznatků z konstelací, které jsem vedl s rodiči těchto „nestandardních“ dětí a zamyslet se nad otázkou, co „nám“ tyto děti přinášejí a jak bychom se na ně mohli a snad i měli dívat. Podotýkám, že se jedná o nanejvýš subjektivní dojmy, které nechci a nemůžu zobecňovat.
Prakticky nikdy jsem se nesetkal s tím, že by se zástupcům, stojícím v rolích těchto dětí v konstelaci dařilo nějak špatně. Většinou jsou dokonce ze všech zúčastněných na tom nejlépe. V jedné konstelaci například seděl zástupce za dítě na zemi a sledoval s úsměvem rodiče, kterak „si neví rady“. K němu se přidružila zástupkyně za „vnitřní dítě matky“ a výborně se starostlivostí rodičů bavili.
Tím nechci říci, že by „nestandardní“ děti byly nějak škodolibé. Vůbec ne. Jen nesdílejí obavy svých rodičů. Také (a to je nezvyklé) nejsou většinou zapletené do „osidel systému“, to znamená, že jejich „postižení“ nevypadá jako něco, co za někoho jiného z rodinného systému přebírají. I toto by mluvilo proti (mimochodem již opouštěné) teorii dědičného původu potíží. Ono to totiž „konstelačně viděno“ vůbec nevypadá, že by byly „postižené“. Ten, kdo je postižen, je zjevně rodič.
Podíváme-li se na příznaky „nestandardních“ dětí, pak si všimneme, že to, v čem se především odlišují, je způsob komunikace s okolím a nedostatek koncentrace na „správné“ provedení úkonů a úkolů (správné ovšem pouze z hlediska racionálního světa dospělých). V několika konstelacích jsem si všiml, že tyto děti vnášejí do našeho světa opravdu něco „cizího“, ovšem opět pouze ve smyslu, který je určován nesmírně silným zdůrazněním verbální, logické a „rozumné“ komunikace v našem světě. Chtělo by se říci, že se „láskyplně vysmívají“ naší všudypřítomné touze po (racionální) kontrole okolního světa. Nepřekvapuje, že v některých kulturách, které si na čistě rozumovém pojetí reality zakládaly méně než ta naše, byly například autistické děti považovány za velice zbožné až svaté.
V jedné konstelaci, ve které jsem kromě „normální“ konstelační techniky používal i orientaci do čtyř kvadrantů, přicházel syn s Aspergerovým syndromem ze severu, tedy z „nehmotné“ říše velké duše, kde podle šamanské tradice přebývají naši předci. Jeho rodiče, poněkud nesví, stáli v protilehlém jižním kvadrantu, tedy na území největší materializace a racionalizace, které je zároveň baštou „kmenových duší“, tedy navzájem soupeřících ideologií.
A přesně toto se děje, stále častěji a podle mé (statisticky nikterak nepodložené) zkušenosti především v rodinách inteligentních a vyspělých rodičů: „Nestandardní“ děti nás konfrontují s nutností, překonat náš „common sense“, tedy „zdravý“, racionální a mainstreamový, kolektivní rozum. Jistě – soužití (o výchově raději nebudeme mluvit) s „nestandardním“ dítětem přivádí často jeho rodiče na hranici toho, co lze unést. Náš naprosto „školní“ zdravotní systém je při tom nejen že nepodporuje, ale často jim dokonce život komplikuje nesmyslnými vyšetřeními, testy, povinnou byrokracií. Přesto prakticky vždy slýchám od „postižených“ rodičů, jak obohacující je pro ně život s takovým dítětem a jak jim jejich dítě otevírá nové dimenze vnímání reality.
Život s těmito dětmi nás tedy zjevně staví před nutnost, obhájit svůj (odlišný) pohled na svět, nenechat si namluvit, jaké „neštěstí“ nás potkalo, mít kuráž a vzepřít se tlaku okolí na „správnou“ výchovu, „zodpovědné“ zacházení a „vhodnou“ léčbu. Děti jsou pro své rodiče vždy „ultimativní“ výzva, a to i tehdy, je-li to velice nepříjemná a náročná výzva, která vede ke kompletnímu „přeorání“ toho, jací rodiče chtějí být, jakého potomka by si přáli a jak nahlížejí na svět.
Možná, že se toto „přeorání“ netýká jen rodičů, a že „nestandardní“ děti vnášejí do celé naší společnosti cosi radikálně nového. Jakousi „kritiku čistého rozumu“, ovšem ve zcela odlišném významu slova, než jak to pojal Immanuel Kant. Možná, že zrovna tak, jak se „živý organismus Země“, totiž ona Lovelockova Gaia začíná bránit přílišné dominanci jejího nejúspěšnějšího tvora, totiž nás lidí, nám Univerzum posílá děti, které nám mohou ukázat naši slepotu ohledně jiných forem bytí, než té racionálně-vědecké. Možná, že naše „nestandardní“ děti jsou vcelku v pohodě. Kdo s nimi není v pohodě, jsme my, kteří jsme se stali až příliš standardními.
Hezký (a nestandardní) den přeje
]]>
