Jako bych to neopakovala pořád trapně dokola: Řecko zbankrotuje, zbankrotuje, zbankrotuje. Eurozóna se rozpadne, rozpadne, rozpadne. Hm, tak tedy máme tu polovinu května a otázka nestojí tak, zda Řecko eurozónu opustí, ale jak se to technicky provede. (Tedy mezi námi, ona nestojí ani tak. Jak provést měnovou odluku víme my, Češi a Slováci, zatraceně dobře. Prostě se jednu noc bez varování okolkují bankovky. Ale eurozóna pořád předstírá, že na tom cosi k řešení je.) Takže Řecko si můžeme odfajfkovat, jdeme dál. Jenomže kam? Bude eroze eurozóny pokračovat? Jeden by byl v pokušení říct: Musí přeci existovat něco jako univerzální ekonomická pravda. Nějaký recept, jak vybřednout z krizí.
Historie je už dost dlouhá na to, abychom se do ní mohli ponořit a zkoumat, kde jsme jako lidstvo v krizích udělali chyby. Takže – co nám historie říká?
Prosím slabší povahy, nechť následující řádky raději rovnou přeskočí. Protože historie říká: Vláda průběh krizí nejspíš nemůže zmírnit vůbec nijak. Vláda může udělat jen jediné: může krize svým hloupým jednáním prohloubit:
Když totiž stát sype příliš mnoho peněz do ekonomiky, jen zvýší inflaci a zadlužení země. Přesně jako při krizi 2008-2009. Proto jsme tu měli šrotované. Proto jsme zachraňovali banky, které byly prohnilé od generálního ředitele až po kotelníka. Nikam to nevedlo. Proto musela přijít krize další v letech 2011-2012.
Ne že by státy zmoudřely. Pořád musely hledat na trojúhelníku pátý roh. Když pochopily, že zahlcení ekonomiky vytištěnými nebo půjčenými penězi nikam nevede, zkusily to s opačným extrémem. Se škrty. Proto se začaly v celé Evropě škrtat sociální dávky, proto se začaly zvyšovat daně. Proto musely dušené evropské ekonomiky v letech 2011 – 2012 spadnout do další recese. A každá vláda vždy důsledně anuluje kroky té předešlé.
A z toho logicky plyne: když vláda může průběh krizí jen zhoršit, nejlepší je, když během nich nedělá vůbec nic.
Jenomže veřejnost nikdy nemá trpělivost nechat vládu nekonat. Kdyby tu trpělivost byla, kdybychom dělali jedno velké NIC, prostě bychom si „jen“ prošli jednou očistnou krizí a po krizi by zákonitě zase přišel růst. My ne. Dělat během krize NIC připadá veřejnosti asi tak sexy jako jíst steak polévkovou lžící. No jen si takový vládní program zkuste představit: „Naši předchůdci toho udělali hodně špatně a my to víme. A slibujeme, že to tak necháme, protože nedělat nic a zachovat stabilitu je pořád lepší než měnit vše přesně naruby“. Těžko představitelné, že?
Už už se blýskalo na lepší časy: vypadalo to, že Řecko zbankrotuje, s ním ještě dvě tři další jihoevropské země a velká část místních bank. Projdeme si okamžitou finanční krizi a následně ještě krátkou a hlubokou recesí. A pak už z toho budeme venku. Chybělo strašně málo – snad jen pár měsíců. Jenomže od volebního jara 2012 jsou karty v Evropě rozdány nově. Vlastně se svým způsobem vracíme znovu do roku 2008 se všemi těmi jeho bláboly o „nutnosti nastartovat růst“. Zkrátka snažíme se zpackat to na další čtyři roky. Pokud nové vlády napříč Evropou podlehnou nutkání konat přesně opačně než jejich předchůdci-šetřílkové (a zatím to vypadá, že podlehnou), patrně se dočkáme v roce 2013 malého ušmudlaného růstu těsně nad nulou a v letech 2014—2015 budeme znovu válčit s vypečenou recesí.
Možná by pomohly dvě prosté věci: zaprvé ztížit možnost konání předčasných voleb. A zadruhé protáhnout o rok volební období. Pak by se NIC vládě dělalo mnohem lépe.
]]>
