Kdysi v době normalizace, v době studií na VŠE, jsem neudělala jednu jedinou zkoušku napoprvé. Státní rozpočet. Kdo pamatuje profesora Kyzlinka, skalního komunistu, před kterým se všichni studenti třásli, pamatuje si také, že udělat státní rozpočet u Kyzlinka bylo srovnatelné s absolvováním anatomie na lékařské fakultě. Kdo to zvládl, měl vyhráno. Skutečná noční můra. A proč jsem neprošla? Ideologicky naočkovaná Keynesem jsem se naivně zeptala, zda stát nemůže v době krize pomoci hospodářství přes státní rozpočet, aby tak vyrovnal pokles agregátní poptávky. Nemyslela jsem tou otázkou samozřejmě stát socialistický. Nicméně tehdy se nevyplatilo o něčem diskutovat.

Do roku 1989 jsme z hlediska schodků státního rozpočtu žádný problnezkém mít nemohli. Schodek se prostě nepřipouštěl. Státní banka československá sledovala „plnění měnového plánu“ Československé republiky. Emise peněz probíhala v uzavřené ekonomice podle plánu a centrálně řízená ekonomika země se mohla rozvíjet pouze v rámci omezených zdrojů. Studenti na středních školách se pořád ještě učí, co znamená křivka produkčních možností. Našim politikům-chemikům, psychiatrům, zubařům, kteří nám předvádí své veletoče na manažerských postech, pro které nebyli vycvičeni, by také neškodilo, aby se občas posadili do školních lavic.

Státní rozpočet socialismu představoval základní volby. Buď stavíte byty a nezbývá na tanky; nebo vyrábíte tanky a pak nejsou zdroje na ty byty. Anebo to vezmete půl na půl a vznikne takový kočkopes. To je podstata původní teorie. A soudruzi stáli částečně s nohama na zemi. Stavěly se i ty paneláky a zaplať Pánbůh za ně, protože většina české populace má teď alespoň střechu nad hlavou. A po dvaceti dvou letech svobody si většina obyvatel může pouze nechat zdát o vlastním bytě bez dluhů. Je fakt, že nebyly banány, auta, elektronika, což jsme těm na druhé straně ostnatého drátu záviděli. Jenže… Oni měli sice obchody plné zboží, ale měli i ty dluhy! Nezkažení a naivní, zavření v kleci a chránění před „kapitalistickým zlem“, i my jsme chtěli okusit zakázaného jablka z ráje. A proto jsme se vrhli do budování kapitalismu na věčné časy podle starého hesla: „Kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu“. A toto staré přísloví jsme doplnili novým kouskem nazvaným: „Dluhy táhnou pokrok“. Kam jsme se dostali? Jak daleko máme do Řecka a kdo nás tam kvalifikovaně vede? O tom si přečtete v dalším pojednání.

Od sametu k biči

Historie : Na startovní čáře v roce 1989 činilo zadlužení 114 mld. Kč (Miloš Pick, Stát blahobytu nebo kapitalismus). Po rozdělení ČSFR bylo nutné vypořádat závazky se Slovenskem a v roce 1993 činil státní dluh 164 mld, což bylo 17% HDP (Dvořák P., Veřejné finance a fiskální nerovnováha a finanční krize, Praha 2008, s. 97). Vzhledem k oněm 17% k HDP při vzniku České republiky se to může zdát hodně. Ale musíme si uvědomit, že v důsledku špatně provedené ekonomické transformace jsme se hluboce propadli proti roku 1989. Ještě v roce 1999 byla ekonomika o 5% slabší, než v roce 1989 (M. Pick, tamtéž).

Vývoj vládního dluhu, růstu HDP, reálných mezd v meziročním srovnání v %

Z obou výše uvedených grafů vyplývá, že jsme se dostali z počátečního stavu 114 mld v roce 1989 do současných 1538 miliard v listopadu 2011. To představuje 41% k současné výši HDP. Předmětem mezinárodní kritiky vládního dluhu České republiky není ani tak celková výše nahromaděných dluhů. Ještě jsme nedosáhli Maastrichské hraniční hodnoty 60% k HDP, takže tendence populistů je říkat, že se vlastně nic neděje. Závažným problémem je však rychlost zadlužování, jež v posledních několika letech rapidně stoupla. Zvýšila se rovněž úroková sazba, a to z 1,1 % v r. 2008 na 2% v r. 2011. Dále už to bude podle toho, jakou budou mít náladu tzv. „finanční trhy“, naše novodobé božstvo. Místo 36 mld na obsluhu vládního dluhu jsme již na 60 mld., což pravděpodobně dále poroste.

Rozdělme si celkový objem dluhu. Vezmeme v potaz počáteční stav 114 mld, dále vliv špatně provedené transformace ekonomiky. Tehdy daňoví poplatníci převzali na svá bedra dluhy soukromníků a špatné úvěry bank, aby se tyto mohly následně velice levně prodat do zahraničí. Jedná se o částku mezi 556-680 miliardami korun podle různých zdrojů, přesné číslo snad ani neexistuje. Pro naše účely použijeme 556 mld. Zbývá částka 886 milard, tedy slovy ministra financí Kalouska to, co jsme my, český lid, „prožrali“.

Stručný popis: 
– oněch 7,4% představuje počáteční stav roku 1989;
– dalších 36,2% koláče představuje zadlužení způsobené divokou privatizací na náš účet;
– dalších 216 mld, t.j. 14% z koláče připadá na další dluhy vytvořené v období do roku 2006 (tj. mimo těch horních 36% z transformace);
– dohromady tvoří podíl těchto starých privatizačních dluhů a neschopného hospodaření posledních 16-ti let celých 50% celkového dluhu;
– pak přibylo dalších 652 miliard, tj. 43% dluhu do dnešní doby.  Z grafu jasně vyplývá, že na tomto dluhu se ovšem nejvíce podepsalo cílené obohacení malé skupiny podnikavců ať už z řad bývalé nomenklatury, nebo různých Kožených podle výše uvedeného hesla: „Kdo nekrade, atd..“. Kdybychom čistě hypoteticky vliv této superrozkrádačky za zhasnutého světla vyloučili, byl by celkový, nově vytvořený vládní dluh všech vlád až do roku 2006 vzhledem k dnešní rychlosti narůstání zadlužení vlastně zanedbatelný. Jen „nějakých“ 216 milard. Jak a kam nás kdo vede, lze usoudit z následujícího přehledu:

Zdroj: Václav Šlajs, Vybrané ukazatele sociálně-ekonomického rozvoje; 
doplněné z dostupných zdrojů ČSÚ, autorka.

Od poloviny roku 2006 (do voleb vládla ještě ČSSD v koalici) přichází vláda rozpočtové odpovědnosti. A ejhle, zadlužení státu akceleruje nikoliv směrem dolů, jak nám bylo při předávání složenky před volbami v roce 2010 slibováno, nýbrž raketově nahoru: z původních 885,4 miliard na dnešních 1538 miliard. Česká pravicová vláda jedná podobně nezodpovědně jako pravicoví republikáni v USA, viz tento článek na umlaufovinách. Podle toho, jak se vláda chová, lze usoudit, že odpovědní ministři nemají o fungování makroekonomických pravidel ani páru. A pokud tento amatérismus neskončí dřív než uplyne volební období, lze tipovat výsledek na cca 1700 miliard v roce 2013.

Zadlužení České republiky je dluhem nezdravým

Zadlužení České republiky je dluhem nezdravým, poněvadž nepřispělo k nastartování produktivních investic. Ty by ve střednědobém horizontu zajistily ekonomickou návratnost včetně úroku, a hlavně pracovní místa. Jsou země, kde taková politika byla úspěšná, například Jižní Korea. Tempo růstu HDP bohužel v Česku značně pokulhávalo za tempem nárůstu dluhů. Jak vyplývá z grafu č. 2, úroveň mezd je držena záměrně nízko, a to jak vzhledem k produktivitě práce a k vývoji HDP, tak i vzhledem k inflaci posledního období. Jako facka působí odmítnutí zvýšení minimální mzdy vládou z 8000 Kč na 8400 nebo 8500 Kč, což se stalo v posledním týdnu. To nahrává dalšímu oslabování příjmové stránky státního rozpočtu. Výběr odvodů na sociální zdravotní pojištění se bude nadále propadat, což bude další voda na mlýn pro ty, kteří chtějí zmrazit, nebo ještě snížit důchody. Deficit výběru daně z příjmu fyzických osob, tedy hlavně u příjmu ze závislé činnosti, se ještě prohloubí. Pak bude možné říci, že jsou nutné další škrty. V analýze jsme se zatím nevěnovali rozboru příjmů státního rozpočtu, roli daňových rájů, které umožňují neplacení daní v České republice. A nezapomeňme, že tyto zdroje zisků pocházejí z podnikatelských aktivit na území České republiky. Stejně tak jsme neřešili výdajové stránky státního rozpočtu. Jenom komplexní pohled nám může objasnit, kde je vlastně pravda. Usilovat ale o její poznání jako odpovědní občané musíme.

Závěr

Z našeho grafu je evidentní, že průměrný volič České republiky rozhodně ze zadlužování žádný užitek nemá, podobně jako ho nemělo obyvatelstvo řecké. To předvedl názorně Václav Umlauf v tomto článku. Hospodaření se státními prostředky v Čechách nemá co do činění s racionalitou. Naopak je vedeno stylem: „Rodina nebude jíst, poněvadž někdo cizí se chce vozit v mercedesu“. Vláda s katolickými ministry svérázně naplňuje evangelium podle hesla: „Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“ (Mt 25,29).

Zdroj: umlaufoviny.com