V posledních dnech se některé soudy a další státní orgány či úřady vypořádávají s dotazy občanů na proočkovanost svých zaměstnanců, a to za použití žádostí dle zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím. (Foto: Wikimedia)

Konkrétně tak učinil v jednom svém rozhodnutí ze dne 18.11.2021 Ústavní soud č.j. SPR ÚS 1003/21-3[1] (dále jen „Rozhodnutí“) ZDE.

Oslovené orgány tyto žádosti zamítají z důvodu jediného: tyto informace nelze poskytnout, neboť jimi orgány nedisponují a dále absentuje zákonná povinnost danou informací disponovat, přičemž toto jsou podmínky, které musí být kumulativně splněny pro zamítnutí žádosti o informace.

Kromě toho, že Ústavní soud odmítl poskytnout dotazované informace z důvodu jejich neexistence, v předmětném rozhodnutí US akcentuje taktéž proč neexistují.

Ústavní soud sděluje: „Informace o očkování fyzické osoby proti nemoci covid-19 je považována za údaj o zdravotním stavu, a jako taková je svou povahou vysoce důvěrná a specificky chráněná.

Právnička Sudolská: Polarizace společnosti a diskriminace neočkovaných

Ústavní soud nezjišťuje ani nemá právo zjišťovat tyto informace o zdravotním stavu soudců či asistentů soudce, a jakožto subjekt není povinen ani oprávněn tyto osobní údaje zjišťovat“.

Na první pohled by se mohlo zdát, že Ústavní soud zde bez dalšího stanoví, že zaměstnavatel nemá právo zjišťovat zdravotní stav svých zaměstnanců (nebo-li bezinfekčnost ve smyslu mimořádného opatření), a tedy po svých zaměstnancích požadovat prokázání bezinfekčnosti či dokonce je testovat. Velmi opatrnou textací zde ovšem Ústavní soud nestanoví nic více, než že Ústavní soud nemá zákonnou povinnost tyto informace získávat, a tedy ani povinnost je poskytnout.

Co ovšem Ústavní soud staví najisto, je skutečnost, že se tyto informace o zdravotním stavu (vakcinaci) ve smyslu GDPR řadí do zvláštní kategorie citlivých osobních údajů.

Evropský sbor pro ochranu osobních údajů však již dříve ve svém prohlášení popsal možné využití výjimky podle čl. 9 odst. 2 písm. i) ZDE (tedy zpracování nezbytné z důvodů veřejného zájmu v oblasti veřejného zdraví), při dodržení zásady minimalizace uvedené ve čl. 5 GDPR.

Právnička Sudolská: Návštěva restaurace – právo či výsada?

V tomto Rozhodnutí Ústavní soud považoval za zvlášť citlivý osobní údaj pouze údaj o vakcinaci osoby, nikoliv další způsoby prokázání naplnění podmínek bezinfekčnosti (tedy 1. prodělání nemoci nebo 2. vakcinace nebo 3. test).

Výše uvedené je toliko aktuálnější vzhledem k novému opatření Č. j.: MZDR 42085/2021-1/MIN/KAN, ze dne 20. listopadu 2021, účinné od 22.11. 2021  (dále jen „MO“) ZDE, kterým se stanoví zaměstnavatelům povinnost zajistit pravidelné testování všech svých zaměstnanců. Toto mimořádné opatření předpokládá testování pouze pro neočkované osoby, a jako takové se na něj zmíněné Rozhodnutí Ústavního soudu uplatní tedy zcela.

Má-li zaměstnavatel vědět, koho má povinnost testovat, pak implicitně přeci musí zaměstnavatel znát informaci o stavu očkování/neočkování svého zaměstnance – což je v přímém rozporu s názorem Ústavního soudu vyjádřeném v tomto Rozhodnutí a zejména pak v rozporu se zákonem, neboť zaměstnavatel vyžaduje od zaměstnance citlivý údaj, zda-li je či není očkovaný.

S ohledem na skutečnost, že předmětné MO vztahuje v bodě II. písm. b) iv) povinnost zaměstnavatelů testovat své zaměstnance taktéž explicitně na soudce, je otázkou, jakým způsobem hodlá Ústavní soud plnit povinnost testování svých zaměstnanců (soudců) – vyplývající z MO od 22.11.2021.

Tým AK Sudolská