„Pirát z D1“ Trpišovský spěchal za nemocnou matkou, Rath o milionech v škatuli pranic nevěděl, Kocourek pouze „odkláněl“ peníze od manželky a Gross to tenkrát (pamatujete se – už je to dávno) myslel opravdu upřímně. Nezdá se vám také, že se naše „elita“, přistižena při činu, chová stejně jako onen kluk, který si po blbnutí v osmém patře břeclavského paneláku a následném pádu „vymyslel“ útok cikánů, protože se bál mámy? Stali jsme se snad národem křiváků? Nikoliv. Trend k „zatloukání“ (což je pouze jiné slovo pro lež) se šíří jako infekce nejen mezi Čechy, ale celou globální populací, především u těch mocnějších.
Pravdivost v politice? V businessu? Ale prosím vás, nebuďte směšný…! A přitom s každou lží, s každým vykroucením se z odpovědnosti, po částech a nezadržitelně umírá „mužské“ srdce. Nejen v mužích – i v ženách. Co se to děje?
Můj dědeček vyprávěl, že dříve, na vesnici, kde se narodil, se smlouvy mezi muži dělaly zásadně jen „plácnutím si“. Nikdo z vesnické komunity by si nedovolil, nedodržet slovo, lhát a vykrucovat se, protože by ho ostatní chlapi už nikdy nevzali vážně. Čest tehdy ještě nebyl abstraktní pojem, ztráta cti se nepovažovala za vedlejší a prakticky nezbytný efekt zbohatnutí nebo kariéry. Muži byli ještě muži a ne malými kluky.
Jenomže pak přišel čas, kdy jsme začali uvažovat v kategoriích krátkodobého zisku, kdy se náš osobní prospěch a blahobyt stali tak lákavými a dosažitelnými, že málokdo tomuto lákání odolal. Z mužů, kteří se dříve v průběhu dospívání setkávali se smrtí, kteří procházeli „iniciací bojovníka“, čímž jejich život ve společnosti ostatních dostal širší a hlubší význam, se stali muži, kteří se v rozhodujícím okamžiku bojí být pravdiví. Namísto „vzetí do služby“ žije mnoho dnešních mužů v nároku na okolní společnost, ovládá je zvrácená sebestřednost nedospělého „já“. Z chlapů se stali obchodníci, kteří onen Deidův* „deepest purpose“, tedy hluboký účel své existence vyšmelili za pár korupčních miliónů z osobních výhod.
Ale naděje, jako vždy, neumírá. Nedávno jsem totiž slyšel jednoho manažera, kterak vyprávěl, že po pochopení (a zavedení) principu radikální pravdivosti se mu změnil život. K lepšímu, rozumí se. Zmizely deprese a mlha. Změnil se i jeho partnerský vztah – jeho žena si ho váží, obdivuje ho a to má přímý efekt na jejich společnou sexualitu, jeho potenci a vášni. Přestal pít, protože už nepotřebuje milosrdnou clonu alkoholu. Občas se ve svém businessu cítí jako Marťan, ale zároveň zažívá i jistý obdiv svých kolegů. Tak trochu se stal „jejich králem“. A to i přes to, že často o sobě slyší, že je naivní idealista.
Návrat k pravdivosti ovšem s idealismem nemá nic společného. Je to nezbytná součást „záchranného“ procesu pro mužský princip, který se v současném světě nachází v hluboké krizi. Domnívám se, že tato krize je způsobena staletí trvající nerovnováhou mužského a ženského principu. V ideálním případě se oba principy ctí, uznávají se, přitahují se, i když si možná někdy nerozumí. V okamžiku, kdy se jeden princip dívá na druhý s despektem – což se ve společnosti, politice a byznysu dělo s ženským principem – přestává fungovat vzájemná energetická podpora. Dominantní princip (tedy mužský) přestane být „živen“, inspirován a posilován skrze princip, který přestal být uznáván, který je vytlačován.
To se děje přirozeně nejen „vně“ naší psýché, ale především „uvnitř“. Kdo v byznysu si už váží zvláštností, které s sebou přináší ženský princip? Kdo se nepousměje, když v politice nebo ekonomii mluvíme o lásce, plynutí, harmonii, něze, o vztahu k přírodě, omezení neustálého růstu, periodicitě, nebo dokonce o lelkování, nepřesnosti či nemožnosti plánování? A přesto jsou to důležité „veličiny“, pouze jsou těžko měřitelné vědecky exaktními nástroji.
Nedávno jsem byl pozván do jakéhosi „byznys-klubu“. Během mého přeskakování z tématu na téma, během „meandrů“ v toku mého povídání si devět přítomných mužů pilně dělalo poznámky – které, jak se na konci mé přednášky shodli, jim nebyly vůbec k ničemu. Očekávali totiž „mužský“ návod, kde já jim dodával performance: hru mé vnitřní ženy s mým vnitřním mužem. Chtěli body, kde bylo moře s vesele plující lodičkou.
Jak tedy řešit krizi mužského principu? Plivnutím si do rukou a „makáním“? Ano i ne. Musíme na sobě „máknout“ ohledně posílení mužské PREZENCE. Tento český novotvar pro mě znamená spojení mých oblíbených čtyř Pé: Pravdivosti – jsem v souladu se svým srdcem. Přítomnosti – jsem tady a teď. Propustnosti – nelpím a neblokuji to, co se skrze mne chce dostat do světa. A nakonec Poslání – vím, proč tu jsem.
Na druhou stranu se musíme naučit, „nemakat“, když jde o pouhý akcionismus, o výraz našeho strachu před zastavením se a nasloucháním. Král (a pravý muž) nestresují, nezavalují se prací, neběhají sem a tam, neřeší desítky úkolů. Kvalita lídra totiž nespočívá v neustálém dělání, ale především v bytí, v akceptaci „správného okamžiku“. Je totiž docela normální, že po explosivním jaru a vášnivém létu nastává čas hloubavého podzimu a zimního spánku. Jedině tak může příští jaro zase něco vykvést.
]]>
