Plaidoyer znamáná závěrečná řeč, výstup obhájce nebo žalobce v přelíčení. (Foto: Shutterstock)

Právní stanovisko naší advokátní kanceláře k roli státu v blokaci tzv. dezinformačních webů vcelku jasně staví najisto, že stát prostřednictvím Vlády by do této oblasti neměl žádným způsobem ingerovat, a pakliže tak činí, měl by tak činit pouze v odůvodněných a zcela krajních případech, představujících ohrožení státu. Celé stanovisko je možné nalézt zde.

V dané věci se však blokované subjekty nemohly domáhat svých práv na státu, neboť k vlastní blokaci došlo až mírně alibistickou blokací ze strany soukromých subjektů, což z celé věci činí veskrze soukromoprávní spor z plnění smlouvy za současného porušení nařízení o síťové neutralitě. Za situace, kdy průměrná délka trvání soudů v České republice převyšuje léta, mají blokované subjekty v podstatě jedinou možnost, jak se v relativně krátkém čase domoci svých práv před nezávislým soudem, a tj. návrhem na vydání předběžného opatření, kterým by bylo soukromým subjektům zakázáno v protiprávní blokaci pokračovat. V případě, že by se totiž blokování bránili prostou žalobou, byl by právní podklad blokace tzv. prejudiciální otázkou, a do konce soudního řízení by se žalobci (blokovaní provozovatelé) nemuseli vůbec ničeho domoci.

Naše advokátní kancelář za jednoho ze svých Klientů podala návrh na vydání předběžného opatření, který představuje jedinou, časově relativně schůdnou variantu účinné právní obrany, a téhož Klienta zastupovala též v navazujícím odvolacím řízení.

Problematickým je v případě předběžných opatření zejména skutečnost, že navrhovatel má absolutní odpovědnost za předložení důkazů prokazujících jeho návrh. V dané situaci jsme shromáždili celou řadu přímých, a ještě větší řadu nepřímých důkazů usvědčující jednotlivé operátory z toho, že weby aktivně blokují, že jejich jednáním vzniká škoda a nemajetková újma, a že takové jednání je v rozporu se smluvními ujednáními, českým právním řádem, konstantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, ale též právem Evropské unie, najmě pak v rozporu s nařízením o síťové neutralitě.

Přesto však soud první instance i soud odvolací vcelku urputně hledaly důvody, pro které není možné návrhu na předběžné opatření vyhovět, a to mnohdy až do takové míry, že založily pochybnosti o možnosti výkonu práva na přístup k soudu ve smyslu ust. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Příkladem budiž toto vyjádření jednoho z pražských soudů, vyjádřené v zamítavém rozhodnutí o předběžném opatření: Vydáním předběžného opatření by žalobce bez řádně proběhlého nalézacího řízení a bez provedení potřebných důkazů dosáhl požadavku, jehož oprávněnost bude teprve zkoumána jako předběžná otázka v avizované žalobě na náhradu škody. K tomu je na místě srovnat kupř. Usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. 14 Cmo 319/2020-63, ve kterém se podává: „Při přijímání předběžného opatření převládá požadavek rychlosti řízení nad úplným prokázáním uplatněného nároku…Rozhodnutím o předběžném opatření tedy není prejudikován výsledek sporu ve věci samé, zajišťuje toliko, aby konečné rozhodnutí mohlo mít pro účastníka vůbec nějaký reálný význam. Smyslem předběžného opatření je zabránit nevratným či těžko odčinitelným krokům.“

Pozornému čtenáři neunikne, že první z citovaných soudů, který nyní rozhodl ve věci takzvaně „dezinformačních“ webů zcela a úplně popírá účel a význam předběžného opatření, jak jej pojímá Vrchní soud v Praze, jakožto soud nyní rozhodujícím soudům nadřízený. Účelem předběžného opatření totiž není bez dalšího rozhodnout, že tzv. dezinformační weby zablokovány být nemohou – ale zamezit tomu, aby bylo postupováno způsobem, o kterém jsou přinejmenším pochybnosti (byť osobě znalá práva v této oblasti je zřejmé, že se jedná o postup bezpochyby protiprávní).

Skutečnost, že si blokující subjekty nejsou jisty svým postupem, a od dosavadních blokací bez součinnosti státu dávají postupně ruce pryč, a weby postupně sami „odblokovávají“ pouze podtrhuje pocit, že soudy rozhodující ve věci předběžných opatření v daném případě zájem poskytnout právní ochranu jednoduše neměly.

Otazníky vzbuzoval taktéž postup soudu první instance, který uměle oddaloval předání spisu k odvolacímu soudu prodlužováním tzv. soudcovských lhůt v době, kdy, již měl být spis dávno předán – důležitost rychlosti odvolacího řízení ve věci předběžných opatření je přitom akcentována též judikaturou Ústavního soudu.

Druhým problematickým jevem byla skutečnost, že soud po navrhovatelích požadoval podklady a specifikaci nároku, které není možné získat bez součinnosti s operátory – kteří v dané věci nemají žádnou povinnost provozovatelům webů součinnost poskytnout. Jednalo se zejména o specifikaci způsobu blokaci – ke které mají logicky přístup pouze správci sítě – tak aby soudy mohly uložit zcela konkrétní povinnost.

V případě, že však Navrhovatelé přístup k takovým informacím nemají, a legálním způsobem ani mít nemohou, jeví se zcela nelogickým, aby po nich soud, jehož funkce je ochrana práv toho, kdo se na něj obrátí, takové informace požadoval, a úspěch předběžných opatření těmito informacemi dokonce podmiňoval.

Tým AK Sudolská