V květnu si připomínáme jeden zvláštní milník: uplynuto už padesát let od okamžiku, kdy byl zavedený pětidenní pracovní týden. Do té doby se pracovalo i v sobotu.
A jak už to tak bývá, výročí se stalo „výbornou“ příležitostí k tomu, aby se ukrojilo další kolečko salámu a začalo se volat po dalším zkrácení pracovního týdne na pouhé čtyři dny. Dokonce se vyrojila i série článků, podle nichž údajně psychologové tvrdí, jak je pro lidi „nezdravé“ pracovat pět dnů v týdnu…
Cožpak o to, mně by to osobně docela vyhovovalo. Mezi námi, úplně nejvíc by mě bavilo, kdybychom si to obrátili: Dva dny pracovat, pět dnů se flákat – no kdo by to nebral? Ale nechť k A je řečeno i B.
Osobně si skutečně myslím, že k dalšímu zkrácení pracovního týdne ještě časem dojde. Ale současně si taky myslím, že to minimálně v našich končinách rozhodně nebude otázka nejbližších deseti let. Dá se však čekat, že v rozvinutých zemích, kde si v současnosti nebezpečně pohrávají s myšlenkami socialismu, takové pokusy budou co nevidět. Prvními vlaštovkami jsou už pokusy o zavedení nepodmíněného příjmu. Těmi zeměmi, kde se začne s dalším zkrácením pracovního týdne experimentovat, nejspíš bude Skandinávie.
K čemu to povede? Závěr může na první pohled vypadat fantasmagoricky. Ale jen na první pohled.
Řekněme, že hypoteticky u nás zítra zavedeme volný pátek. V tu chvíli dojde k prudkému poklesu produktivity a zpomalování hospodářského růstu. Můžete namítnout, že nemusí být hned tak zle, protože klíčové profese, jako jsou lékaři, piloti či policisté, samozřejmě budou o volný pátek v práci zrovna tak, jako jsou dnes v práci v neděli. A za ty ostatní, jako jsou dělníci u pásu, udělají práci roboty. To je i není pravda – tahle úvaha má totiž háček. Jakmile se stanoví, že jedna profese dostane stejně peněz za méně hodin v práci, automaticky se také stanoví stejné pravidlo pro všechny profese. Takže ti, kdo budou muset být v práci o volném pátku, tak vlastně budou dostávat příplatky stejně, jako když dneska pracují v neděli či ve státní svátek. A to už je jiná: Najednou to znamená, že prakticky pro každého v ekonomice platí „stejně peněz za méně práce“.
To bude do značné míry nevratné, protože lidé se odnaučí pracovat a zleniví. Jakmile si zvyknou, že dostávají stejně peněz za méně práce (což si zvyknou hned), začnou pracovat méně skoro všichni, což nutně musí vést ke snížení výkonnosti ekonomiky. Jenomže budou tu jiné země, které si svůj výkon tahle uměle snižovat rozhodně nebudou a porostou pořád dál. Budou to dynamické země jako třeba Čína.
A jestliže my zpomalíme a Čína poroste pořád dál? Pak nás samozřejmě ekonomicky předežene. A ekonomické předhonění znamená také riziko jakési ekonomické kolonizace. Nemusí jít o kolonizaci takovou, jakou jsme viděli v předminulém století – může jít o kolonizaci takovou, jaká se aktuálně odehrává třeba v Africe, která je opět Čínou ekonomicky kolonizována. A ekonomická kolonizace znamená i podřízenost kulturní.
Ano, může se to na první pohled zdát jako podivná a fantasmagorická souvislost, ale je to tak: Zkrátíme pracovní dobu – snížíme si produktivitu – necháme se ekonomicky předhonit jinými zeměmi – budeme jimi ekonomicky ovládnuti – bude nám do jisté míry vnucena i jejich kultura. Chceme to? Stojí nám takové ovládnutí za další den volna? To si musí každý odpovědět sám, odpověď pro každého jednotlivce jistě není černobílá.
Samozřejmě lze namítnout, že zavedení volné soboty před padesáti lety jsme také přežili a že zavedení volného pátku tedy jistě také přežijeme. A je to technicky vzato pravda – i třetí volný den lze zavést, ekonomika se nezhroutí. Akorát musíme vzít v úvahu pár věcí: Tak například tehdy před padesáti lety Evropa a Severní Amerika byly s přehledem nejrozvinutějšími oblastmi světa. Něco jako „předhonění“ Čínou, Ruskem, Arabskými Emiráty… nepřicházelo v úvahu, i kdyby už tehdy před padesáti lety byly zavedeny hned tři dny volna.
Čím víc robotizace, automatizace a digitalizace, tím snadněji se bude třetí volný den zavádět. Neboli musí k tomu nazrát čas. A to se ještě nestalo. Přesně naopak – u nás nám třetí průmyslová revoluce dost ujíždí. Namísto toho, abychom se snažili konkurovat technologií, snažíme se konkurovat levnou pracovní silou. (Mimochodem, hodně negativně k tomu přispělo i tříleté období intervencí ČNB.) A když někdo staví svou ekonomiku na levné pracovní síle, těžko může uvažovat o tom, že téhle levné pracovní síle dá další den volna. Takové úvahy si mohou dovolit země stavící svůj růst na technologii a digitalizaci, jako je třeba Německo.
Abychom si další volný den mohli dovolit, museli bychom zaprvé být technologicky mnohem dál a zadruhé by i přechod musel být plynulý. Tedy nejprve třeba jeden volný pátek do měsíce, později dva volné pátky… a tak dál. Zkrátka takové socialistické experimenty jsou v zemi, jako je ta naše, a při stávajícím mizerném stupni digitalizace velmi nebezpečné
