"Stejný druh mentality, který dovolil komunismu tak dlouho vydržet a poté tak nešťastně skončit, směřuje kapitalismus do podobné pasti," píše novinář a vydavatel zpravodaje Fleet Sheet Erik Best. V listopadu roku 1989 bylo na území dnešní České republiky zhruba 1,7 milionů komunistů. Jen malé procento z nich bylo doopravdy přesvědčeno, že komunismus je odpovědí na problémy světa. Právě oni většinou reprezentovali komunismus navenek. Mnoho dalších z oněch 1,7 milionů komunistů bylo ambiciózními kariéristy, jež si dobře spočítali, jak jim členství ve straně pomůže v jejich profesní dráze.
Nicméně převážná většina komunistů, kteří umožnili systému tak dlouho přežívat, byli něco mezi tím. Možná věřili v komunismus, ale skutečným důvodem, pro který se rozhodli vstoupit do strany, byl jednoduše fakt, že se to od nich v určitém stadiu kariéry požadovalo. Stejně jako chození do školy, přijetí zaměstnání nebo vstup do manželství. Ačkoli v souhrnu byli členové strany pro udržení komunistického systému důležití, jako jednotlivci byli v podstatě bezvýznamní a nevstoupením do strany přidělávali problémy hlavně sami sobě.
Nyní již můžeme říct, že komunistický systém byl předurčen k zániku. Tehdy to však předpovídal málokdo. A jen hrstka těch, kteří v systému žili, byla ochotna riskovat svoji existenci projevením odporu vůči režimu. Pokud by komunismus nabral jinou podobu, jako se tomu stalo například v Číně, možná, že by se nezhroutil tak rychle. Avšak evropská forma komunismu byla natolik rigidní, že se nevyhnutelně muselo stát něco drastického.
Samozřejmě, mnoho exkomunistů dnes říká, že do strany vstoupili proto, aby mohli systém rozkládat zevnitř. Realita byla ovšem naprosto jiná. Většina z nich systém plně podporovala a o jeho změnu neusilovala. Je ale pravda, že někteří lidé oficiálně pracovali na plánu přechodu na kapitalismus a mnozí z nich se později v rámci nového systému dostali rychle k moci.
Dnes by mělo být stále více zřejmé, že skutečnou příčinou pádu komunismu nebylo jeho úplné odumření, ale spíš fakt, že mocní z Východu i Západu dospěli k rozhodnutí, že nastal čas spojit oba upadající systémy – východní komunismus a západní kapitalismus – a pokračovat dále po společné cestě. Měla to být záchrana pro obě strany. Východní ekonomiky měly krátkodobě profitovat z přílivu zahraničních investic a Západu se otevřením nových trhů načas ulevilo od narůstajících dluhů a sociálních problémů. Nebýt nových spotřebitelů, levné pracovní síly a nových nenasycených kapacit pro půjčky, Západ by se k dnešnímu bodu zlomu dostal mnohem rychleji.
Ty, kteří vedou Západ směrem k jeho konečné zkáze, samozřejmě nikdo nikdy komunisty nenazýval, ale přesto v mnohém komunistické lídry Československa a ostatních zemí sovětského bloku připomínají. Ti na Západě byli (a stále jsou) reprezentanty odlišné ideologie, ale jejich mentalita je podobná mentalitě vůdců z Východu. Jen málo z nich opravdu věří v kapitalismus a spatřují v něm odpověď na problémy světa, zatímco mnozí dnešní kapitalisté jsou pouhými ambiciózními kariéristy, kteří si dobře spočítali, jak jim upsání se k panujícímu systému pomáhá v jejich profesní dráze.
Podobně jako předlistopadoví komunisté, převážná většina západních kapitalistů, kteří systému umožňují dlouhodobě fungovat, patří někam mezi. Možná v kapitalismus věří, ale skutečným důvodem jejich dlouhodobé podpory systému, navzdory jeho očividným slabinám, je prostě fakt, že se to od nich očekává a je to zcela běžné. Stejně tak jako chození do školy, přijetí zaměstnání nebo vstup do manželství je běžná i podpora kapitalistického systému v jeho současné formě.
Některým přesvědčeným komunistům se dá odpustit, že propadli filozofii Marxe a Engelse před tím, než byly známy zločiny komunistického systému, a některým kapitalistům se dá odpustit, že nerozpoznali, kam povede učení Adama Smithe v rukou zkorumpovaných politiků a bankéřů z Wall Street. Avšak většina dnešních kapitalistů stále nevidí očividné, neuznávají nedostatky systému a pokračují ve stejném jednání, které nás přivedlo do problémů (jako např. zlegalizovaná korupce, zadlužování a nadbytečné zvyšování státních výdajů). Svým způsobem se chovají obdobně jako komunisté na konci osmdesátých let, kteří ve svých úlohách vydrželi až do chvíle, kdy se jim systém rozpadl pod rukama.
Pointou tohoto srovnání komunistů a kapitalistů je snaha ukázat, že stejný druh mentality, který dovolil komunismu tak dlouho vydržet a poté tak nešťastně skončit, směřuje kapitalismus do podobné pasti. Každý, kdo chce být v kapitalistickém prostředí úspěšný, se musí k systému přidat a zároveň tak nakonec přispět k jeho destrukci. A nezáleží na tom, jestli se člověk angažuje ve světě byznysu, státní správy, vzdělávání, médií anebo jiné vlivné profese. Existují tu i výjimky, ale jejich snaha o změnu systému, jakkoli dobrá, většinou situaci ještě zhorší vzhledem ke způsobu, jakým na ně reaguje establishment.
V České republice můžeme takové kapitalisty, kteří vedou systém ke konečnému zániku, nazývat „novými komunisty“, protože plní v podstatě stejnou úlohu jako původní komunisté za minulého režimu. Tito „noví komunisté“ přispívají k zániku druhého politického systému v průběhu jediné generace a lze je snadno rozpoznat.
Na samém vrcholu to jsou politici, kmotři, kmotříčci, univerzitní profesoři, mediální magnáti, klerici a další tvůrci veřejného mínění, kteří tuto zemi směřují do stále hlubšího zadlužení, podporují nebo jsou přímo zapojeni do korupčního jednání a nejsou schopni vštípit zbytku společnosti skutečné hodnoty.
Dále tu jsou manažeři mezinárodních společností, kteří mluví o změně systému zevnitř, ovšem ve skutečnosti ze současného stavu věcí krátkodobě profitují a pouze chtějí stávající poměry zvrátit ve svůj prospěch.
Po nich následuje armáda konzultantů, právníků, bankéřů a firem operujících v sektoru služeb, které ze stávajícího systému těží, často tím, že sami pracují pro vrcholné kriminálníky a zdráhají se jakékoli změny.
Kolik je těchto „nových komunistů“ v České republice? Možná to nebude 1,7 milionů, jež vládlo českým zemím do listopadu 1989, ale to číslo pravděpodobně nebude o mnoho menší. Tito „noví komunisté“ jsou v podstatě všude tam, kde byli ti staří.
Bylo by hezké říci, že situace je dnes velmi odlišná od té za starého režimu, a že lidé jsou mnohem svobodnější, aby se mohli vymanit ze systému a mohli začít konat dobro. Ale není to pravda. Rozloučit se s dnešním systémem od „nového komunisty“ vyžaduje téměř stejnou statečnost a osobní oběti, jako to vyžadovalo dříve. Proto to tak málo z nich dělá. Nechtějí se vzdát výhod systému anebo se stát disidenty v očích svých přátel. A to je právě ten důvod, proč od nich nemůžeme očekávat, že nás odvedou od zásadních problémů země nebo světa.
Psáno pro Aktuálně.cz
]]>
