Českým prezidentem se zřejmě stane člověk, který si jako první získá obdiv výzkumných agentur a médií. Samozvané elity nám v médiích vyprávějí, jaký by měl být příští prezident. Nemusíme ani myslet, stačí si pustit zprávy a svůj názor získáme ihned a zadarmo! Ale co jsou skutečně klíčové otázky, na které by měl být schopen příští prezident odpovědět? Mnoho lidí to nevidí (a není to nic překvapivého, protože ti samí se vždycky po světových válkách a holocaustech ptají, jak jsme to mohli dopustit), ale žijeme v době, kdy se svět mění geopoliticky, kdy si naše malá země ve střední Evropě bude muset vybrat, jakou míru suverenity a v jakých oblastech chce mít, k jaké kultuře chce patřit atd.

Jako třetí v pořadí na naše otázky odpověděla Klára Samková.

 

AC24: Jaký je Váš postoj k Evropské unii? Měli bychom jít cestou větší integrace a federalizace, nebo naopak? A jak? Jste spíše eurofederalistou, eurorealistou, euroskeptikem či přímo euronihilistou?

SAMKOVÁ: Jsem eurorealistickou euroregionalistkou, což se asi nejvíce blíží eurofederalismu. Určující pro svébytnost toho kterého „státu“ je jazyk a kultura. Garantem přežití kultury a mentálně příjemného životního prostoru, který ta která kultura vytváří, je, v jistém směru bohužel, stále národní stát. Bude ještě trvat hodně dlouho, než bude nalezen alternativní model k národnímu státu. Dovedu si představit, že Spojená Evropa se stane garantem svébytnosti jednotlivých národních kultur a národů, avšak zatím nepokročila ani milimetr k tomu, aby si pro tuto svou roli vytvořila důvěryhodné nástroje.

Jsem přesvědčena, že být Čechem není v rozporu s tím, být Evropanem, ba naopak být Evropanem je obohacující pro češství – a naopak.

Ke slučování Evropy do několika velkých celků směřuje Evropa od doby rozpadu Římské říše, a proto považuji její dnešní sjednocování a sbližování národních států za velmi přirozené a jsoucí v souladu s atraktorem dějin.

Evropa byla vlastně – minimálních posledních 1000 let – jednotná vždy, a to na základě křesťanství, které je její základní ideologií. Ačkoliv si to neuvědomujeme, křesťanství a jím nastolená kultura je jednotícím prvkem Evropy a zůstane jim i poté, když by se Evropa stala někde zcela někde částečně ateistickou.

To, že jsem pro jednotnou Evropu, která si hýčká jednotlivé odlišné regiony, však neznamená, že jsem nadšenou vyznavačkou Posvátného Bruselu. Přemíra administrativy a hyperregulace, hysterická snaha o nastolení stejnosti v kupě jednotlivostí je cestou do pekel – je to boj v dávno prohrané bitvě. Sjednocená Evropa musí být řízena na základě obecných principiálních standardů, respektujících regionální odlišnosti.

Zatracování evropské byrokracie však neznamená zatracování společné Evropy. Je nutno si uvědomit, že hyperregulace a hyperinflace právních norem není problémem jen v legislativě Evropské Unie. Je to obecná nemoc všech států, a o bez ohledu na to, zda patří do oblasti anglosaského či kontinentálního práva. Toutéž nemocí trpíme i my na naší lokální české úrovni, americká legislativa i legislativa EU. To je problém, který je nutno systémově řešit. Je nutno najít způsob, jak nastavit fungování společnosti, aniž by se stále dál rozvíjel fraktál do nekonečna se opakující legislativní regulace.


AC24: Jaký je Váš postoj ke zřízení globální vlády? Byla byste ochotna v zájmu údajné záchrany planety přistoupit i na zeleně-socialistickou totalitu? Jak by měla vůbec globální spolupráce probíhat? Mělo by být spíše globální vládnutí, nebo naopak pouze globální spolupráce nezávislých a suverénních států?

SAMKOVÁ: Jelikož jsem velkým fanouškem sci-fi, tak si dovedu globální vládu představit velmi dobře :-). Její nastolení totiž popsal Isaac Asimov v povídkách „Já, robot“ a jak to s ní chodí, popsal i v sérii „Nadace“. Za připomínku stojí i důvody, které jsou v Nadaci popsány a které vedly k rozpadu Říše: „…A předvídáte její zhroucení? – K takové předpovědi dospěli matematici…..pád Říše…je ovšem zákonitým důsledkem zvyšující se byrokracie, poklesu inciativy, utvrzení kastovnictví, potlačení zvídavosti…“ Tolik Harri Sheldon… (str. 29 kultovního 1. českého vydání Nadace z r. 1990, které hrdě vlastním).

Z uvedeného je zřejmé, že pro úspěšnou globalizaci, ke které tak jako tak směřujeme, je nutno najít řešení problémů, které máme zcela shodná s Říší. A zatím ta řešení nemáme.

Co se týká „zeleně-socialistické totality“, tak žádná totalita nemůže zachránit ze zcela systémových a fundamentalistických důvodů naprosto nic…. Abych se držela sci-fi: dovedu si představit, že by se všechny státy uměly spojit za účelem vyřešení jednorázového úkolu, jako na příklad invaze mimozemšťanů (viz Den Nezávislosti) nebo hrozící pád meteoritu (viz Armageddon). Ostatně od doby, kdy začal Hollywood točit sci-fi, máme nepřetržitá školení v branné výchově, ani jsme si nevšimli, že….


AC24: Co Vy a ESM (Evropský stabilizační mechanismus)? Vetovala byste jej? Jak se vůbec stavíte k řešení evropské dluhové krize?

SAMKOVÁ: Pro mne jako osobu postiženou dvěma doktoráty z právní teorie je zřejmé, že ESM posiluje Evropskou Unii jako státního útvaru, je zřeknutím se části státní suverenity, tedy, že jeho vytvoření je krokem k federalizaci Evropy. Jelikož jsem v zásadě, co se generálního budoucího směřování týká, zastáncem Evropy jako podstatně kompaktnějšího útvaru než je dnes, mohlo by se zdát, že jsem příznivcem ESM. Není tomu tak. Moje přesvědčení osoby, vládnoucí pouze domácím rozpočtem a řídící rozpočet pouze malé firmy s cca 15ti zaměstnanci a bez formálního ekonomického vzdělání se totiž naprosto vzpírá uvěřit tomu, že jednotlivé státy, které dnes čelí zásadním ekonomickým problémům, si za to tak říkajíc „mohou sami“. Že Řekové jsou rozežraní, Španělé líní, Portugalci tupí, Taliáni tančí a zajímá je jen fotbal a Ferrari a Irové se dosud nevzpamatovali z bramborového hladomoru z poloviny 19. století. To je prostě nesmysl. Všechny tyto bazální problémy zemí, kterých je stále více a více, poukazují na to, že v současných finančních strukturách se skrývá zcela zásadní systémová vada, která znemožňuje správné fungování zatím jen částečně sjednocené Evropy. Hledají se léky. Rozdělit Evropu opět na jednotlivé nepropojené státy je dle mého názoru krokem zpět. Přijmout ESM ve formě, ve které je předkládán nyní, znamená podle mně prohloubení oné systémové vady, a to pravděpodobně bez toho, aby tato vada byla byť jen pojmenována. To je nepřijatelné.

Takže abych se dobrala konkrétní odpovědi:

Za nyní nastavených podmínek bych ESM rozhodně vetovala.A pánům ekonomům vzkazuji: tak chlapci ještě jednou znova – a lépe, prosím…


AC24: Koho byste jmenovala do rady České národní banky? (Pokud ne jména, pak alespoň typově či ideově – ekonomy jaké ekonomické školy?)

SAMKOVÁ: Především bych si dala poradit a o této věci bych vedla celonárodní diskusi. To platí o všech funkcích, ve kterých má prezident takto rozsáhlé pravomoci. Víc hlav víc ví. Neříkám, že bych se všemi radami řídila, to ani není možné, leč praxe uplynulých let, kdy se na top-top funkcích zjevovaly osoby podle toho, kdo koho znal po klientelistických sítích, považuji za naprosto nehorázné.

Od všech profesionálů na těchto nejvyšších postech bych též nekompromisně vyžadovala, aby svoje ideje a principy svých úvah uměli vysvětlit a popsat bez odborného newspeaku, jasně, nezastřeně a bez rozporu s elementárním selským rozumem.

Co se ideového změření ekonomických škol týká, je nutno vycházet z mého vlastního ideového zaměření, které je mírně konzervativního charakteru. Velmi mi konvenují názory Dana Arielyho, potěšila jsem se dílem Tima Harforda a Thomase E. Woodse jr. Z čehož poměrně logicky vyplývá, že pro rady z oblasti ekonomie bych klepala na dvířkách Ludvig von Mises Institutu… Jeho heslo „Neustupuj před zlem, ale ještě odvážněji proti němu bojuj“ mi více než konvenuje.

Co se týká konkrétních „osob a obsazení“, tak jedno tlačítko „zrychlené volby“ by na mém mobilu pravděpodobně obsadilo telefonní číslo Tomáše Prouzy – pokud by mu to ovšem nebylo zásadně proti mysli.


AC24: Koho byste jmenovala do čela Ústavního soudu? Nejvyššího soudu? Nejvyššího kontrolního úřadu? Byl by Váš výběr lidí do čela veřejných univerzit ovlivněn ideově?

SAMKOVÁ:Kdo tvrdí, že výběr do takových míst, jako jsou zde jmenována, není vůbec ovlivněn ideově, přiznává, že je tento výběr ovlivněn klientelisticky. Což naprosto odmítám. Ve věci justice mám tu výhodu, že ji dlouhodobě sleduji a poměry, které v ní panují, mi jsou známy. Jsem skutečně znechucena tím, že stále cca 1/3 soudců soustavy obecných soudů (tedy mimo Ústavního) jsou bývalými členy KSČ, přičemž směrem k vyšším instancím koncentrace houstne. Pravou oázou je Nejvyšší správní soud, který vznikl až v roce 2003 a jeho předsedovi, JUDr. Baxovi, se tam podařilo shromáždit tým zcela mimořádných lidí. Navíc tento soud není nucen rozhodovat o přímých politických otázkách, jako tomu je u soudu Ústavního, což mu umožňuje pracovat lépe. Provázanost s minulými strukturami také vidím jako zcela úhlavní překážku vzniku Nezávislé soudcovské rady, s jejíž existencí – včetně docela rozsáhlých samosprávných pravomocí – bych za jiných okolností ráda souhlasila. Takže co se týká NSS – prosím hlavně nesahat!!

Co se týká Ústavního soudu, tam je situace skutečně kritická…. V současné době schází dva ústavní soudci, do konce roku přibude třetí a dále příští rok končí sedm ústavních soudců. Kde vzít tolik odborníků na Ústavu? Velmi jednoduše: mezi mladými lidmi…. Pomalu nám ke kýžené čtyřicítce zrají třicátníci (a třicátnice), kteří se už pěknou řádku let potulují mezi Berkeley, Harvardem, Oxfordem, a Horní Dolní Lhotou k mamince na buchty :-), povětšinou to jsou lidé, kteří tvoří stálé jádro okolo blogu „Jiné právo“ nebo se jím alespoň mihnou. Po večerech studují, co tomu kterému problému říká chicagský soudce Posner a co na to říká Australský ústavní soud. Lituji, že český Ústavní soud si nepodržel hranici pro funkci soudce 35 let, která ovšem pro federální Ústavní soud byla šita na míru mému milému – leč bohužel později zavražděnému – příteli Ernestu Valkovi, prvnímu předsedovi federálního Ústavního soudu. Jsem přesvědčena, že mezi těmito lidmi již vyrostl dostatek velmi schopných kandidátů na místo ústavního soudce. V každém případě bych žádala jak kandidáty, tak širokou veřejnost, aby se sami o funkci hlásili či vhodné kandidáty doporučovali. O předsedovi Ústavního soudu mohu říci pouze to, že by to musel být člověk nejen kapacitně velmi zdatný, ale musel by též mít jisté představy o „margináliích života“, tedy o organizačně-technickém fungování Ústavního soud, které dnes považuji za krajně neodpovídající potřebám doby. A musel by to být velmi pracovitý člověk, požívající úcty ostatních. Jsem přesvědčena, že vynikajícím předsedou Ústavního soudu by byl prof. Pavel Holländer.

V obsazení funkce předsedy Nejvyššího soudu mám jistou konkrétní představu z řad soudců nižších soudů. Jméno však nechci uvádět, protože dotyčný nemá ani potuchy o tom, že mi „padnul do oka“ a neznám se s ním osobně, leč pouze na základě jeho práce. V každém případě to musí být velmi silná a přitom přemýšlivá osobnost, která ustojí mimořádné tlaky, které na ni vyvine nejen veřejnost, ale především jeho kolegové ze soudů, zejména ze samotného Nejvyššího soudu. Osobní statečnost je podmínkou nutnou, nikoliv však postačující.

Nejvyšší kontrolní úřad je pro mne osobně bolestivou záležitostí, neboť jeho první prezident Lubomír Voleník byl nejen můj kolega z Federálního shromáždění, ale kamarád i osobní rádce. Ronald Reagan sice říkával, že „nenahraditelných jsou plné hřbitovy“, ale stav, ve kterém se NKÚ nachází nyní, mne utvrzuje v přesvědčení, že některé lidi je doopravdy velmi obtížné nahradit. Prezident NKÚ nemůže být příchozím z oblasti „politiky všedního dne“. Musí to být kompetentní a morálně odolná osobnost. Konkrétního kandidáta momentálně nemám vybraného.

Veřejné (státní) university jsou bolavé téma dlouhodobě. Jistěže by můj výběr rektorů těchto univerzit byl ovlivněn ideově, a to ideou vzdělání. Jsem si rámcově vědoma obrovských systémových problémů, kterým dlouhodobě neúspěšně čelí naše vysoké školství. Shoduji se s názory, zastávanými významným rakouským filosofem Konradem Paulem Liessmannem a prezentovanými v jeho knížce „Teorie nevzdělanosti“. Rektory našich vysokých škol bych hledala mezi lidmi, kteří toto moje ideové směřování sdílejí a jsou dostatečně rozvážní a pracovití, aby na dlouhé cestě, kterou je třeba k posílení obecné vzdělanosti ujít, vytrvali.


AC24: Jak často se chystáte udělovat milosti? Souhlasíte vůbec s tímto institutem?Budete jej brát jako obchod pro své kamarády, sponzory?

SAMKOVÁ: Milosti jsou vztaženy ke slovu „milosrdnost“ a právě toto hledisko by bylo úhelným kamenem, na kterém bych stavěla jak otázku milostí, tak amnestií. Dnešní doba je velmi nemilosrdná a považuji to za jeden z jejích největších nedostatků. Lidé si neumí odpouštět ve všedních záležitostech a z toho také plyne, že z milostí se staly úkony, u kterých je pochybnost, zda nejsou předmětem obchodu. Udělování milostí není otázka četnosti – budu udělovat málo nebo moc nebo vůbec. Je to otázka každého individuálního případu. Této agendě bych se s ohledem na svou profesi asi věnovala hodně osobně a pravděpodobně bych kromě prostudování spisu trvala na osobním setkání s každým odsouzeným ještě před tím, než bych milost případně udělila. Již z tohoto odhodlání pramení jisté limity v četnosti udělení milostí. S udělením milosti mám jednoznačně svázáno – a to ze strany odsouzeného – slovo pokání. Bez toho bych nebyla udělení milosti nakloněna, a to ani v případě, když by tak zvané „sociální okolnosti“ byly velmi nepříznivé. Konec konců, v „nepříznivých sociálních“ okolnostech žije řada lidí, co se ničím neprovinila, takže nevidím důvod, proč by pouhé „nepříznivé sociální okolnosti“ měly být důvodem pardonu.

K otázce kamarádů a sponzorů v souvislosti s udělováním milostí se k coby zcela irelevantní nevyjadřuji.

Všechny udělené milosti bych považovala za nutné osobně veřejně odůvodnit.


AC24: Jak často budete vetovat zákony? Budete se snažit prosadit tímto způsobem i svůj pohled na jednotlivá témata schvalována parlamentem?

SAMKOVÁ: Opět zde není hlediskem „jak často“, ale proč. S ohledem na svoji profesi bych neměla problém zákonodárnému sboru kvalifikovaně oponovat, ale funkci prezidenta vidím spíše v roli preventivní. Jestliže by Parlament zjistil, že na příklad „přílepkový zákon“ mu prostě nepodepíšu, i kdyby to mělo být v různých zákonech 50x za sebou, tak – alespoň doufám – od této praktiky upustí. Co se týká jednotlivých témat, tak na řadu z nich mám svůj názor a pravděpodobně bych neváhala jej prezentovat, avšak úlohou prezidenta je poukazovat na koncepční a úhelné filosofické otázky, které s legislativou souvisí. Očekávala bych, že stejně jako já ve funkci prezidenta bych naslouchala důvodům vlády a parlamentu, i tato ústavní tělesa by naslouchala argumentům mým.


AC24: Jaký je Váš postoj k USA, Číně, Rusku? Jak by měla vypadat česká zahraniční politika ve vztahu k těmto zemím?

SAMKOVÁ: Jsme součástí jistých nadnárodních uskupení, a to jmenovitě Evropské Unie, NATO, Schengenské úmluvy a doufám, že časem, po stabilizaci Eura, budeme i členy eurozóny, takže základní kritéria zahraniční politiky jsou dána tímto rámcem.

Co se týká mého osobního poměru k uvedeným mocnostem, tak platí následující:

AD USA: Je módou tuto zemi nyní velmi kritizovat. Je skutečností, že i USA samotné se v současné době neúspěšně potýkají s řadou systémových problémů, které jsou obdobného či stejného charakteru, jako jsou ty, kterými trpí i zbytek zemí euro-amerického kulturního okruhu, tedy i nás. To však nic nemění na základní skutečnosti, že Evropa v uplynulých 100 podvakrát uvrhla sebe samu i převážnou další část světa do zásadních existenciálních problémů v podobě dvou světových válek, a bylo by otázkou, zda by se vůbec byla schopna sama s těmito problémy vypořádat, kdyby nebylo USA. Takže i přes jisté velmi konkrétní výhrady je můj vztah k USA kladný.

AD Čína: můj vztah k této zemi je primárně ovlivněn tím, že se jedná o zemi se stále panujícím komunistickým režimem. Jsem tedy vůči této zemi v postavení velké nedůvěry, a to přes nesmírný respekt, který pociťuji vůči její tisícileté kultuře. Právě na Číně se ukazuje, jak velký je rozdíl mezi tržní ekonomikou a demokracií. V roce 1989 jsme bláhově předpokládali, že tržní ekonomika a demokracie jedno jest. Čína nám každodenně připomíná, že se jedná o dvě zcela odlišné záležitosti. To je varování pro české země dnešních dnů velmi aktuální. Chápu naše podnikatele, kteří mají zájem se podílet na ekonomickém rozvoji a obchodu s Čínou, avšak domnívám se, že i v této oblasti je potřeba opatrné bdělosti.

AD Rusko: při pohledu na Rusko nezapomínám, že to byla právě tato země, která pod jhem komunismu úpěla nejdéle a na komunistickou nadvládu doplatila strašlivou devastací, desítkami milionů lidských obětí a obrovskými kulturními ztrátami. Rusové pro mne nikdy nebudou jen komunisté. Toto vědomí i soucitu s ruským národem však bude vždy zároveň provázeno zvukem rachotu ruských tanků, jedoucích po naší ulici v srpnu 1968. Nemohu přehlédnout, že Rusko je velmoc, postavená na obchodu se surovinami, velmoc, ve které panuje vše jiné než demokracie a svoboda slova. Pakliže jsem ohledně Číny nabádala k obezřetnosti, pak ve směru k Rusku to s ohledem na relativní geografickou blízkost platí alespoň dvojnásob.

P.S. Zeměkoule se globálně otepluje, ale zatím to, prosím, na mě neříkejte….

P.P.S. Darwin na to v zásadě kápnul, ale to už na mě neříkejte vůbec….


AC24: Jakým směrem by se měla orientovat česká ekonomika? Co proto ve své funkci hodláte podniknout?

SAMKOVÁ: Poněkud nejasné pro mne je, co je míněno slovem „orientace“. Geografická ve směru hospodářské spolupráce? Ideologická? Česká ekonomika by se měla zejména orientovat směrem tak, aby fungovala, a to ve směru rozvoje místních zdrojů. Vždy mne velmi popuzoval systém investičních pobídek, které v zásadě považuji za diskriminační vůči českým podnikatelům. I když chápu, že pohyb kapitálu je dnes celosvětový, velmi vnitřně protestuji proti zneužívání práva ve formě různých umělých offshorových v podstatě podvodných sídel společností. Jisté rozpaky ve mně vzbuzují smlouvy o zamezení dvojího zdanění, o nichž si nejsem jista, zda náhodou nesouží k pravému opaku než bylo to, k čemu byly uzavírány, totiž, zda pod jejich ochranou nedochází k významnému odlivu zde vytvořeného kapitálu.

Nebyla bych nikterak šťastna ze zásahů státu do podnikání občanů, a to zejména ne systémem nyní hojně používaných podzákonných norem. Vidím-li vyhlášku Ministerstva financí, případně jeho metodický pokyn, úroveň mého volního ovládání se snižuje.

Nejlépe je ekonomika nastavena tím, že tržní prostředí funguje v rámci pevně daného právního rámce, netrpícího různými legislativními smrštěmi, s předvídatelným, rychlým a vymahatelným právem. V zemi panujícího práva vzkvétá ekonomika nejlépe.

Z hlediska geografické spolupráce jsem toho názoru, že by nemělo jít o nějaké globální „nájezdy“ českého exportu do jednotlivých geografických regionů, ale o dodávání výrobků s vysokou přidanou hodnotou do globální sítě po celém světě. Vždy mne mrzelo, že jsme „bez boje“ vyklidili řadu tradičních českých a československých odbytišť, zejména pak v oblasti strojírenství.

Je otázka, do jaké míry může prezident podporovat a ovlivňovat ekonomickou prosperitu země – spíš bych byla otevřená návrhům ze strany exekutivy, co mohu pro tuto oblast udělat. Jako ženu by mne velmi těšilo při oficiálních příležitostech prezentovat oděv českých návrhářů a návrhářek, stejně jako výrobky českého textilního průmyslu. Obávám se ostatně, že pod záminkou reprezentace České republiky by z mého prezidentského platu položka podstatně větší než nepatrná odešla za účelem utrácení za oděvy na příklad z textilií vyráběných podnikem Veba dle návrhů Liběny Rochové, Heleny Fejkové, Kláry Nademlýnské a dalších.


AC24: Jak by se podle Vás měla řešit demografická krize? Měli bychom nedostatek obyvatel řešit imigrací? Pokud ano, měli bychom si vybírat, tedy např. diskriminovat imigranty z islámských zemí, kteří nemají blízko k naší kultuře?

SAMKOVÁ: Na otázku „demografické krize“ se dívám z hlediska globálního pohledu na celou zeměkouli a z tohoto pohledu je zřejmé, že se žádná „demografická krize“ nekoná, naopak Zeměkoule musí čelit devastujícímu přetížení nekontrolovatelně se množícím lidstvem. Nedomnívám se, že by se České země musely do tohoto kvantitativního boomu zapojit, zájem bych měla spíše o kvalitativní nárůst kladných vlastností a schopností populace, obývající Českou republiku. Pro mne je každý člověk bytostí s nezadatelným právem na existenci a nejlepší rozvoj osobních vlastností, a to ve prospěch jak jeho samotného, tak společnosti, takže k nějakým paušálním postojům jak na povel plodit či neplodit mám doopravdy hodně daleko. Jsem přesvědčena, že pokud bude naše země investovat do vzdělání a účelného využívání lidských zdrojů, pokud bude podporovat iniciativní rozvoj životních aktivit každého jedince, pokud sejme ze svého obyvatelstva uměle naložené břímě různých nesmyslných omezení, tak žádný „nedostatek obyvatelstva“ vůbec nehrozí. Problém je v tom, že dnes je systém v naší zemi nastaven tak, že i člověk, který chce být řádným občanem, nechce porušovat zákony a naopak je chce dodržovat, je doslova vháněn do nejrůznějších problémů. Má co dělat, aby vůbec mohl čelit realitě všedního dne, takže již nemá sílu se starat o věci veřejné a o něco jiného, než je jeho bezprostřední přežití na alespoň trochu snesitelné ekonomické úrovni. Umělé zaměstnávání občanů různými pseudopovinnostmi, včetně umělého nastavení rodinného práva na konflikt mezi rozvádějícími se manžely a partnery, považuji za takový žrout energie a potenciálu našich obyvatel, že postupný úbytek absolutního počtu obyvatelstva proti tomu vnímám jako marginální.

Azylové řízení a azylovou politiku České republiky považuji za dlouhodobě nekoncepční, místy až protizákonnou – v rozporu s přijatými mezinárodními úmluvami – a v řadě případů výrazně poškozující Českou republiku na mezinárodním poli. O této věci dost vím, neboť jsem koncem 90. let pracovala dva roky jako členka rozkladové komise Ministerstva vnitra pro azylové řízení. Posléze jsem byla v souvislosti s případem bratrů Haroajanových po zásluze vyhozena, neboť jsem tehdejšího ministra vnitra, Dr. Václava Grulicha osobním dopisem upozornila, že soustavným nerespektováním doporučení své rozkladové komise (sestávající ze samých právníků) opakovaně porušuje mezinárodní dohody.

Co se týká „diskriminace“ kohokoliv, ať z islámských zemí ať odjinud, pro udělování azylu a vůbec celou imigrační politiku České republiky bych měla pro České země vskutku neotřelý návrh: což takhle tyto mezinárodní úmluvy dodržovat padni komu padni? Už jsme pomalu zapomněli na to, že dobrý zákon a dobrá mezinárodní úmluva život jak jedince, tak státu zjednodušuje a nikoliv komplikuje.


AC24: Nakolik si myslíte, že by měly mezinárodní organizace (OSN, NATO, jednotlivé vlády) zasahovat do záležitostí cizích států? Kdy to podle Vás je, a kdy není přijatelné?

SAMKOVÁ: Domnívám se, že zde je opět velmi malé pole pro individuální iniciativu prezidenta, neboť jsme vázáni mezinárodními dohodami, úmluvami a v neposlední řadě též obecnou slušností, která platí či měla by platit jak mezi jednotlivými lidmi, tak mezi státy.

Dlouhodobě sleduji, že proti „nemístnému zasahování mezinárodních organizací“ se vlády bouří vždy tehdy, když svoje mezinárodní závazky porušují. To je najednou na přetřesu „koncepce“ a „závaznost“ až pusa bolí.

Mezinárodní standardy mají být dodrženy. Já mám ovšem oprávněné pochybnosti, zda Česká republika tyto standardy dodržuje. Na příklad existuje řada rozhodnutí Rady pro lidská práva OSN, která odsuzuje Českou republiku za porušování Všeobecné deklarace lidských práv. Protože však Rada nemá sankční pravomoci, o těchto záporných rozhodnutích Ministerstvo zahraničí ČR před českou veřejností mlčí. Česká republika opakovaně – a v některých oblastech systémově – porušuje i Úmluvu o lidských právech a svobodách, o čemž svědčí několik set rozsudků Evropského soud pro lidská práva ve Štrasburku. Nápravě těchto evidentních systémových vad – na příklad té, která se týká právní úpravy postavení dětí po rozvodu rodičů – se Česká republika naprosto nevěnuje a raději se nechá znovu odsoudit v dalším zcela shodném případu. Za takových okolností je otázka, zda máme právo poukazovat na to, zda „zasahování“ do našich vnitřních záležitostí jiným státem či mezinárodní organizací není oprávněné.

Co se týká zasahování jednoho státu do vnitrostátních záležitostí jiného státu, dovolím si vysvětlit svůj postoj takto: existuje určitá – relativně velmi nízká – úroveň ochrany lidských práv a demokratického řízení státu, která prostě musí být za každou cenu dodržena, a to na celém světě bez ohledu na to, kterého státu se to týká. Úroveň takové ochrany je totiž pojmovým znakem celého lidského společenství na této planetě, a pokud je i tato úroveň porušena, je ohrožena úroveň organizace celé lidské společnosti na celé zeměkouli. Úroveň vládnutí v té které zemi je z hlediska celého lidského společenství tak zvaným veřejným statkem. Brutální pošlapávání lidské důstojnosti ve kterémkoliv státě se v zásadě dotýká i všech států ostatních. Toto jsou ovšem pouze teoretické úvahy, které v jednotlivých konkrétních případech velmi konkrétních úvah o oprávněnosti či neoprávněnosti zasáhnout do vnitrostátních poměrů té které země. Míra tohoto zásahu je vždy diskutabilní a individuální. Pokud bych se měla pokusit o konkrétnější vyjádření, mohu jako příklad uvést, že „humanitární bombardování Bělehradu“ skutečně není mým šálkem čaje.


AC24: Jako reprezentant České republiky, jaká je podle Vás optimální míra politické korektnosti?

SAMKOVÁ: Co je to politická korektnost? Míra konformity?

V případě prezidenta republiky je nutno mít na paměti jedno: míra jeho „volního působení“ je převelice omezená, neboť prezident má být průsečík často i zcela protichůdných zájmů: skinheadů a Romů – případně anarchistů, letničních církví a Římskokatolické církve, pravice a levice, vzdělanců a hloupých, zdravých a nemocných…a také v neposlední řadě reprezentantem lidí, kteří jsou tak zvaně „obyčejní“. Z tohoto hlediska jsou vyloučeny jakékoliv excesy.

Pokud se pod pojmem „korektnost“ skrývá pozitivní diskriminace kohokoliv – žen, národnostních menšin, zaměstnanců, prostě kohokoliv, tak tu v jakékoliv formě naprosto odmítám. To je můj stálý názor již desítky let. Lidé si jsou rovni v jediné věci – V LIDSKÉ DŮSTOJNOSTI. Jinak si jsou lidé přirozeně nerovni, což však z nikoho nedělá nehodnotného jedince. Mentálně retardovaný člověk má z hlediska lidské důstojnosti stejnou hodnotu jako špičkový vědec. Protože je člověk. Na druhou stranu do reprezentačního družstva basketbalistů těžko prosazovat poměrné zastoupení Asiatů jen proto, „aby to bylo korektní“. Lidé jsou různí a velmi často na první pohled (ba ani na druhý) není vidět, v čem spočívá jejich kvalita. Kdo jsme my, abychom to mohli soudit?

Podle mého nejhlubšího přesvědčení spočívá „míra korektnosti“ v jediném: v tom, aby nikdo nebyl diskriminován pro to, že má nějakou vlastnost, kterou nemůže ovlivnit. Příkladmo aby byl homosexuál diskriminován kvůli něčemu, o čem bylo rozhodnuto chemickými poměry v děloze jeho matky asi šest týdnů po početí, považuji za neakceptabilní. Proti takovému hodnocení bych vždy vystupovala. Dožadovat se kvůli tomu výhod považuji za neakceptabilní rovněž. Také bych proti tomu vystupovala.


AC24: Jak se postavíte k pronásledování křesťanů ve světě, zj. v islámských zemích? Je to podle Vás dobře, nebo budete v této věci podnikat nějaké kroky?

SAMKOVÁ: Jsem věřící křesťan, členka Starokatolické církve, což mne činí pro odpověď na tuto otázku méně nezávislou. Obecně je pro mne jakékoliv pronásledování kohokoliv kvůli jakémukoliv náboženskému vyznání nepřijatelné a jako prezidentka bych na jakékoliv toto pronásledování upozorňovala a svůj velmi výrazný nesouhlas bych důrazně artikulovala. Co se týká vztahu křesťanů a islámu, jsem přesvědčena, že je zde obrovské – a zcela nevyužité – pole pro diplomacii. V něm je potřeba neustále zdůrazňovat tři aspekty:

1) všichni jsme děti jednoho Boha, což se týká i třetího z „abrahamovských“ náboženství, judaismu. Boj vyznavačů islámu proti křesťanům je bojem proti vyznavačům jejich vlastního Boha, Alláha, byť uctívaného jiným způsobem.

2) mezi slušnými lidmi platí zásada reciprocity. Jestliže se v Evropě množí mešity jako houby po dešti, není možné, aby vlády islámských zemí tolerovaly jakékoliv násilí na křesťanech. EVROPA JE V ZÁSADĚ KŘESŤANSKÁ, vlajka Evropské Unie je tvořena dvanácti hvězdami, které se objevily nad hlavou Panny Marie Vítězné. (viz zjevení sv. Jana, 12,1). Není možné s Evropou obchodovat a požívat plody vědecko-technického pokroku euro-americké křesťanské civilizace a zároveň na svém území křesťany vraždit.

3) V zásadě se vždy za všech okolností vyplatí chovat se SLUŠNĚ. Což nikdy neznamená chovat se SLABOŠSKY.


AC24: Uvědomujete si, že nejste pouhými kladeči věnců, že máte reálné pravomoci a za svá rozhodnutí a vyjádření ponesete reálnou politickou odpovědnost?

SAMKOVÁ: Předně bych chtěla rehabilitovat kladení věnců. Každá společnost žije nejen realitou všedních dnů, ale i svými symboly. Na symbolech záleží. Symboly jsou, stejně jako třeba dopravní značky, piktogramy, kterými se řídíme, aniž bychom museli zdlouhavě slabikovat jednotlivá slova. Kladení věnců je důležité. Vždy a v každém případě bych velmi zvažovala, na kterém místě bych je kladla. Pohříchu je v současné době mnoho míst, na kterých věnce měly být položeny, a přesto jsou ta místa opuštěná. Jestliže je úlohou prezidenta být do značné míry symbolem, pak nechť je ten symbol dobře čitelný, dobře viditelný a artikulovaný a nechť je tato symbolická funkce naplňována s veškerou vážností.

Reálné politické odpovědnosti si jsem velmi dobře vědoma a k nesení jejího břemene mám jeden velmi praktický manuál. Říká se mu Ústava.

Rozhovor vedl Miroslav Návrat

]]>