Jistě jste to v poslední době slyšeli taky: ono zaklínadlo potravinová soběstačnost. Tedy pěstovat si, zpracovávat i vyrábět všechny a zvláště ty základní potraviny jen u nás a nespoléhat na trh.
V době post-covidové jako by najednou tuhle mantru skloňoval kdekdo. Dokonce i tací ekonomové, kteří byli dříve leckým označováni za „pravičáky jako řemen“, se už téhle myšlence nebrání. Ostatně tak jako se najednou zázračně nebrání ani většímu veřejnému dluhu, větším dotacím, větším regulacím, podpoře domácího cestovního ruchu na úkor zahraničního… Stačilo nechat se zavřít na pár týdnů do domácího vězení a omotat si povinně obličej kusem hadříku, a nezanedbatelnému množství velmi racionálních lidí, kteří za normálních okolností umí pracovat s daty místo s domněnkami, jako by vyměkl mozek.
Protože celá slavná představa potravinové soběstačnosti, jakkoliv se masám může zdát národovecky rajcovná, je především dokonalá ekonomická hloupost. Je zajímavé, jak lidstvo pořád a pořád tvrdošíjně recykluje minulost, která se prokázala jako neživotaschopná, a nechápe, že ani po sto prvé nějaký ekonomický nesmysl nebude fungovat.
Takhle se lidstvo pořád pokouší recyklovat komunistické myšlenky, jako by snad komunismus v nějaké zemi světa fungoval. Takhle se snaží recyklovat tisk peněz, jako by snad tisk peněz vždy neskončil průšvihem a zchudnutím. A úplně stejně se snaží recyklovat i myšlenku, že si nějaká země bude vše vyrábět sama. Tedy i potraviny.
Přitom už někdy v roce 1817 velký ekonom David Ricardo prokázal, že princip soběstačnosti, ať potravinové či jakékoliv jiné, je nesmyslný, protože to, co v ekonomii skutečně funguje, má název komparativní výhody: Zjednodušeně řečeno, má smysl zaměřovat se na výrobu a vývoz takového zboží, které dokážeme vyrobit proti jiným efektivněji, a naopak koupit od jiných zemí zboží, které dokáží vyrábět nejefektivněji ony. Jakýkoliv jiný politicky tlačený koncept dělá z lidí hlupáky, protože zneužívá jejich ekonomické nevzdělanosti, aby z ní vytřískal líbivé politické body – ale výsledkem je zhoršení ekonomické situace lidí.
Abychom dosáhli této politicky populární potravinové soběstačnosti, museli bychom na obchodníky uvalit velmi přísnou regulaci, abychom je násilně donutili prodávat domácí potraviny na úkor zahraničních. Jistě, je to v rozporu s pravidly jednotného evropského trhu – ale popravdě, evropská pravidla mě v této souvislosti moc netrápí, protože nenalhávejme si, že jednotný evropský trh stále ještě funguje. Jednotným trhem se vždy argumentuje, jen když se to hodí velkým zemím, ale v realitě nefungoval vlastně nikdy. Už jen existence dvojích cen mezi námi a třeba Německem ukazuje, že jsme dva oddělené trhy. Co mě ale zajímá mnohem víc, je to, že taková regulace ublíží českým zákazníkům i obchodníkům.
Českým zákazníkům se sníží výběr, zvýší ceny. Pro českého zákazníka je výhodné, když si může volit sám, co chce koupit, ne když mu to určí zákon. Proč jsou asi na českých pultech levná polská kuřata, o kterých se traduje, že prý jsou nekvalitní? Protože jsme takoví chudáci, že je tu musíme strpět? Ne! Protože je my, zákazníci, v průměru chceme kupovat. A teď je zakážeme, respektive omezíme, a nahradíme dražšími českými kuřaty. Vydělá na tom český zákazník, který přijde o možnost volby? Nikoliv. Naopak zejména ti chudší spláčou a raději kupovat maso přestanou. A kdo na tom vydělá? No přeci největší český výrobce kuřat…
Politici rádi argumentují tím, že trochu toho pohodlí pro českého zákazníka stojí za to obětovat na oltář bezpečí – a potravinová soběstačnost má prý právě takové bezpečí přinést.
Souhlas – stát se má starat o naši vnitřní a vnější bezpečnost. Tedy má mít armádu pro vnější bezpečnost a policii pro vnitřní bezpečnost. Tím by na můj vkus mohlo zasahování státu do našich životů tak nějak končit. Starost o naši bezpečnost je jedinou skutečnou funkcí státu, kterou uznávám bez řečí. Až na to, že plky o potravinové soběstačnosti nemají s naší bezpečností vůbec nic společného. Asi takhle:
Představte si, že se rozhodneme být plně potravinově soběstační. Tedy budeme si tu pěstovat banány? Sotva. Ale dejme tomu, že bez banánů se dá přežít a draslík budeme zobat syntetický v tabletách. Tak tedy si tu budeme pěstovat všechno obilí, zeleninu, ovoce, maso. No dobře, sice nás to bude stát možná třikrát víc, než kdybychom dovezli zeleninu z jižní Evropy či severní Afriky, kde mají několik sklizní, takže zelenina bude tak drahá, že ji bude kupovat jen málokdo – ale dejme tomu, že pár jedinců na její nákup mít bude. No, a pak přijde nějaká plísňová choroba a zdecimuje všechnu zeleninu v našich sklenících. Takové choroby rostlin i zvířat přeci čas od času přicházejí. Podobně, jako si přišel koronáč. Takže pak budeme rok či dva bez jediného kousku zeleniny?! Co na tom, pěkně prosím, má být za výhodu a bezpečí?!
Vždyť naopak představa potravinové soběstačnosti je nebezpečná, protože jsme při ní závislí jen na jednom jediném zdroji potravin – na tom domácím. A když náš domácí zdroj potravin selže, protože, co já vím, přijde nějaká epidemie, přijde sucho, povodeň a u nás ze dne na den nebudeme schopni potraviny vyrábět, jsme nahraní a bez jídla, protože jsme spoléhali jen na své síly a neměli jsme v záloze žádné zahraniční zdroje!
Výhoda a bezpečnost je přesně naopak v tom, že jsme bohatě zapojení do zahraničního obchodu a máme vějíř možností, odkud kdykoliv rajčata dovézt. Když to nejde z Moravy, půjde to ze Španělska. Když ne ze Španělska, tak z Egypta. Když to nejde z Egypta, tak třeba z Izraele. Mít zálohy dané mohutným zapojením do obchodu je levné, výhodné a bezpečnější než být závislí na jediném vlastním a ještě drahém zdroji. Na rozdíl od potravinové soběstačnosti, na kterou si hráli v Severní Koreji, dokud nezačali mít hlad a nezačali být závislí na čínské charitě.
Chcete národní bezpečnost? Fajn. Tak v tom případě se vykašlete na báchorky o tom, jak se jako Severní Korejci izolujeme od světa a tím vytvoříme ráj. Otevřete hranice, zrušte cla, zrušte omezení pro obchod – a obchodujte a vydělávejte na svobodném obchodu peníze. A žeňte každého, kdo vám tuhle svobodu a bezpečí budou chtít vzít.
Markéta Šichtařová
