Už jste slyšeli tu fámu, že kapitalismus nefunguje a je třeba ho změnit? Já ji v posledních týdnech slyším snad každý den. Co se stalo, že si najednou lidé myslí, že dosud nejvyšší vývojový stupeň společnosti přestal fungovat?

Myslím, že téměř nic nepřichází náhodou a z čistého nebe. Skoro všechno ve společnosti zraje. A v posledních měsících a letech zraje touha po změně společenského uspořádání. Někteří lidé dokonce mluví o revoluci.

Už letos v lednu se v Davosu mluvilo o tom, jak jsou prý lidé s kapitalismem nespokojení. Vše se hlavně neslo na vlně boje za ochranu klimatu. Kapitalismus byl podle mnoha lidí žábou na prameni. Jenže problém je ještě hlubší. Už předtím ve Francii povstaly žluté vesty. A ty prvotně povstaly právě kvůli tomu, že jim boj se změnou klimatu zdražil pohonné hmoty.

Jinými slovy, už dlouho existují jakési barikády ve společnosti a na obou stranách panuje velká nespokojenost. Jedni chtějí radikálně bojovat za klima všemi prostředky včetně zdražení a zákazů dopravy, druzí nechtějí. Jedni křičí „black lives matter“ a stejným dechem dodávají „špinavé Židé“, druzí nekřičí, nýbrž konstatují „all lives matter“. Jedni boří sochy velikánů, kteří postavili naši civilizaci a umožnili těm, kdo sochy kácí, aby neměli hlad, zato měli svobodu beztrestně říct, že se jim sochy nelíbí. Druzí pohoršeně mlčí.

Často to je prezentováno jako souboj konzervativců a liberálů, který nahradil boj levice a pravice. Ale možná to je ještě složitější. Možná to je spíš mezigenerační souboj těch, kteří zažili nedostatek, a těch, kteří o nedostatku jen četli na internetu. Svět bez internetu už nepoznali. Je pro ně samozřejmostí. Pro starší generaci, která ještě zažila telefonní budky, samozřejmost není, podobně jako samozřejmostí není mít co jíst.

Zejména v Americe se najednou objevilo dost mladých lidí, kteří bez většího úsilí vybudovali velké firmy a zbohatli. Třicetiletí dolaroví multimilionáři začali měnit svět. Bez větších problémů jsou ochotni kývnout na socialistické nesmysly. Svět korporací se tím začal měnit. Najednou není hlavním cílem zisk pro akcionáře, nýbrž „celospolečenské blaho“. Tím je pro jedny to, že finančně přispívají na hnutí Black Lives Matter, pro další zase to, že mažou na svých sítích příspěvky, v nichž není vzýván jejich světonázor jako jediný správný.

Z korporací se stávají aktivisté. Pro mnoho korporací i jednotlivců se hospodářský růst přežil. Najednou usilují nikoliv o blahobyt, ale o zastavení (nezastavitelných) klimatických změn. V Německu byl prováděn průzkum: 80 % Němců se domnívá, že z hospodářského růstu nic nemají. Nemají ekonomické vzdělání ani logické myšlení; nechápou, že bez růstu by neměli ani svůj mobil, ani sdílenou elektrickou koloběžku.

Nepochopili, že bez růstu nebudou peníze na lepší a ekologičtější technologie. Nepochopili, že to díky růstu a technologiím se v posledních letech zlepšilo životní prostředí. Nepochopili, že bez růstu a technologií, které růst přináší, by živořili na úrovni střední Afriky s jejím rasismem naruby, s jejím nedostatkem potravin, s její katastrofální ekologií. A jejich představa, že bez růstu bude svět bezpečnější, není jen hloupá; je přímo nebezpečná. Každá civilizace, která nerostla, byla násilně pohlcena jinou. Tou, která rostla, tedy byla silnější. Tou, která vzývala jiné ideály. A rozhodně to nebyly ideály zákazu dopravy, regulace množení se a opovrhování penězi.

A eko-hipsteři už dorazili i do centrálních bank a svou radikalizací nás ženou někam, kde světová ekonomika ani samotný kapitalismus nikdy nebyly. Už před koronou předstírala Evropa růst tím, že nastavila ECB záporné úrokové sazby, což je pro kapitalismus asi tak přirozené jako záporná gravitace. A s příchodem korony začalo šílené pumpování peněz do ekonomiky. Ke škodě planety jde na rozdíl od záporných úrokových sazeb už o globální jev, neb levice se v poslední době pomátla celosvětově.

Aktiva hlavních centrálních bank světa v poměru k HDP dosáhla nových rekordů. Podle dat agentury Bloomberg dosahovala bilance ECB v roce 2014 zhruba 20 % HDP eurozóny, dnes je to 50 %. Japonská centrální banka byla kolem 50 %, teď je už skoro na 120 %. V Británii to bylo kolem 17 %, dnes jsou u 30 %. Eko-hipsteři v centrálních bankách, kteří skoro nezavadili o ekonomii, se tváří, že tisk peněz nezná limity.

S dluhy to je stejné. Jsou na nových rekordech nejen u vlád, ale i u korporací, a aktivisté v korporacích i centrálních bankách se tváří, že to nevadí. Že prý novou přírodu si nevytisknou, ale peníze ano.

Krachujícím podnikům je pomáháno za každou cenu. Bankrot je zakázaný, a tak se některé podniky znárodňují. To je ovšem moc okaté, a tak se politicky korektně mluví o vstupu státu do podniku. Když není vstup státu možný, pomůže centrální banka výkupem dluhopisů, které by nikdo střízlivý nechtěl. Výkup dluhu státem je jen jiná forma nenásilného znárodnění.

V ekonomice tak roste počet firem, které přežívají jen díky ultra levnému financování. S normálními úrokovými sazbami by nepřežily. Všechny problémy jsou opticky skryty a zameteny pod koberec. Rozhodně ale nejsou vyřešeny a rostou. To následně podkopává dlouhodobý růst. Ekonomika ztrácí hnací motor jak za socialismu, protože se nevyrábí to, co chce trh, ale to, co chtějí aktivisté. Normální trh už dávno neexistuje.

Strach euroatlantické civilizace z bankrotů a jejich odsouvání a maskování jednou vybublá v obří problém – v problém totálního kolapsu konkurenceschopnosti. Po roce 1948 byl u nás socialismus nastolen zprudka, teď přichází plíživě – ale jeho podstata je stejná. A tak jako socialistická ekonomika funěla na záda západnímu kapitalismu, tak taky budoucí socialistický západ bude jednoho dne funět na záda zemím, kterými dneska opovrhuje: třeba Číně s jejími a nám tolik cizími hodnotami.

Progresivisté na to vždy reagují slovy, že to je jen strašení. Není. Evropa bývala velmocí a kvůli zhýčkaným levicovým aktivistům, kteří si neváží peněz a růstu, se stále víc propadá. Jen málo regionů planety roste dlouhodobě pomaleji. Evropský sestup byl už zahájen. Teď už si jen můžeme hodit eurem, která civilizace západní Evropu spolkne jako první.

Zachráníme se my, Evropa střední?

Markéta Šichtařová