Nedávno probleskla médii poměrně okrajová a v zásadě mainstreamově podaná zprávička. Zpěvák Ricky Martin (47) se stal trojnásobným otcem, po dřívějších chlapeckých dvojčatech se mu nyní narodila holčička. Potud žádná zajímavost.
Mírně netradiční se zprávička stává až po doplnění, že pohlaví holčičky bylo plánováno a zpěvák ji má
s druhým otcem, svým manželem Jwanem Yosefem (35). Holčičku jim odnosila náhradní matka.
Ne že by mi do páru Matin – Yosef něco bylo. Ne že by mi do jejich holčičky něco bylo. Ale jsem součástí jisté populace, a ta už mě ovlivňuje. Takže mi je coby jeden dílek společnosti dost do nastavení, co tato společnost považuje za vhodné a nevhodné, co je adorováno a odmítáno. Jaké děti „produkuje“. Ty totiž pak v dospělosti budou svým nastavení zpětně ovlivňovat i mne.
A já s tím, aby dvěma gayům odnosila na míru vypěstované dítě náhradní matka, nesouhlasím. Ne že bych si myslela, že oba pánové něco udělali vědomě špatně, jejich úmysly jistě byly ty nejlepší. Ale myslím, že ani dobrý úmysl nestačí, aby se toho nejvhodnějšího dostalo také dítěti, a o ně tu jde především.
Kdyby se oba pánové postarali o opuštěné dítě z dětského domova – pomohli by mu. Nedal by se říct ani popel. Ale oni geneticky cizí dítě nemají. Možná chyba víc systému než jejich – možná by si takové dítě i vzali, kdyby jim to bylo systémem umožněno, kdo ví?? Každopádně to by bylo řešení nejlepší možné.
Jenomže namísto toho si nechali dítě na míru vypěstovat. Koupili si ho za peníze, jako se kupuje kotě, papoušek či akvarijní rybička. Znemožnili mu poznat jeho vlastní matku. Z toho dítěte se tak vlastně stalo zboží. A z celé transakce se pak stává obchod s lidmi, kteří nemohou poznat biologického rodiče. A mnozí “liberálové” takový obchod s dětským bílým masem vydávají za své právo.
Námitka, že poznat biologickou matku, která je ochotná se za peníze svého dítěte vzdát, není žádná výhra, je lichý argument. Takové dítě, které je odmítáno vlastní biologickou matkou, se nemělo optimálně vůbec narodit, nemělo být počato. Dnes již nade vše pochybnosti víme, že i prenatální vývoj dítě zásadně ovlivňuje. Dnes už nenajdete psychologa, který by si troufnul tvrdit, že emoce či stres matky během těhotenství dítě, jeho vlastní emoce i zdraví nijak neovlivní. Co asi může dostat do vínku dítě, které je už v děloze předmětem obchodního kontraktu?
Bylo v americké smlouvě uvedeno i to, že dodané zboží musí být bez vad, tedy vývojově nepoškozené? A co by se asi s takovým dítětem stalo, pokud by se po porodu ukázalo, že ani moderní genetický screening neodhalil nějakou vadu na dodaném zboží? Bylo by dítě odsunuto do dětského domova? A jak asi bude vypadat jeho emociální výbava, se kterou se po takovém těhotenství bez lásky narodilo? Je předurčeno k tomu stát se psychopatem? Nebo psychicky neodolným, slabým jedincem? Jasné je jen jedno: Takové dítě nemělo v prenatálním věku obvyklé podmínky, proto se z něj obvyklý, psychicky silný jedinec stane s mnohem menší pravděpodobností než z jiných jeho vrstevníků.
To není nic proti náhradnímu mateřství obecně – existují případy žen, které nemohly odnosit své dítě, a tak jim ho odnosila třeba babička dítěte. V takovém případě klobouk dolů – dítě má milující babičku, milující matku i milujícího otce. Není to zboží vyrobené na zakázku a odnošené jako obchodní kontrakt. Jenomže holčička z našeho příběhu nic z toho nepozná. Bude mít dva otce. Kdyby se na hlavu postavili, kdyby ji milovali sebevíc (což určitě budou), ženský vzor chování jí nikdy nedají. Nikdy jí nebudou radit, jak sbalit prvního kluka, nikdy jí nebudou radit, jak si koupit první podprsenku, nikdy ji nebudou kojit.
Neobstojí ani argument, že existuje mnoho rozvrácených rodin, které nefungují, v nichž jeden rodič opustil druhého. Ano, existují. A ne, není to správně. Ale stane se, že pár plánuje společný život, společné děti – a pak se něco nepovede. Chyba se vloudí. A ať chtějí nebo ne, partnerství se rozpadne. Dítě pak žije bez jednoho z rodičů. Není to pro dítě dobré – ale nebylo to plánováno. Tahle holčička na kšeft plánována byla. Byla vyrobena už dopředu s tím úmyslem, že jí nebude poskytnuto to nejlepší, co dítě může mít – fungující dvojici matky a otce. A v tomhle úmyslu je to jiné.
Mám kamaráda gaye. Přál si dítě, dohodl se tedy s ženou lesbou, dali to „dohromady“ a narodila se jim holčička. (Žádné plánování pohlaví dopředu.) Oba se o ni starají. A vedle toho si oba stranou žijí svůj vlastní sexuální život. Jistě, mají mezi sebou řadu sporů o to i ono – ale to mají i v „tradičnějších“ rodinách. Pro mě je tohle za daných okolností ideální uspořádání. A kamaráda za jeho rozhodnutí obdivuju. Nenechali si vypěstovat na míru bytost, které dopředu bude odebráno právo na dva rodiče různého pohlaví. Jenom museli potlačit v sobě část svého já a něco obětovat. A to je ten rozdíl mezi rodičovstvím a obchodem s dětmi.
Některé menšiny – a teď myslím obecně, může jít třeba i o etnické menšiny – propadly mylnému dojmu, že mají na vše právo. Jenomže některé věci nejsou předmětem „nároku“. Volit musíme dnes a denně. Velká část života je volbou, v níž něco obětujeme ve prospěch něčeho jiného. Tak třeba já:
Mám pět dětí. A kvůli nim nemohu mít plnohodnotnou kariéru. Jistě, práce mě baví, daří se, řídím řadu lidí. Ale moje kariéra by vypadala docela jinak, kdybych děti neměla. Musím odmítat řadu individuálních zakázek kvůli času. Musím omezovat obchodní schůzky kvůli času. Musím odmítat doslova dnes a denně řadu příležitostí, které místo toho deleguji na své kolegy. Moje kariéra by měla naprosto jiné grády, kdybych děti neměla. Kvůli dětem jsem ji do značné míry obětovala. Stěžuju si? Nestěžuju, jen konstatuju. Byla to moje volba. Kdybych znovu měla volit, volila bych stejně. Je to něco proti ženám, které volily kariéru místo dětí? Není. Také to byla jejich volba. Sice jejich volbě rozumím méně, ale respektuju ji. Ony také volily a obětovaly děti. Muset se rozhodovat a volit mezi dvěma možnostmi je správné, byť mnohdy bolestivé.
Jenomže někteří lidé volit nechtějí. Chtějí vše: například v tomhle případě plnohodnotný sexuální život, rodinu, dítě. Nechtějí obětovat nic. Mluví o svých právech, ignorují přitom ale právo dítě nebýt předmětem obchodu. Vědomě pro dítě chystají život, který není nejlepší možný. Ale aby si z dětského domova vzali odložené dítě, které nikdo nechce, a jeho život zlepšili – o to buď nestojí, anebo třeba i stojí, ale nastavení systému jim to neumožní.
Abychom si rozuměli – jsem daleká tomu tuhle praxi zakazovat. Obcházení zákazů většinou vede k ještě větším absurditám. Zakážeme náhradní matky pro homopáry – a zákaz obejdou. Jako náhradní matka jim pak poslouží nějaká pofiderní existence a „vyrobené“ dítě si nejspíš ponese s sebou ještě větší zátěž. Taky to ale nemusíme podporovat. Taky si můžeme uvědomit, že dnešní nastavení společnosti, která z velké části tenhle obchod s dětmi adoruje coby vítězství vědy, nemusí být pro dítě to nejlepší možné. Ostatně obchod s dospělými nikdo nepovažuje za správný. Co kdyby někdo řekl: „Já si chci zaplatit svého černého otroka, budu ho milovat, bude se u mne mít líp než v té jeho rozvojové zemi!“ Absurdní a nepřijatelné, že? Tak proč nepovažujeme za stejně absurdní, když někdo říká: „Já si chci zaplatit své dítě ženského pohlaví, budu ho milovat, bude se u mne mít líp než v leckteré rozvrácené hetero rodině“? Vždyť je to srovnatelná logika – obchod s člověkem jako obchod s člověkem, u něhož ani dobrý úmysl skutkovou podstatu nezmění.
Markéta Šichtařová
