Vážení kolegové, toto oslovení je zcela na místě, protože ve věci, o níž chci psát, jsme všichni jaksi společně namočeni, i když jsme se o to nijak nezasloužili. Podle českých zákonů totiž máme všichni povinnost platit tzv. koncesionářský poplatek, který inkasují tzv. veřejnoprávní média – v míře objemově podstatně větší a s výsledkem mnohem tristnějším Česká televize, proto se v tomto dopise omezím právě a pouze na ni. Vy, jakožto koncesionáři neboli poplatníci druhotné daně, máte však nejen povinnost ze svých peněz financovat činnosti provozované Českou televizí.

Vy jste – díky tomu zákonu, totiž v postavení spoluvlastníků té instituce. Myslím, že je načase, abyste si uvědomili, že k povinnosti patří neodmyslitelně i toto právo, a to začali uplatňovat.

Oč totiž jde: do České televize ročně proudí z Vašich poplatků více než 7 miliard korun. To je částka zhruba srovnatelná s tou, kterou má k dispozici celé naše Ministerstvo kultury. Přitom Česká televize požívá ochrany zákona č. 483/1991 Sb., který přijala Česká národní rada 7. listopadu 1991. (Napadá mne v té souvislosti, zda ten zákon nebyl jakousi opožděnou pomstou nebohého Lenina za předchozí listopadovou porážku jeho komunistických iluzí, ale to už by byl asi moc velký fatalismus, zřejmě šlo fakt jen o shodu dat.)

Nuže, ten zákon č. 483 zcela odpoutává Českou televizi od jakéhokoli vlivu státu, ale i společnosti na to, co se v ní děje a bude dít. Zavádí zcela vágní terminus technicus „veřejnoprávnost“, aniž by přesně definoval, co to znamená. Ve výsledku – čtvrtstoletí poté se zkušeností již dosti letitou, můžeme konstatovat, že „veřejnoprávnost“ je to, co „veřejnoprávností“ nazvete. Příkladně pracovníci ČT si ten pojem bezpochyby často vykládají ve smyslu „nechte nás dělat, co chceme, plaťte nás za to, aplaudovat konec konců nemusíte, nám je to jedno – od doby, kdy byly vynalezeny peníze, jsou beztak slova díků zbytečná“. Podle toho také většinou vypadá to, co vám dnes a denně ČT servíruje. Vlastní postoje a názory na děni u nás i ve světě prokládá pravidelným očerňováním těch, kdo tyto názory nesdílí. Je téměř pravidlem, že takové ani nepustí do svého vysílání, aby jí nekazili tu její unisono selanku, ačkoli jí to ten výše řečený zákon doslovně ukládá.

Čtěte se mnou: „Hlavními úkoly veřejné služby v oblasti televizního vysílání jsou zejména poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů, přispívání k právnímu vědomí obyvatel České republiky, vytváření a šíření programů a poskytování vyvážené nabídky pořadů pro všechny skupiny obyvatel se zřetelem na svobodu jejich náboženské víry a přesvědčení, kulturu, etnický nebo národnostní původ, národní totožnost, sociální původ, věk nebo pohlaví tak, aby tyto programy a pořady odrážely rozmanitost názorů a politických, náboženských, filozofických a uměleckých směrů, a to s cílem posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat soudržnost pluralitní společnosti.“

Asi se shodneme na tom, že kdyby Česká televizi vskutku toto ustanovení dodržovala, zřejmě by se nenašel nikdo, kdo by reptal, protože všichni by si ve vysílání našli to svoje – podle svého přesvědčení a politických, náboženských či filozofických názor. Místo toho jsme však denně svědkem šíření netolerance, stavění bariér mezi jednotlivé názorové skupiny, známkování, kdo je náš, kdo cizí, kdo je dobrý, kdo špatný, koho připustíme, a koho nikoli. Česká televize ve své velké části – a teď mluvím o zpravodajství, neboť o svobodný přístup k informacím přece jde dnešnímu občanovi v této spletité době především – slouží jen zájmům jedněch a ignoruje zájmy druhých. Bylo by tedy správné se nad tím zamyslet.

Protože nepředpokládám, že povstane skupina, jejíž ideje ČT hlásá, a přihlásí se k povinnosti tuto „svoji“ televizi také samostatně spravovat, tedy financovat, a osvobodit od této tíže ty, pro něž tato televize nevysílá, měli by povstat právě oni a říci: vysílejte také pro nás, protože také my vás platíme. Bez našich peněz byste přišli na buben. Všechny velké světové metropole se jen hemží nezaměstnanými novináři, tak abyste náhodou nedopadli podobně. Uvědomte si, že my, ne váš management, jsme vaši skuteční zaměstnavatelé.

Je to jen na vás – nás, vážení koncesionáři. Česká televize si vůči nám dovolí jen tolik a právě tolik, kolik jí sami dovolíme. Měli bychom se konečně přihlásit o slovo a chtít po naši televizi, aby nám, ne partě vykutálených pragmatiků někde v politických škamnách – skládala účty.

Petr Žantovský