Soukromé televize jsou pro mě pro svou grobiánskou komerčnost tabu, takže mi, chudákovi, zbyla už jen ČT.

Ale teď už ani to neplatí, protože lháře dokážete poslouchat měsíc, rok, možná i pět let, s největším vypětím vůle a trpělivosti to natáhnete možná i na let deset, ale pak přijde okamžik, když váš žaludek odmítne tuhle jedovatou stra vu přijímat, a sedmá hodina, kdy na ČT začínají UDÁLOSTI, se pro vás stane hodinou jako je každá jiná. Čili nikoli už onou hodinou téměř slavnostní, kdy se rodina sesedala před televizorem, aby si vyslechla, co je doma a v cizině nového.

Tuhle idylu už dávno odnesl čas a dnes mi televizor zabírá prostor obýváku jen proto, abych si jej dvakrát či třikrát denně zapnul s nadějí, že když na se hvězdy na obloze seřadí  do zvlášť výhodného postavení, narazím možná na pořad, z něhož, jak sláma z bot sedláka, tentokrát lež a propaganda nevykoukne.

Na tuhle mimořádnou příležitost jsem narazil zrovna dnes v 9.30 na Dvojce ČT. Šlo o pořad Krásy evropského pobřeží: Vzpomínka na Normandii.

Pln naděje, že tohle by se snad bez obvyklých lži mohlo obejít, jsem se zabořil hlouběji do ušáku a koukal na pozůstatky obrovského umělého betonového přístavu, které ve vodách normandského pobřeží zůstaly ležet až do dnešního dne, a k tomuto obrazu jsem slyšel tato slova: „Tento umělý přístav bylo tedy nutno vybudovat, aby se od něj mohla začít osvobozovat Evropa od nacizmu“.

Ani bych se moc nedivil tomu, že celý uvedený pořad se natáčel jen proto, aby v něm tato zákeřná a pravdu popravující věta mohla zaznít. Představme si člověka, zvláště mladého, který toho o průběhu Druhé světové války mnoho neví, mnoho mu neříkají ani názvy bitev u Stalingradu či Kurska – a teď tuhle větu slyší. V ten okamžik musí mít zcela jasný přehled o tom, kdo že to nacistický režim porazil a komu je tedy třeba poděkovat za frenetické veselení lidských davů v Londýně a v New Yorku v květnu 1945, když válka pro Spojence vítězně skončila.

Ano, ten  začátek onoho vítězného pochodu Spojenců se odvinul od onoho umělého betonového přístavu v červnu 1944 – tak se to autoři snímku pokusili svým budoucím divákům nasadit do hlav - a u lidí mladých a nezkušených se jim to určitě podařilo. Taková je tedy „pravda“ nová, a koho, prosím vás, ještě dnes na světě zajímá ona pravda stará a skutečná, že osvobozování Evropy od nacizmu začalo už stalingradskou bitvou ke konci roku 1942 a začátkem roku 1943 - a v červnu 1944, kdy se jednotlivé segmenty umělého přístavu na normandském pobřěží začínaly dávat dohromady, osvobodila už Rudá armáda celé území někdejšího Sovětského svazu a chystala se k vyhánění nacistů ze všech dalších nacisty okupovaných území. Takže ta slova ze snímku Krásy evropského pobřeží: Vzpomínka na Normandii, kdyby měla být pravdivá, zněla by asi takto: Tento umělý přístav bylo tedy nutno vybudovat, aby se od něj začal osvobozovat onen zbývající kus Evropy, který by jinak doosvobodila Rudá armáda.“

To by byla pravda a nikoli lež, ale uším současných pánů na Západě i u nás by dnes, kdy na Rusku musí být všechno špatné, jaksi zvlášť dobře nezněla. Takže proč by se měla říkat lidem říkat pravda, když je tak snadné, jednoduché a výhodné jim lhát? A to nejen ve zprávách či aktualitách, ale i v Krásách evropského pobřeží.

Lubomír Man