Nějak se nám tu nějak začínají množit všelijaké apokalyptické věštby. Jednou z nich je varování největší japonské investiční banky Nomura, že Česko spolu s Tureckem jsou nejohroženějšími adepty na měnovou krizi.

Druhým je tvrzení analytiků agentury Bloomberg, podle kterých hrozí eurozóně největší krize od jejího vzniku.

A možná někdo by do stejného pytle mohl zařadit i mé varování, které jsem veřejně prezentovala například na YouTube, podle kterého kondice finančních institucí v rozvinutých zemích je všechno, jen ne dobrá, což bude mít své konkrétní následky. Co z toho plyne, co čekat, či jak se zařídit se svými financemi, jsem ovšem podrobněji popisovala již v minulých dnech, tedy si to každý může najít, takže pojďme se tentokrát spíš podívat na to, co ta další varování.

Když to vezmeme od lesa, podhoubí pro tyto scénáře je dost jasné. Stačí, abych jen namátkově citovala několik dnešních zpráv: Úroková sazba americké třicetileté hypotéky roste na 7,31 %, takže je nejvýše od roku 2000. Což jinými slovy je totéž jako říci, že cena těchto dlouhodobých dluhopisů se propadla. (Mimochodem odtud plyne také moje varování, že některé finanční instituce takové zhoršování cen nakoupených cenných papírů prostě nedají.) Druhá namátková dnešní zpráva: Německý vývoz do zemí mimo Evropskou unii se v červenci oproti předchozímu měsíci snížil o 2,9 procenta. Což zase jinými slovy znamená, že Německo se propadá do recese, kterou nejspíš už příští statistiky HDP potvrdí. A třetí zpráva: Podnikatelská nálada v eurozóně se v srpnu dále viditelně zhoršila, souhrnný index PMI propadl na 47 bodů, což je nejslabší úroveň od listopadu 2020 a navíc v pásmu recese.

V podobném duchu bychom klidně mohli pokračovat. Už to samo o sobě tedy ukazuje, že očekávání finančního zhoršení mají logiku. Ale otázka zní, zda některé předpovědi nejsou přehnané.

A hned prvním adeptem na přehánění je tvrzení Nomury, že nám s českou korunou hrozí měnová krize. Měnová krize je totiž situace, kdy dojde k velmi prudkému, neřízenému oslabení domácí měny umocněnému nájezdem zahraničních spekulantů. Nezřídka může dojít k propadu kurzu až o desítky procent. Abychom mohli i nás mluvit o měnové krizi, musela by koruna skokově propadnout kupříkladu někam k 30 korunám za euro, a to za současného útoku spekulantů. K měnové krizi totiž dochází tehdy, pokud kurz měny je viditelně vychýlen od ekonomicky opodstatněné úrovně.

Pardon, Nomuro, ale tohle je velmi nepravděpodobný scénář. A je nepravděpodobný už z prostého důvodu, že posilování koruny v první polovině roku mělo celkem průhlednou příčinu: Vysoké úročení ve spojení se závazkem centrální banky intervenovat na podporu kurzu v případě, že by oslabil, vedlo k zajištění příslibu zisku při investici do koruny. Jakmile ovšem ČNB přestala úroky zvyšovat, ECB naopak ve zvyšování úroků pokračovala a byl ohlášen formální ústup od intervencí, koruna přestala být tak výhodná, takže naprosto tržně, spontánně začala pomalu oslabovat. Žádné násilné vychýlení kurzu od opodstatněné hodnoty se nekoná. Jako mnohem pravděpodobnější proto vidím scénář pomalého oslabování koruny k euru podobně, jako v první polovině roku naopak posilovala. Ale to není měnové krize.

A pak tu máme varování analytiků Bloomberg, že eurozóně hrozí největší krize od jejího vzniku. A to někdy na přelomu let 2024-25, kdy se v maximální míře projeví efekt utahování měnové politiky. Nevím, co Bloomberg má na mysli slovy „největší krize“ – problémy lze měřit mnoha různými parametry. Ale minimálně v jednom ohledu se shodneme. Mluví-li analytici o důsledku utahování měnové politiky, je to vlastně totéž, co já označuji slovy „živelné smršťování peněžní zásoby“, které již probíhá. A v jeho důsledku se skutečně dá čekat, že v Evropě dojde k hospodářskému poklesu.

Markéta Šichtařová