Bílý jogurt skoro nikdo nejí. Zdravé jídlo je drahé. Zeleninu není čas krájet. Večerní procházky jsou nebezpečné. Lidé jsou zvyklí pít slazený čaj. Čerstvé pomazánky se v létě rychle kazí, a proto jsou lepší ty balené.

Několik příkladů argumentů, proč není možné zlepšit stravu v nemocnicích a proč nám prostě mnohým nejde zdravě se stravovat a hýbat doma. Autoři podobných tvrzení věnují veškerou svoji energii vymýšlení, proč něco nejde. Tím se dokonale utvrzují v přesvědčení, že nejlepší ze všeho je zachovat status quo a nedělat nic. 

Lékař obhajuje nezdravé jídlo

Zastánci současné stravy v nemocnicích, která se skládá také z rohlíků, tatranek a koblih, obvykle argumentují následující úvahou: v nemocnicích jsou většinou staří lidé a mnozí z nich jsou podvyživení, ale rohlíky a koblihy mají rádi. A tak je dobré jim je dát. Nesouhlasím! Podvyživeným lidem zpravidla chybí kvalitní bílkoviny, tuky a mikroživiny – a ani jedno z nich ve výše uvedených potravinách ve smysluplných množstvích nenajdeme. Koblihy a rohlíky jsou především zdrojem rychlých cukrů, které výživové deficity nevyřeší. Zejména u pacientů, kteří mnohdy konzumují jen omezené množství jídla (do této skupiny právě staří a podvyživení lidé patří), by bylo třeba maximálně využít každé příležitosti a dávat jim jen výživově nejhodnotnější jídlo. Aby nedošlo k omylu: nepožaduji, aby se v nemocnicích nabízeli módní trendy, jako třeba chia dezerty, avokádové tousty nebo sušená kustovnice, ale běžná jídla bohatá na živiny, například kvalitní vývary, krémové polévky, plnotučné mléčné produkty, kváskový chléb, máslo, vejce a zeleninu. 

Útoky a bagatelizace

Dovedu pochopit, když výrobci a konzumenti nezdravostí obhajují svůj styl stravování. Vůbec však nerozumím tomu, odkud se berou lékaři a nutriční terapeuti, kteří namísto edukace těch, kteří se stravují nezdravě, problém bagatelizují a napadají odborníky, kteří se o změnu snaží.

Dávejte jim, co mají rádi

Obhajobu aktuálního stavu a nezájem o jeho zlepšení považuji za naprostou rezignaci na osvětu a efektivní léčbu. Dietoterapie je nedílnou součástí efektivní terapie. Obhajovat nezdravou stravu v nemocnicích tím, že ji pacienti mají rádi, je jako kdybychom dětem ve školách nabízeli neomezené sledování televize a dávali jim k tomu kýblíky slazených nápojů a popcornu. Mnohým by se to určitě také líbilo.

Někteří z vás možná namítnou, že vychovávat se mají jen děti, ne dospělí. Jenže v nemocnicích jsou i děti. A jsou tam nemocní lidé, po kterých v rámci terapie požadujeme i určitou spolupráci. Bez aktivní podpory terapie ze strany pacienta mají i sebelepší léky a výkony omezený efekt. 

Dokud budeme hledat důvody, proč to nejde, moc se toho nezmění. Změna ve zdravotnictví bez zájmu zdravotníků nastane jen ztěžka.

Margit Slimáková