Lidská paměť je neuvěřitelně nedokonalý nástroj. Má přirozenou tendenci pamatovat si jen věci dobré a ty špatné naopak v toku času vytěsňovat. Na nedokonalost lidské paměti se hřeší poměrně často. A nezřídka jsou těmi hřešícími politici. Současní a zvláště ti minulí…
To, že bývalí politici spoléhají na naši krátkou paměť, jim umožňuje, aby se jednou za čas vynořili z politického zapomnění a nějakým rozhovorem v médiích nám naservírovali svou verzi příběhu. A protože krátká paměť "funguje" dokonale, a protože se česká politika neustále zhoršuje, stane se, že někteří lidé této verzi uvěří a začnou na dotyčného politika nostalgicky vzpomínat s tím, že za něj byl svět ještě v pořádku… Jenže nebyl! Protože příčina dnešních malérů neleží nikde jinde, než právě v minulosti!
Tento týden přinesly Hospodářské noviny rozhovor s bývalým předsedou ODS a premiérem, Mirkem Topolánkem. Z vodopádu jeho slov je jasné, že s pádem vlády, ani svým odchodem z politiky se ani po letech nevyrovnal, což je ale na druhou stranu to poslední, co bychom mu měli mít za zlé. Horší byla na celém rozhovoru jiná věc – ten fatální nedostatek sebereflexe! Nedostatek pochopení toho, co skutečně stálo za jeho politickým koncem. „Padla mi vláda, protože zlý Klaus, neunesl náš úspěch. Padla mi vláda, protože zlý Paroubek, ho neunesl taky. Padla mi vláda, protože všichni ostatní záviděli, jak je moje vláda skvělá a jak dobře se jí daří…“
Ani slovo o tom, že Topolánek byl v té době předsedou vlastní vinou (!!!) rozpolcené strany. Strany, kde se minimálně polovina členů nedokázala smířit s faktem, že to byl právě Topolánek, kdo po volebním vítězství odpískal vlastní program. Ba co víc – že tomu programu ani nikdy nevěřil, jak sám řekl jen pár dní po volbách. Strany, která se díky Topolánkovi vzdala pravicového a euroskeptického ukotvení. To vše v zájmu rozkročení a rozpažení = programového rozpliznutí, které ve finále skalní pravicové voliče odradilo a žádné nové už nikdy nepřineslo. Ani slovo o tom, jak Topolánek v ODS systematicky utlačoval svobodnou diskusi, což bylo nejlépe vidět nejenom na jednání Výkonných rad, ale i na průběhu Kongresů či Ideových konferencí, které do té doby sloužily právě jako platforma pro výměnu názorů mezi členy.
Ani slovo o tom, jak Topolánek vzkřísil z politického hrobu Miroslava Kalouska, který byl poté, co málem sestavil vládu s ČSSD a komunisty odepsaný, jak stará propiska. Ani slovo o tom, že Kalouska dosadil na post ministra financí dokonce bez nominace jeho vlastní lidové strany. Ani slovo o tom, že pomohl Kalouskovi vytvořit tehdejší konkurenci ODS, v podobě TOP 09. Ani slovo o tom, jak Topolánek, coby předseda ODS, svévolně porušoval usnesení Kongresu, jakožto nejvyššího stranického orgánu. A pochopitelně ani slovo o tom, jak strašlivou chybou bylo protlačení Lisabonské smlouvy na sílu i za cenu dalšího štěpení vlastní strany.
Tohle totiž byly ve skutečnosti důvody pádu vlády. A tohle jsou ve skutečnosti i příčiny mnoho let přetrvávajícího maléru občanských demokratů. Maléru, na který už s odstupem času řada lidí v ODS zapomněla, protože – jak jsme si řekli – lidská paměť je nástroj nedokonalý.
Zajímavé je ale na celém rozhovoru jedno. Že tendenci zapomínat má po letech i sám bývalý premiér. Ve výčtu svých největších politických nepřátel totiž Mirek Topolánek zcela opomněl zmínit toho vůbec největšího a nejdůležitějšího. Mirka Topolánka!
Karolina Stonjeková
