Trh nemovitostí začíná být žhavým politickým tématem. Ceny nemovitostí v posledních letech tak výrazně vzrostly, že se pro lidi s průměrnými příjmy staly nedostupné. Platí to téměř po celé Evropě, platí to i pro Kanadu.
Takové rozšíření tohoto jevu vede leckoho k mylné představě, že prý „kapitalismus selhal“. Ale kdeže, je to mnohem prostší. Země, ve kterých je bydlení tak drahé, mají něco společného, a není to kapitalismus. Je to politika centrálních bank – zvrhle nízké či dokonce záporné úrokové sazby, zvrhle vysoký tisk peněz. To tyto atributy sociálního inženýringu selhaly. A dokud se příčiny neodstraní, lepší to nebude. Ale protože to socialista nikdy nepochopí, nechme příčiny příčinami a podívejme se na něco jiného: Totiž jak se to socialisté snaží v praxi „řešit“.
Se „zajímavým řešením“ přišel kanadský Vancouver. Zajímavým proto, že tenhle (pro mě odstrašující) „vzor“ láká mnoho evropských politiků. „Řešení“ spočívá v dani z prázdných domů. Vancouver má totiž velkou asijskou komunitu, která v něm značnou část roku nežije a má nemovitosti jen jako sezónní sídlo. Mnoho domů a bytů je proto dlouhodobě prázdných. Radnice tvrdí, že chce vrátit prázdné nemovitosti na trh, aby v nich mohli bydlet lidé, kteří ve městě žijí permanentně. Myslí si, že když bude na trhu víc bytů, budou levnější. To zní logicky, ne?
Takže co radnice vymyslela? Další povinnost. Daňový poplatník musí prokázat, že nemovitosti, které neslouží jako stálé bydliště, jsou k bydlení využívány někým jiným. Za nemovitost, která není víc než šest měsíců obývaná, zaplatí majitel 1 % odhadní ceny jako daň. Čistý výnos z daně má být určen na výstavbu dostupného bydlení.
Ale je to dobré řešení? Ekonom sice intuitivně ví, že ne, ale chce-li to prokázat, není to zase tak snadné, protože data z různých zdrojů se zásadně rozcházejí. Pro trh nemovitostí je totiž typické, že na rozdíl od rohlíků, jogurtů či benzínu je každá nemovitost jiná a těžko se hledá něco jako průměrná cena: Rozměrově stejný byt o ulici vedle je prostě už jiný byt a jeho cena může být dost odlišná. Navíc daň funguje teprve od roku 2017, takže má za sebou vlastně jen dvě inkasa. Hodně taky záleží na tom, co porovnáváme: zda mluvíme o celém městě, nebo jen centru. Zda mluvíme o všech nemovitostech, nebo jen o prodeji nových nemovitostí od developera. Proto je tak těžké data správně interpretovat.
Některé zdroje tudíž tvrdí, že počet volných nemovitostí vzrostl ve Vancouveru o 15 %. Jiné mluví o růstu počtu jen o 0,1 %. Jinými slovy, řada článků obsahuje o Vancouveru protichůdné informace, takže roste riziko, že mnozí se Vancouverem budou chtít inspirovat… A když nemůžeš věřit tomu, co se povídá, musíš spolehnout sám na sebe. A tak jsem si Vancouver proklepla sama přímo u zdroje:
Podívala jsem se na statistiku tamní realitní společnosti Zolo z července letošního roku. Z ní vyplývá, že průměrná cena prodaných nemovitostí i po zavedení daně dál rostla. V létě 2018 činila 1,2 mil. kanadských dolarů, koncem roku 2018 už byla u 1,4 milionu dolarů a v roce 2019 se zase trochu vrátila k cenám z léta 2018. Meziročně je tedy cena prodaných nemovitostí nepatrně vyšší, připsala si 2,6 %.
Ale vypovídá vůbec průměrná cena prodaných nemovitostí o něčem? Vždyť třeba stačí prodat pár velkých luxusních sídel a průměrná cena uletí, ačkoli malý byt se prodává za stále stejné peníze... Musíme se tedy podívat na detailnější statistiku. A z ní jsou vidět obrovské rozdíly. Zatímco dvoupokojové byty zlevnily o 10 %, třípokojové naopak zdražily o 28 %. Zjednodušeně řečeno, daň tedy zlevňuje malé a zdražuje velké byty.
A jak je to s počtem prodaných bytů? Jejich počet v roce 2018 klesal, neboli daň nefungovala. V roce 2019 se situace otočila, počet nabízených nemovitostí sice zásadně roste, jenomže prodeje nikoliv. Prodejů se realizovalo zhruba stejně jako před rokem. Jinými slovy, daň sice nutí majitele byty prodat, ale kupců nepřibývá. Není pravdou, že by se k bytům dostávalo víc lidí, kvůli kterým byla daň zavedena!
A nedost na tom. Na Vancouver se navíc žene smršť žalob. Média probírají, že se s městem chtějí soudit čínští multimilionáři. Jeden z nich by měl například zaplatit daň ve výši 200 tisíc dolarů z nemovitosti, jejíž cena údajně přesahuje 20 milionů. Jenže Číňan tvrdí, že nemovitost nebyla prázdná celých šest měsíců. Jiný zase tvrdí, že nebyl v Kanadě a nemohl zaplatit... Město tedy místo očekávaného rozpočtu na novou výstavbu připravuje rozpočet na právní bitvu. Na dani tak zatím vydělávají právníci, nikoli chudáci.
Takže zas a znovu se ukazuje, jak naivní je představa, že když někdo něco vlastní a nepoužívá tak, jak se státu či městu líbí, hodné město ho daní „napraví“. Je to jen hra na to, že někdo má dost informací a schopností, aby přechytračil spontánní vývoj. Podle dat společnosti Zolo zatím Vancouver dokázal vybrat od majitelů nemovitostí desítky milionů dolarů, aby meziročně ceny bytů stále rostly. Nejsou dostupnější!
Neboli původní cíl daně: levnější byty, víc bydlících.
Skutečný výsledek daně: dražší byty, víc lidí se musí bytu zbavit, stejně bydlících – ale v bytech menších.
Ne, kanadská daň pro nás není žádnou inspirací. Kdo skutečně upřímně chce zlevnit byty a nehoní jen politické body, zamyslí se, jestli to náááhodou není divné, když je hlavní úroková sazba centrální banky nulová či dokonce záporná. Zamyslí se, jestli to je normální, když věřitel musí platit dlužníkovi za to, že mu „smí“ půjčit. Zamyslí se, jak u nás zafungovaly intervence... Ne, problém není v daních, v majitelích, ve spekulantech. Je v měnové politice a v její variaci na socialistické centrální plánování.
Markéta Šichtařová
