Ostře sledovaný soud týkající se případu mrtvého George Floyda skončil. Případu, který stál u zrodu hnutí Black lives matter. Zasahující policista Derek Chauvin byl porotou uznán vinným z vraždy.

Připomeňme, že George Floyd zemřel poté, co se pod vlivem alkoholu a drog vzpouzel zatčení. Soud se týkal toho, zda vůči němu bylo použito přiměřené násilí, anebo zda zasahující policista použil násilí nepřiměřené, čímž Floyda „v nedbalosti“ zabil či dokonce zákeřně zavraždil. Či zda jej dokonce zavraždil z rasistických pohnutek, jak tvrdí příznivci hnutí Black lives matter.

Soud je tedy u konce, město Minneapolis se rozhodlo rodině George Floyda vyplatit jako vyrovnání civilní žaloby 27 milionů dolarů. A americký prezident Joe Biden se nechal slyšet, že prý Amerika tímto verdiktem udělala velký krok kupředu „v pochodu za spravedlnost“.

Má to ale háček. A ten háček nerezonuje jen v USA, ale i v Evropě, a vlastně se zprostředkovaně týká i naší domácí společnosti.

Potíž je v tom, že celá kauza vybízí k ukrutnému zjednodušení: Jste-li takzvaný „politický progresivec“, očekává se od vás víceméně automaticky, že budete nad rozhodnutím soudu a nad astronomickým odškodným pro rodinu George Floyda jásat. Jste-li politický konzervativec, čeká se naopak, že rozhodnutí soudu podrobíte zdrcující kritice. Aneb podle toho, jaký je váš politický názor, předpokládá se od vás také názor na to, zda konkrétní čin konkrétního policisty byl po technické stránce použitím přiměřené či nepřiměřené síly.

Jak je ovšem takové uvažování nebezpečné! Úplně se v něm ztrácí to, že pořád nevíme, zda byl, či nebyl spáchán trestný čin, zda byla, nebo nebyla nepřiměřeně použita síla. Víme, že George Floyd nebyl svatoušek. Ale nevíme, jaký byl akt Dereka Chauvina – soudu se totiž navzdory verdiktu nepodařilo veřejnost přesvědčit o své nezávislosti, abychom si mohli být jisti, že jeho nález je objektivní. A to je na celé záležitosti to nejhorší. V podstatě fyzikální zákonitosti – míra použité síly – jsou tu vykládány podle politického klíče.

A to je hlavní poselství celé kauzy. Totiž podařilo se v rozvinutých zemích obecně natolik zvýšit nedůvěru v justici a stát, že dneska už si nejsme jistí ani objektivitou soudů. Jestliže stát má pouhé tři skutečně ospravedlnitelné funkce – ochranu armádou před vnějším nepřítelem, ochranu policií před vnitřním nepřítelem a ochranu soudy před nedodržováním soukromých smluv – a jestliže stát tyhle funkce neplní, ale místo nich si vynucuje, aby jednotlivci posluhovali a výpalným zvaným daně financovali představitele státu zvané politici nebo úředníci, pak takový stát přestal být servisní organizací občanů a stal se naopak zdrojem násilí.

Jak se to ale mohlo přihodit, že lidé se nechali tak ochočit a na tuhle nečistou hru přistoupili? Prozradím vám teď malé tajemství socialistů. Víte, jak zničit svobodu a nastolit kolektivismus a teror? Zničte schopnost cítit štěstí. Zničte touhu. Šťastný člověk je svobodný člověk. Ale nešťastný člověk bez touhy, který si nechce nic nového koupit, nechce ničeho dosáhnout, nevidí žádné použití pro své vydělané peníze – takový člověk bez naděje vběhne do otevřené náruče socialisty sám.

Každý systém, který zotročil masy a vzal jim svobodu, vždy začal svou éru tím, že zničil štěstí lidí tím, že jim pod záminkou zdraví, bezpečnosti či jakési společenské zodpovědnosti znemožnil drobné slasti, ať už to bylo kouření, zpívání, návštěvy kadeřnictví, scházení se, těsný kontakt rodičů s dětmi, rychlá jízda, argentinské steaky nebo utrácení svých vlastních peněz…

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze

Markéta Šichtařová