Všichni jsme si asi už všimli, že centrální banky „tisknou“ peníze jak o život. Někteří si navrch k tomu ještě všimli, že zejména v Evropě tyhle peníze prakticky nejsou ničím kryté.

Tomuto typu „tisku peněz“ se vznešeně a krapet kamuflovaně říká kvantitativní uvolňování. A většina lidí ví, že teoreticky čím víc vytištěných peněz, tím vyšší by měla být inflace. No jo – ale kde tedy ta inflace je?!

To, že s kvantitativním uvolněním příliš neroste spotřebitelská inflace (tedy nerostou například ceny potravin, ceny školních potřeb, nábytku apod.), je dáno tím, že peníze uvolněné do oběhu vlastně nekončí úplně všechny mezi lidmi, ale vrací se z větší části zpět do centrální banky. Každý si teď logicky položí otázku: A proč tedy centrální banka posílá do oběhu nové peníze, když je zase vzápětí stahuje, takže v oběhu z velké části ani nezůstávají? Odpověď zní: Protože tyto uvolněné (a zase stažené) peníze za sebou zanechávají stopu v podobě nižších úrokových sazeb napříč celou ekonomikou. A jsme u jádra pudla.

Teorie, na které centrální banka staví, totiž vychází z předpokladu, že za tyhle nízké úrokové sazby si pak někdo vezme úvěr. Že s nízkým úrokem si lidé vezmou úvěr ochotněji, než kdyby byly úroky vysoké. A tohle rádobyvysoké množství nově poskytnutých úvěrů by následně mělo roztáčet kolečka ekonomiky. Mělo by se víc investovat i nakupovat na dluh. Tolik teorie.

Tato teorie je ovšem mylná a nefunguje.

V Evropě se totiž tato politika v kýžených vyšších investicích a vyšší výrobě nikterak neprojevila. Zato se projevila někde úplně jinde – tam, kde o to nikdo nestál. Projevila se totiž ve spekulacích na ceny nemovitostí a akcií. To právě proto jsou ceny bydlení tak vysoké, právě proto ceny akcií rostou, ačkoli podniky mají mnohdy i ztráty. Inflace tu je – jen to není inflace v cenách zboží a služeb, ale je v cenách nemovitostí a cenných papírů.

Teď by samozřejmě bylo logické připustit si, že tato politika nefunguje. Že hospodářský růst nepřinesla; namísto toho jen zvýšila ceny nemovitostí a cenných papírů. Tedy bylo by namístě ji opustit. Opak se ale stal pravdou.

Zklamání, že kvantitativní uvolňování nefunguje, vedlo mnoho lidí k úvahám, že se pouze uvolnilo do oběhu málo peněz a úrokové sazby klesly ještě nedostatečně. Že je třeba dostat mezi lidi peněz víc. Samozřejmě je to nesmysl – pouze to nemovitosti ještě víc zdraží, aniž by to zrychlilo hospodářský růst. Ale současní tvůrci měnové politiky jsou, zdá se, příliš mentálně nepružní na to, aby si to přiznali.

A tak se někteří „ekonomové“ v centrálních bankách vrátili k oprášení myšlenek na takzvané vrtulníkové peníze. Prostě sypání peněz přímo lidem do kapes. Rozdávání vytištěných papírků.

Jakkoli se tato teorie může (správně) zdát naivní, centrální bankéři ji vážně nosí v hlavě. A bláznivostí už udělali mnoho. Po tom, co přinesl rok 2020, jsou nejspíš vrtulníkové peníze na spadnutí v různých koutech světa. A já si troufám tipnout, že eurozóna bude mezi prvními.

Zkrátka když je něco v hospodářské politice zjevně neracionální či hloupé, ještě to neznamená, že k tomu nedojde. Bohužel centrální banky už v posledních deseti letech prokázaly, že nikdy nekonají tak zle, aby nemohly konat ještě hůř.

Že pak ještě víc vzroste inflace cen bydlení, neboli bydlení bude ještě víc nedostupné – to už je věc jiná.

Tento text cituje pasáže z knihy Šichtařová & Pikora: Jak nepřijít o peníze (2020)

Markéta Šichtařová