Byly doby, kdy média nepsala pravdu. Každý to věděl. Pravda se filtrovala mezi řádky. Totéž v písničkách a v divadelních hrách. Cenzura všude. Autoři museli psát tak, aby divák pochopil, cenzor nikoli. Šílená doba. A je tu zas.
Demokracie je založená na tom, že média fungují jako její hlídací pes. V dobách, kdy informovat nemohou nebo nechtějí, přestávají demokracii sloužit. Když média lžou, vždy to bezpečně ukazuje úpadek společnosti, který předchází nějaké velké společenské změně. Ať už k horšímu či k lepšímu.
A média jako celek dnes už nehlídají. Až příliš mnoho lidí jim přestává věřit. Až příliš mnoho lidí se už nedívá na televizi, protože si myslí, že se v ní nevysílají zprávy, nýbrž to, co si mají myslet. Že je to propaganda jako dřív. To není nějaký povrchní dojem, to vidíme z empirických dat z celého světa. Podle agentury Gallup totiž v roce 2018 považovalo 62 % Američanů zprávy za zaujaté a zkreslené. Domnívali se, že 44 procent obsahu neodpovídá skutečnosti. V rámci médií přitom nejhůř dopadla televize. Korunu všemu přináší zjištění, že většina Američanů není schopna uvést jediné médium, které by podle nich dodávalo objektivní zprávy.
A možná mají pravdu. A je na to i řada důkazů. Několik let jsme totiž ze všech stran slyšeli, že se americký prezident dostal k moci díky spolupráci s Ruskem. V roce 2017 se dokonce objevila tajně pořízená nahrávka, na níž jeden z produkčních CNN říká, že ředitel televize Jeff Zucker chce stále nové a nové zprávy o Trumpovi a jeho spolupráci s Ruskem. Novináři šili podle politického zadání do Trumpa ostošest, aby se v březnu 2019 na základě vyšetřování ukázalo, že Trump s Ruskem nespolupracoval. Hm, smůla. Tedy pro novináře. A ne, nejsem fanoušek Trumpa ani omylem.
Mezitím se ale rozjela kampaň proti šíření falešných zpráv označovaných jako fake news. Řada lidí a médií byla označena za ruské špiony bez důkazů, podobně jako tomu bylo v kauzách #metoo. Stačilo jen ukázat prstem. A jak dnes už tedy víme, věhlasná média sama záměrně šířila fake news, protože chtěla Trumpovi ublížit. Jako když zloděj křičí „Chyťte zloděje!“
Takže lze tedy nedůvěryhodnost médií ztotožnit jen s nenávistí ke Trumpovi? Ale kdeže.
Krátce po začátku požáru Notre-Dame jsme ještě pořádně ani nevěděli, co se děje, zda se budova celá zřítí či ne, ale už jsme „věděli“, že pravděpodobně šlo o důsledek opravy. Přesněji – média to věděla. Velmi zvláštní! Jak může někdo vědět, jak vznikl požár, když požár ještě nedohořel a neproběhlo šetření? Jak mohla média tak rychle vědět, že se nejednalo třeba o nedbalost turisty? O teroristický útok spojený s volbami do Evropského parlamentu? O odvetu za to, co se dělo před měsícem na Novém Zélandě? O sabotáž zaměstnance? Příčin vymyslíme tisíc a jednu… Ale žádnou z nich není možno ověřit v okamžiku, kdy požár ještě ani nedosáhnul svého vrcholu. Tak jak si někdo může troufnout říct, že pravděpodobná příčina je ta a ta?
Možná mají média pravdu. Doufejme, že ji mají. Ale pokud ji mají, pak ne proto, že by média opravdu něco věděla, ale proto, že se omylem strefila. A protože lidé už médiím nevěří, vymýšlí různé konspirační teorie, co všechno mohlo za požárem stát. Média ale opět nelenila a všechny, kteří měli hypotézu nebo teorii, hned označila za lháře. Přitom ti, kdo vymýšleli konspirace, neměli patrně o nic méně informací než sama média: totiž neměli žádné. Proč tedy nebyla média nestranná a nečekala na výsledek skutečného vyšetřování? Až vyjde při skutečném šetření najevo, že opravdu šlo o nehodu, bude tomu veřejnost po téhle zkušenosti ještě věřit...?
A spekulace šly logicky ještě dál. Každý mohl na Twitteru, na Facebooku, v živém vysílání některých televizí vidět, že řada lidí požár oslavuje. Nejen, že to každý vidět mohl, ale stále může, protože print-screenů a videí koluje dostatek. Nicméně v médiích se vzápětí objevily zprávy, že nic takového není pravda, nemáme věřit svým očím, nikdo oheň neslaví a všechno je to jen konspirační podvod. Za všechno prý mohou údajně falešné twitterovské účty šířící fake news, které chtějí ve společnosti zasít hněv a nenávist.
To je klidně možné – možná vážně šlo o podvrhy a falešné účty pouze předstírající, že někdo má z katastrofy radost. (I když zajímavé je, jak rychle se údajní dezinformátoři zorientovali, kolik dokázali během pár minut založit falešných účtů a v jak velkých počtech hned dokázali reagovat... Jen někomu hodně naivnímu tohle mediální vysvětlení o údajných podvrzích nepřipadá přinejmenším podivné.) Ale mají média důkazy ke svému tvrzení, že oslavné zprávy byly podvrhy?
Já žádný takový důkaz od žádného média neviděla. Zrovna jako jsem neviděla důkaz, že účty byly pravé. Prostě nikdo to nemůže vědět s absolutní jistotou. Objektivní by tedy bylo ze strany médií říci například toto: „Část uživatelů sociálních sítí nad katastrofou jásá, ale dosud nelze určit, jaké a zda vůbec nějaké procento z těchto účtů je podvrhem.“ Přesto část médií zaujala úplně jednoznačný postoj: Je to lež.
Takže si to shrneme. Stále nevíme a hlavně ani nemůžeme vědět, co se stalo. Vyšetřovatelé dokonce ještě ani nesmějí vstoupit do ohořelé budovy. Zato „víme“, že se neslavilo a asi nešlo o úmysl. Jak to, sakra, může někdo „vědět“? Jak je možné, že média prezentují své domněnky a přání jako fakta? Jak to, že nezachovávají přísnou neutralitu?
Přátelé, nepodceňujme sílu symbolů. A nepodceňujme sílu davu, když se rozhodne přestat věřit autoritám. A zejména nepodceňujme, když se obojí spojí dohromady. Tahle kombinace může vytvořit hodně třaskavou směs. A mohou za to některá média. Dosáhla pravého opaku, než chtěla. Lhala příliš okatě. Chtěla veřejnost instruovat, co si má myslet. A veřejnost - se na instrukce vybodla.
Já vlastně úplně chápu, jak strašně moc chtějí tu svou pravdu a lásku prosadit; jenomže používají k tomu tak agresívní metody, že výsledkem je lež a nenávist.
Markéta Šichtařová
