Environmentalismus, genderismus, multikulturalismus, alarmismus… Hromada -ismů, které mají jedno společné: Ještě před dvaceti lety zněla jak z cizí planety, dneska hrozí ovládnout a překopat náš svět.

Environmentalismus, genderismus, multikulturalismus, alarmismus… Hromada -ismů, které mají jedno společné: Ještě před dvaceti lety zněla jak z cizí planety, dneska hrozí ovládnout a překopat náš svět.

Některým lidem už nevoní nejpraktičtější forma vlády, totiž demokracie. Místo ní se vzhlédli v něčem, čemu začali říkat „liberální demokracie“, a co se v jejich pojetí vyznačuje tím, že hlasitá menšina uřve svůj názor na úkor většiny.

Na první pohled se to jeví jako technicky nemožné. Jak by mohla menšina uřvat většinu? Ale pohled na evropsko-americkou civilizaci ukazuje, že to nejen možné je, ale že se to dokonce i děje. Jistá část „progresívních menšin“ totiž vynalezla velmi efektivní nástroje, jak toho docílit.

Oblíbenými nástroji jsou citové vydírání („když naši loď s ilegálními imigranty nepustíte do přístavu, umřou hlady“), strašení („když budete létat, kvůli CO2 se uškvaříme“), vyhrožování („How dare you?!“), či třeba vzbuzování pocitů provinilosti („historicky jsme kolonialisté a musíme se vykoupit pozitivní diskriminací“). A aby takový nátlak dobře fungoval, musí být organizovaný. Podobně jako jeden zaměstnanec si prosadí málo, proto se sdružuje do odborů, podobně jako jeden podnik si prosadí na vládě málo, protože se sdružuje do komor a najímají si lobbyisty, tak taky jeden progresívní liberál si prosadí málo, a tak se zakládají… politické neziskovky.

Politická neziskovka je něco zcela jiného než „prostá“ neziskovka. To právě politické neziskovky jsou výkonným nástrojem k tomu, aby se vláda většiny změnila ve vládu menšin. A aby si to ona většina, dostatečně postrašená a cítící se provinile, dokonce ještě zaplatila ze svých vlastních daní. Protože nenechme se mýlit, politické neziskovky čerpají peníze z našich daní. A o to tu běží.

Protože jsem byla politickým hnutím Trikolora požádána o vypracování makroekonomické části jejího programu, na otázku politických neziskovek jsem nutně musela v rámci téhle práce narazit a nadefinovat do programu nějaký postoj. Jenomže ukázalo se vzápětí, že v českém prostředí legislativa označení „politická nezisková organizace“ vlastně ani nezná, takže jsou tyto organizace poměrně slušně zakamuflované mezi ostatními neziskovkami, které mají k těm politickým na hony daleko. To se však dá poměrně snadno napravit. Není totiž zase tak těžké politickou neziskovku definovat*).

Chcete příklady? Tady jsou: Evropské hodnoty, Člověk v tísni, Prague Pride, Alternativa 50+, Open Society Fund Praha, Agentura pro sociální začleňování, IQ Roma servis, Organizace pro pomoc uprchlíkům, Transitions, Sdružení pro integraci a migraci, Fond NNO a další.

Vnímám velmi nelibě, že z veřejných peněz je prostřednictvím politických neziskovek placena propagace ideologií. Považuji to za nebezpečí pro systém zastupitelské demokracie. Propagovaná témata totiž mají nápadně často – troufám si říct téměř vždy – charakter neomarxistických, progresivistických či alespoň krajně liberálních témat, jako jsou podpora „pozitivní diskriminace“ LGBT, podpora imigrace a multikulturalismu, témata označovaná jako „gender“, environmentalismus a podobně.

Sami si z daní platíme umělé vnucování progresivistických témat české společnosti za cenu vytěsňování témat jiných. Voliči tolerují vynakládání veřejných peněz tímto způsobem v domnění, že jde o „správnou“ agendu, a nevědomky tak financují změnu demokracie v „liberální demokracii“, tedy vládu většiny ve vládu menšin. Voliči si mnohdy neuvědomují, že nevolené politické neziskovky tím získávají značný vliv na ovlivňování veřejného mínění, na umělé vytváření témat ve společnosti, a tedy zprostředkovaně i na výsledky voleb.

Navíc tyto neziskovky tím, že využívají veřejné peníze, vytváří zdání, že jednají ve veřejném zájmu; v realitě ovšem o žádný veřejný zájem nejde. Aby totiž nějakou činnost bylo možné označit za veřejný zájem, musela by se na něm společnost shodnout ve volbách, tedy podporou politických stran, které téma prosazují. V realitě však politické neziskovky pouze uměle vytvářejí za použití píárových postupů a veřejných peněz dojem, že na jejich -ismu existuje celospolečenská shoda.

Další nebezpečí politických neziskovek spočívá v tom, že jsou mnohdy financovány ze zahraničí, čímž cizí státní občané, cizí komerční společnosti i cizí vlády prosazují cizí zájmy na české půdě, aniž by ovšem toto prosazování cizích zájmů bylo vystaveno domácí politické soutěži. Příklad? Třeba nadace Open Society Fund Praha coby součást mezinárodní sítě nadací  Open Society Foundations, kterou založil americký investor  G. Soros a která ve více než 70 zemích světa aktivně podporuje progresivistická témata – aniž by se o to voliči ve volbách prosili. Nevidím důvod, proč bychom se měli nechat korumpovat výměnou za to, že u nás dovolíme propagovat cizí ideologie a zájmy.

Ze všech těchto důvodů chci zákaz financování politických neziskovek z veřejných peněz a ze zahraničních zdrojů. Chci STOP Norským fondům, chci stop politickým projektům z rozpočtů EU, a to i mimo neziskovky!

Je mi jasné, že o stávající neziskovky se bude pokoušet psotník, až si tohle přečtou. Budou argumentovat veřejnou potřebností. Jenomže já nemám nic proti tomu, aby veřejné peníze dostal třeba domov důchodců, u něhož se drtivá většina společnosti shodne, že si přeje jeho existenci. Nemám dokonce ani nic proti tomu, aby soukromé organizace obhajovaly různé politické postoje. Ať si Milion chvilek dál sbírá příspěvky od soukromých dárců. Odmítám ale, aby  politické neziskovky získávaly peníze z daní, peníze od cizích vlád či od cizích občanů bez volebního práva u nás. Kdo u nás nevolí, nemá co ovlivňovat chod českého státu!

————————

*) Pojem „politické neziskovky“ lze definovat jako právnické osoby splňující  současně tato kritéria:

  • jsou založené jako soukromoprávní instituce
  • mají právní formu spolky a pobočné spolky, nebo nadace a nadační fondy, nebo obecně prospěšné společnosti
  • mají funkce tzv. advokační nebo filantropické.

Zdroj:  https://sichtarova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=738119

Markéta Šichtařová

Názory publikované přispěvatelem nelze ztotožňovat s postoji redakce zpravodajství AC24.cz