Dne 21. 2. 2022 podepsal prezident Putin dekrety, kterými jménem Ruské federace uznal nezávislost dvou východoukrajinských regionů Donbasu a Luhanska. (Foto: Wikimedia)

Toto rozhodnutí Ruska považujeme za překvapivé a riskantní. Rusko tímto krokem na sebe vzalo roli toho, kdo porušil Minské dohody, i když to byla zejména Ukrajina, kdo znění těchto dohod nectil po celých sedm let od jejich podpisu. To si nelze vyložit jinak, než jako výraz frustrace ruské strany z dlouhodobého odmítání Západu jednat s Ruskem o bezpečnostních zárukách.

Rusové se uznáním donbaských regionů a následným vysláním ruských vojenských sil na linie dotyku s Ukrajinou rozhodli riskovat hrozbu tvrdých sankcí ze strany Západu a celou situaci tím zřejmě vzdálili od nalezení smírného řešení. Je to důsledek přesvědčení Ruska, že tímto činem už asi nemůže nic ztratit.

Je smutné, že všechny strany ukrajinského konfliktu nechaly dojít situaci až tak daleko. Jsme přesvědčeni, že vzájemné vyhrožování měly nahradit diplomacie a trpělivé vyjednávání.

Jedině tak mohly USA a Rusko najít rozumné a vzájemně přijatelné řešení. To již po včerejším ruském jednostranném tahu bude zřejmě obtížné.

Rozhodnutí ruského prezidenta Putina je i poškozením těch z nás, kteří jsme se po léta snažili vysvětlovat komplikovanost vnitřní ukrajinské (ale i ruské) politické, ekonomické a národnostní situace i nelehkých historických kontextů. Kteří jsme nepodléhali povrchnímu a snadnému přístupu nahlížet na tamní vývoj prizmatem československých zkušeností s komunistickým Sovětským svazem z roku 1968.

A právě proto, že jsme takové postoje – s nemalými politickými i lidskými náklady – zastávali, máme dnes právo kritizovat rozhodnutí Ruské federace, o němž se domníváme, že bude mít vážné důsledky nejen pro Ukrajinu samotnou.

Institut Václava Klause, 22. února 2022