Evropská komise na podzim roku 2018 bojovala s Itálií kvůli rozpočtu. Zdál se jí až moc schodkový. Itálie sice nakonec rozpočet mírně upravila, ale i tak byl deficit značný.

Mezi Bruselem a Římem tak došlo k celkem velké roztržce.

Brusel vyhrožoval pokutou. Řím zase vyhrožoval, že by Itálie mohla opustit eurozónu. Navíc celkem správně poukazoval na to, že v pozadí roztržky nestojí rozpočet, ale protiimigrační politika Říma, která se lišila od přístupu Paříže i Bruselu. Brusel proto netlačil za rozpočet na Paříž, ačkoli její deficit k HDP byl ještě hlubší než u Říma. Ukázalo se tedy, že „dohledová“ instituce nesleduje ani tak moc rozpočet a fiskální disciplínu, ale spíš to, jak moc ta která země politicky zlobí.

O rok později, v roce 2019, se situace opakovala. V listopadu 2019 Evropská komise varovala, že návrhy rozpočtů Itálie a Francie riskují porušení pravidel EU o dluhu a snižování deficitů. Tentokrát byla však situace o to horší, že zemí, které mohou porušit pravidla, bylo víc a bylo mezi nimi i Slovensko. Evropská komise proto tentokrát nejednala tak akčně jako v roce 2018, kdy šla proti italské vládě.

A jestli dohledový orgán nezvládl ošéfovat přílišný dluh, je celkem jasné, že by nezvládl ukočírovat ani inflaci. Teď narážím na myšlenku, se kterou mimochodem taky leckdo přišel, totiž že by inflace „požrala“ dluh.

Tato myšlenka není ničím novým ani převratným. I to už tu bylo. Bohužel hyperinflace, která měla požrat dluhy, přišla do meziválečného Německa a možná, že právě ona měla velký podíl na tom, že se k moci dostal Hitler.

Není náhodou, že se klíčové centrální banky světa snaží držet meziroční spotřebitelskou inflaci těsně pod 2 %. Vysoká inflace sice ekonomiku zbaví dopadů předlužení, ale vytvoří zase jiné problémy. Bojovat s vysokou inflací není vůbec snadné! Inflace určitě není dobrým řešením.

Dnes už je zřejmé, že se zadlužování v Evropě stalo chronickým problémem. Po krizi v roce 2020 se žádný dluh nejeví jako „dost velký“ a politici, a dokonce i velká část ekonomů se tváří, jako by dluh byl jen číslem a nemusel se platit.

To, že země mající dluh nad 60 % HDP by měly usilovat o jeho snížení pod tuto hladinu, sice všichni vědí, ale nikdo nedbá.

Pro klasického ekonoma připadá v úvahu jen jediné řešení zadlužení: rozpočtová disciplína. To je však přesně to, co Evropa odmítá. A protože přemíra dluhů je kořenem toho, proč jsou dnes tak bizarně nízké úrokové sazby, a ty jsou zase důvodem, proč je dnes tak těžké rozumně spravovat své peníze, nelze očekávat, že by se situace v dohledné době zlepšila.

Nemá smysl popírat realitu a nalhávat si, že tyto dluhy může Evropa ustát. Dluhová krize se vrátí. A s ní se ještě zhorší podmínky pro ukládání peněz.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Markéta Šichtařová