VNěkdy mám pocit, že jsme ekonomikou blesků z čistého nebe. Možná si ještě vzpomenete na kauzu hromadných žalob proti bankám nebo pojišťovnám – přišly „z ničeho nic“. A teď nám z ničeho nic hrozí další vlna žalob.

Mohlo by jít o vlnu žalob proti zaměstnavatelům, že nevyplácejí všem lidem na stejné pozici stejnou mzdu.

Bleskem z čistého nebe byl tentokrát rozsudek soudu, podle kterého Česká pošta postupovala protiprávně, když svému řidiči v Praze vyplácela mzdu o 3000 Kč hrubého vyšší než kolegovi v Olomouci, který vykonával stejnou práci. Česká pošta, byť státní podnik, zkrátka žila v představě, že žijeme v kapitalismu, kde cenu určuje nabídka a poptávka. A na nabídce a poptávce logicky závisí i cena. Neboli mzda, tedy cena práce.

Česká pošta, byť státní podnik, ví, že když nabídne v Praze stejné mzdy jako v Horní Dolní, nikoho do práce nesežene. Jednou už jsou v Praze vyšší životní náklady, a tak jsou tu taky vyšší mzdy. Naopak když pošta v Horní Dolní vyplatí stejnou mzdu jako v Praze, nebude řádným hospodářem, protože nemaximalizuje zisk, a mohla by se tedy dostat do křížku se zákonem, protože plýtvá veřejnými penězi získanými z výpalného s názvem daně.

Soud byl ale jiného názoru.

Čistě akademicky by mě zajímalo, jakého názoru by byl stejný soud, kdyby někdo jiný podal jinou žalobu na poštu, že po splnění prvního rozsudku nesplňuje pošta jiný zákon ukládající jí jednat jako řádný hospodář. Negoval by druhý rozsudek rozsudek první???

Ať tak či onak, požadavek soudu na vyplácení stejné mzdy ve všech regionech přímočaře ignoruje fakt, že jsme stále ještě tržní ekonomikou, ačkoli se mnoho lidí snaží o návrat k socialismu. Ignoruje fakt, že v nabídce a poptávce po práci regionální rozdíly existují. Tváří se, že když se budeme tvářit, že něco neexistuje, existovat to nebude. Tváří se, že když se budeme tvářit, že nezaměstnanost je v Praze a v Karviné stejná – asi si tu statistiku úřady práce nějak zfalšují, či co.

Asi vás tentokrát překvapím, ale v tomhle konkrétním případě České pošty nemám s rozsudkem zas tak velký problém. Jistě, je to Kocourkov. Jistě, jeden princip neguje druhý. Ale co by člověk asi tak čekal od státu? Efektivitu? Logiku? Tržní jednání? Pak by to nebyl stát. Ve státním je to taková bída principiálně, že tady už není moc co pokazit. Lidé totiž už dočista ztratili schopnost rozlišovat mezi soukromým a státním. Pošta je státní podnik – a tedy nepodniká na základě normálních tržních principů, ale naopak tržní principy svou existencí boří.

Chtít po státním podniku, aby platil v každém regionu jiné mzdy, je sice z tržního pohledu výsostně logické, ale taky je to asi jako chtít po Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR, aby v každém okrese vyplácelo jiné dávky v nezaměstnanosti nebo jinou rodičovskou podle velikosti životních nákladů. Vždyť i to, že státní pošta zaměstnává státní zaměstnance, je svého druhu sociální politika. Takže se na to musíme podívat jinak:

Chyba není v tom, že pošta coby státní podnik má nařízeno platit všude stejnou mzdu. Chyba je v tom, že pošta coby státní podnik stále ještě existuje a nebyla dosud zprivatizována. Pak by jí do mezd neměl nikdo mluvit. A právě tady začíná onen problém.

Řada lidí totiž rozsudek vnímá jako precedent i pro soukromý sektor. A to je průšvih. Hospodářská komora proto už vyzvala zaměstnavatele, aby zkontrolovali svou stávající mzdovou strategii. Najednou se leckteré firmy lekly, že možná nevědomky nedodržují zákon.

Není divu, že podniky jsou zmatené. Máme tu ještě kapitalismus, nebo už přišel socialismus? Rozhoduje ještě nabídka a poptávka, nebo už tu máme centrální rozhodování o výši mezd, po kterém přijde i centrální plánování dalších cen? Někomu by mohlo přijít nespravedlivé, aby v Olomouci měli stejné mzdy jako v Praze, ale nižší nájmy. Možná se pak bude nějaký Pražák soudit, že chce nájmy jako v Olomouci. Tohle by nebyl precedent jen pro zaměstnavatele. Jakmile se s ní jednou začne, zločinná rovnostářská ideologie se rozlije po celé ekonomice.

Zástupci podniků proto chtějí zpřesnění zákona. To ale znamená zase víc byrokracie. Zákony by měly být jednoduché a jasné všem. Pokud potřebuje zákon zpřesnění, je k ničemu. Vůbec neměl existovat.

Je to další klacek pod nohy podnikatelskému sektoru. Pokud začneme vyplácet všem stejnou mzdu, bude trh nepružný. Nikdo se nebude snažit. Proč by to dělal? Ekonomika neporoste. Jsme tam, kde jsme byli před třiceti lety. Rovnostářství nefunguje. Rovnostářství je cesta k neefektivitě a chudobě.

A teď perla: „Pokud má zaměstnavatel zájem zohledňovat u svých zaměstnanců životní náklady, jimž jsou tito zaměstnanci vystaveni, měl by využívat jiné nástroje realizované mimo vlastní mzdu, jak kompenzovat zvýšené životní náklady v určitých regionech, aniž by docházelo k neodůvodněným diferenciacím ve mzdách – třeba ve formě příspěvku na bydlení.“ To je věta hodná politika. Taky ji po rozhodnutí soudu řekl prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý. Tedy politik.

Jinými slovy, budeme zase švejkovat a vymýšlet, jak to udělat, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Mohli bychom dát sice všem lidem takovou mzdu, jakou si podle tržního ocenění zaslouží, ale my si to zkomplikujeme. Dáme lidem stejné mzdy a pak jim dáme různé bonusy, příspěvky a jiné nesmysly, abychom se dostali ke stejnému výsledku, jenom aby to tak nevypadalo. Jenže trh je u socialistů sprosté slovo. Závist je svině a je ještě větší, když ji politici podporují levicovou ideologií.

Je to ovšem zločinná ideologie. Zavádí představu, že je správné, aby lempl měl stejně jako dříč. Že je správné mzdu si nárokovat, nikoliv zasloužit. Podporuje představu, že na nějakou životní úroveň je nárok. Něco vám řeknu. Nikdo, žádný zaměstnanec, nemá nárok po mě jako zaměstnavateli žádat zvýšení své mzdy se slovy: Mám vysoký nájem! Mám děti! Jsem samoživitelka!

Jediné, na co má každý nárok, je nabídnout mi obchod: Každý má právo mi jako zaměstnavateli nabídnout svou práci. A pokud se dohodneme na ceně práce, která bude nižší, než jakou hodnotu má pro mě nabídnutá práce, máme právo obchod uzavřít a podepsat pracovní kontrakt. Nic víc, nic míň. Jak prosté. Jak průzračné. Jak morální.

Markéta Šichtařová