Generál Řehka: Je třeba začít otevřeně mluvit o hrozbě války mezi Ruskem a NATO

„Před 24. únorem jsme měli tendenci vojenskou sílu Ruska přeceňovat, dnes ji spíše podceňujeme. Takové uvažování je nebezpečné,“ píše náčelník Generálního štábu Armády České republiky generál Karel Řehka.

Měli jsme to štěstí, že jsme posledních 33 let žili v nebývalé míře svobody a prosperity. Česká republika je členem nejsilnější obranné aliance a součástí silného hospodářského, politického a kulturního evropského společenství.

Všichni naši sousedé jsou našimi spojenci a přáteli. Život v naší společnosti je založen na svobodě jednotlivce, lidských právech, právním státě, rovných příležitostech a respektu ke svobodě a odlišnostem druhých. Žijeme v demokracii. Každý z nás rozhoduje o své budoucnosti ve svobodných volbách, aniž by nám někdo zvenčí diktoval, jakým směrem se má naše země ubírat. Díky bezprecedentní úrovni bezpečnosti se můžeme soustředit na svůj rozvoj, zatímco naše prosperita a kvalita života se zvyšují a průměrná délka života roste.

Všichni si samozřejmě přejeme, aby takové štěstí zůstalo zachováno i pro naše děti a vnuky. Nic z výše uvedeného však není zadarmo a navždy. Všimněme si, že tři desetiletí svobody a současnou úroveň bezpečnosti zažíváme poprvé, takže z pohledu českých dějin jde spíše o anomálii než o pravidlo. Nesmíme to brát jako samozřejmost. Svůj způsob života musíme aktivně podporovat a bránit, jinak o něj přijdeme.

Svět není bez konfliktů

Žijeme ve světě, který není bezpečný. Nikdy nebyl a pravděpodobně ani nikdy nebude. Lidé mají rozdílné názory a přirozeně se dostávají do konfliktů, přičemž státy někdy volí k jejich řešení organizované násilí. A tak budou na světě války. Pro někoho to může být šokující, ale často tomu tak bylo. Jako společnost jsme měli v průběhu desetiletí štěstí, že jsme válku přímo nezažili. Jsme zvyklí slýchat o válce jako o něčem vzdáleném a abstraktním, o něčem, co se nás dotýká jen okrajově. Nanejvýš tu a tam vyšleme vojenské specialisty do takzvaných horkých míst, aby společně se spojenci čelili problému a zabránili jeho rozšíření do naší vlasti.

Tento stav nám vyhovuje, protože jsme nemuseli obětovat mnoho úsilí, peněz a životů na vlastní obranu. Sami sebe jsme klamali tím, že jsme si mysleli, že velká válka se k naší civilizaci neblíží. A kdyby se tak stalo, měli bychom dostatek času na přípravu. Tak to však nefunguje. Za prvé, válka v Evropě není nemožná. Za druhé, nebudeme mít ani čas se na ni připravit, pokud se nebudeme trvale připravovat již v době míru. Za třetí, v době míru a prosperity jsme náchylní přehlížet varovné signály a neřídit se jimi. Současná ruská agrese je toho dokonalým příkladem.

Hrozba ruského útoku

Ruská agrese znamená, že je čas se probudit. Otázkou je, zda jsme dostatečně bdělí a jak dlouho jsme schopni takovými zůstat. Od roku 2007. Vladimir Putin svými slovy a činy naznačuje, že Rusko nebude akceptovat současný mezinárodní řád. Neuznává ani suverenitu a svobodnou vůli vojensky slabších zemí, pokud nejsou v souladu s ruskými zájmy. K prosazení těchto zájmů Rusko neváhá použít vojenskou sílu, pokud mu to projde a cena není příliš vysoká, jako v případě Gruzie a Krymu. Agresivita a nepředvídatelnost Ruska roste a vedením války na Ukrajině situaci ještě zhoršilo. Dobývací válku na Ukrajině označuje za konflikt s NATO a Západem jako celkem. Označuje nás za nepřátele a jedná s námi jako s takovými.

Před 24. únorem jsme měli tendenci vojenskou sílu Ruska přeceňovat, dnes ji spíše podceňujeme. Takové myšlení je nebezpečné. Rusko má stále značný vojenský potenciál. Invaze Rusko jistě zaměstnává a oslabuje. Oslabené Rusko však nemusí nutně znamenat méně nebezpečné Rusko. Opak může být pravdou. Rusko usilovně pracuje na obnově a posílení svého arzenálu a má k tomu potenciál. To pro nás generuje jasný úkol: musíme okamžitě začít posilovat vlastní obranu. Čas je omezený. I kdybychom měli deset let, byl by to spíše sprint než maraton.

Chce Vladimir Putin ozbrojený konflikt s nejsilnější obrannou aliancí? S největší pravděpodobností nyní ne, ale nemáme důvod se radovat. Zaprvé, situace může být v budoucnu jiná a nevíme, jaké budou jeho možnosti tehdy. A celou dobu si jen omezuje manévrovací prostor. Zadruhé, ačkoli by pro Rusko bylo katastrofální rozpoutat válku s NATO, Vladimir Putin opakovaně učinil rozhodnutí, která mají pro Rusko vážné důsledky. Invaze na Ukrajinu je toho dobrým příkladem. Za třetí, nevíme, jak dlouho bude Putin u moci. Co se bude v Rusku dít poté, je velkou neznámou.

Kreml svědomitě kontroluje informační prostředí a ovlivňuje veřejnost, jejíž podpora je pro něj klíčová. Každý měl jistě možnost vidět, jak ruská média formují mladé lidi v duchu nacionalismu nebo jak se odvolávají na předepsanou historii, symboly či uniformy. Mladá generace, podrobená takové propagandě, bude jednou základem budoucích ruských ozbrojených sil.

Co by znamenal konflikt mezi Ruskem a NATO

Bylo by naivní si myslet, že případná válka mezi Ruskem a Severoatlantickou aliancí by se nás zde ve střední Evropě nedotkla. Určitě bychom se do ní aktivně zapojili od první minuty. Velká část našich ozbrojených sil by byla vyslána do boje podle plánů NATO. Naše území by se stalo důležitou tranzitní zónou a vojenskou základnou. Rusko by nečekalo, až se zorganizujeme a rozmístíme na bojišti. Reagovalo by okamžitě. Životy našich občanů by se obrátily naruby. Všechno by bylo jinak.

Zní to děsivě? Ano. Vykresleme si však pravdivý obraz toho, co by se stalo, a přestaňme si dělat iluze. Měli bychom být hrdí na to, že jsme součástí nejsilnější vojenské aliance. Tak se nebudeme muset bránit sami a pravděpodobnost, že nás někdo ohrozí, se sníží.

Zapojení státu do velké války vyžaduje mobilizaci celé společnosti. Nejde jen o armádu, neboť obrana státu je celonárodní úsilí. Jde také o průmysl, dopravní infrastrukturu a nemocnice. Slovo „mobilizace“ vyvolává u některých lidí v naší zemi reakce hraničící s panikou. Tomu rozumím. Ale buďme k sobě upřímní. Případná válka s Ruskem, která by pravděpodobně trvala déle než několik týdnů, by od nás nejprve vyžadovala využití našich omezených zdrojů dobrovolných ozbrojených sil a aktivních záloh. Ty by však rozhodně nestačily. České orgány by musely rozhodnout o větší mobilizaci.

Znamená to, že se záměrně snažím strašit veřejnost? Rozhodně ne! Je však důležité mluvit otevřeně a veřejnost informovat. Je to součást budování obranné připravenosti. Pokud to znamená, že se někdo bude chvíli bát, budiž. Občané by měli chápat, jaké hrozby existují, umět s nimi žít, přizpůsobovat se a dynamicky se rozvíjet, ale ne být paralyzováni strachem.

Britské zpravodajské služby: „Britové jsou v nebezpečí: Rusové stále častěji utíkají z armády
Podle nejnovějších zpráv britské rozvědky se v posledních měsících výrazně zvýšil počet dezertérů z řad ruských vojáků,

Současná válka má přímý dopad na mezinárodní bezpečnostní architekturu. Raději bych se soustředil na aspekty, které jsou naší obranné koncepci nejbližší. Obávám se, že tato válka v dohledné době neskončí a bezpečnostní situace v Evropě se nezlepší. Jsem přesvědčen, že Rusko svých cílů nedosáhne a Ukrajina nebude na bojišti poražena. Podpora Západu je zde klíčová. Je to morálně správné a v našem přímém zájmu. Ukrajina bojuje i za nás a drží agresivní Rusko daleko od našich hranic.

Nutit Kyjev, aby přijal nějaký kompromis a přešel k normálním vztahům s Ruskem, by bylo pro naši budoucnost nešťastnou variantou. Znamenalo by to akceptovat sféry vlivu, uznat použití násilí při prosazování státních zájmů a omezit suverenitu vojensky slabších. Znamenalo by to prostě přijetí zásady „silnější vyhrává“. Hádejte, která země by byla další na řadě.

Chtějí Češi agresivní Rusko na ukrajinsko-slovenské hranici? Určitě ne. Závěrem: Rusko nezmizí, bude pro nás nadále hrozbou, bude méně předvídatelné, nepřátelštější a agresivnější, možná frustrované, plné nenávisti a touhy po pomstě.

Průběh akce

Nyní je nejdůležitější, co s tím uděláme. Zaprvé bychom měli usilovat o vojenské vítězství Ukrajiny na bojišti, o tom není pochyb. Tak dlouho, jak to bude potřeba. Za druhé, musíme se připravit na budoucí možný konflikt s Ruskem, které pro nás bude i nadále hrozbou. To musíme udělat co nejdříve. I když se mluví o deseti nebo patnácti letech, je to velmi naléhavé a nesmí se promarnit žádný den. Obrana se nevybuduje přes noc.

Cílem našeho úsilí není podnítit válku, ale spíše jí zabránit tím, že agresora odradíme; a pokud k válce dojde, je třeba ji vyhrát. Jedinou možností je ukázat agresivnímu Rusku, že veškeré jeho snahy jsou odsouzeny k nezdaru. Kreml chápe pouze naši spojeneckou jednotu, odhodlání, masivní vyzbrojování a připravenost. Toto úsilí musí samozřejmě jít ruku v ruce s jasnou a účinnou diplomacií.

Není to však přílišné šavlování? Věřte mi, že poslední, kdo by si přál válku, jsou vojáci, kteří ji viděli na vlastní oči. Stačí strávit nějaký čas ve válečné zóně a uvidíte následky. Žádný voják, zejména pokud má doma děti, když vidí strádání a utrpení civilistů a zabíjení či mrzačení dětí, válku nechce. Mluvím z vlastní zkušenosti.

Na druhou stranu nelze strkat hlavu do písku a tvářit se, že to nějak přejde a někdo se o to postará za nás. Válka mě naučila, že je třeba mít oči otevřené, dívat se na věci realisticky, vždy převzít iniciativu a problémy řešit. Nikdo jiný to za vás neudělá.

Za třetí, NATO je základním kamenem naší bezpečnosti. Abychom byli společně silnější, musíme investovat do obrany. Dvě procenta HDP jsou naprostým minimem. My v České republice bychom měli vědět, že bezpečnost není zadarmo ani samozřejmostí. Měli bychom také vědět, že NATO bude tak silné, jak silní budou jeho jednotliví členové. I když je budování obrany běh na dlouhou trať, musíme jednat rychle, abychom zvýšili naši obranyschopnost.

Za čtvrté, předpokladem úspěchu je, aby se většina společnosti zavázala budování obrany smysluplně podporovat. Žijeme v demokratické společnosti, kde odpovědnost za obranu státu nese demokraticky zvolená vláda. V demokracii žádná vláda netrvá věčně. Vytvoření koncepce obrany státu není úkolem na jedno volební období. Každá vláda musí především plnit svůj program – program, pro který hlasovali její voliči. Pokud však máme mít nějakou šanci na úspěch, je nezbytné, aby většina veřejnosti pochopila hrozby a rizika, ztotožnila se s nimi a požadovala, aby její demokraticky zvolení zástupci adekvátně bránili zemi a její hodnoty.

Naše společnost dříve podlehla falešnému pocitu bezpečí a dlouho nechápala, jak je důležité věnovat na obranu odpovídající prostředky. To se již nikdy nesmí opakovat. Pokud to někteří považují za vyvolávání paniky, budiž. Dnes je však nutné o této otázce diskutovat, otevřeně a upřímně o těchto výzvách diskutovat.

Zdroj: rp.pl