V době, kdy ruský president Medvěděv s jeho stejně demokratickým českým protějškem zahájili výstavu carských pokladů z Kremlu, energické země eurozóny vyjednávaly svou novou budoucnost. Premiér Nečas v Bruselu stál a hleděl. A když historickou smlouvu o nové jednotě konečně vyjednaly, tak nabídly všem evropským zemím, aby společně pomohli evropskému projektu. Česko by mělo půjčit MMF zhruba 90 miliard korun na financování evropského záchranného fondu, jenž pomůže zabetonovat dluhy, aby se na ně nedostali američtí a jiní banksteři. Premiér Nečas stojí a hledí. I hleďme také, protože máme před sebou dva jevy, které je potřeba vyložit. Tvrdím, že jde o formu znamení, protože až nyní, dvacet let po listopadu 89, se skutečně staví na stůl česká otázka. Kam budeme patřit? Do civilizované Evropy nebo na ruský Balkán osvíceného samoděržaví, které u nás budou pilně podporovat i americké banky a londýnská City?
Vraťme se do historie. V roce 1842 odjíždí Karel Havlíček Borovský do Ruska. Zděšený novinář pozoruje ruské poměry, hraje na gogolovskou notu a prohlašuje: „Posud jest to, co se ve světě jako Rus ukazuje, jenom hromada žroutů, hráčů, ukrutníků a kurevníků…“ Pak Havlíček vychladne, pozoruje Rusy bez zbytečných emocí. Po ročním pobytu se vrací domů a s odstupem času tvoří ucelenou koncepci národního uvědomění, které definitivně pochová ideál slovanské vzájemnosti. Česká otázka se stává na jedné straně bojem za českou individualitu schopnou konfrontace s jinými národy, což přibližně odpovídá modelu ruské šlechtické inteligence. Ale osvícený ideolog Havlíček poučen ruskou demolicí práva si na druhé straně jasně uvědomuje, že rozumný stát je v Evropě zásadním garantem liberálních idejí, které jako jediné mohou zajistit svobodný život občanů. Českou otázku vyřešil článek „Všechna moc pochází z lidu“ (leden 1849) psaný během zasedání Kroměřížského sněmu (listopad 1848-březen 1849), kdy to demokracie prohrála v C-K monarchii vinou své nejednotnosti. Citujme jeden odstavec s nesporným významem pro koaliční dnešek.
„My se skutečně obáváme, aby nynější ministerstvo proti svobodě naší a proti sněmu mocí nepovstalo a nedá se upříti, že vojska k tomu má hojnost a kanonů s důstatek. Avšak udržeti ve slepém poslušenství 35 milionů nespokojených národů, není žádná maličkost a přesvědčeni jsme, že k tomu přece ještě 500.000 vojska na dlouhý čas nepostačí. A onen starý prostředek, že se vždy několik národů proti některému použije za nástroj potlačení, tento prostředek opotřeboval se také již do sytosti.“
Havlíček měl nakonec pravdu, jenže ono prorokované vyčerpání represivního potenciálu trvalo celé tři generace. Po roce 1918 za nás vyřešil českou otázku Masaryk a Beneš. Nově vzniklé Československo bylo pevně zapojeno do mezinárodních evropských struktur a těšilo se benevolenci wilsonovského USA. Nebudeme řešit otázku čechoslovakismu, který byl ve skutečnosti skrytým českým nacionalismem. Pochoval českou samostatnost tím, že neumožnil politickou loajalitu Němců, Slováků a Maďarů k nově vzniklému demokratickému státu. Po roce 1948 za nás vyřešil českou otázku vítězný Stalin s KGB a nová debata o české identitě vznikla až po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Dialog Václava Havla a Milana Kundery nazvaný „Český úděl“ jsem komentoval v dávnější době a další příspěvky najdete ve speciální rubrice starších Literárních novin. Po půl století můžeme shrnout debatu následovně. Skeptický antikomunista Havel viděl v Pražském jaru pouze důležitý krok k tomu, abychom se opět stali normálním evropským státem; a navíc správně pozoroval první známky normalizace. Tento Havel zůstal v okupované zemi a nakonec nám s ostatními disidenty pomohl vybojovat listopadovou svobodu. Marxistický blouznivec Kundera oslavoval Pražské jako novou formu politického uspořádání se světovou působností a viděl pouze heroické nadšení obyvatel vzdorujících invazi. Tento Kundera utekl do Paříže a stal se věčným nobelizujícím spisovatelem bez Nobelovy ceny.
Tím skončila poslední velká debata o české otázce, protože po listopadu 1989 si ji nikdo vážně nepoložil. Disidenti typu Jiřího Dienstbiera z titulu ministra zahraničí slavnostně prostříhali dráty na železné oponě a vyrazili za budováním nové Evropy, potažmo celého světa. Zvědaví občané zabalili řízek do igelitky, sedli na družstevní autobus, řízek snědli u benátského Canale Grande, kam vyhodili i tu igelitku, a s ukořistěnou fotkou se spokojeně vrátili domů. Česká otázka zmizela z politických debat typicky českým způsobem. Stát rozkradený Klausovou, Třískovou a Ježkovou privatizací a politickými mafiemi pod blahovolným dohledem impotentního ministra Komárka nemohl přijat euro jako to později udělalo Slovensko, protože by se aspoň na čas musel chovat ekonomicky odpovědně. A to pochopitelně nešlo ani tehdy ani dnes. Za Klause jsme měli jiné, vyšší úkoly, například plnit závěry Washingtonského konsensu a pilně privatizovat cokoliv za cokoliv. A současná vláda se připravuje zhasnout, aby mohla potichu odejít s nahospodařeným privátnem. Tím se promarnila poslední šance na praktické zodpovězení české otázky. Ale naše integrace do německého průmyslového předpolí byla natolik silná, že česko-moravské montovny vyřešily českou integraci do civilizované Evropy bez velkého přemýšlení. Zbytek EU-dohod jsme tak či onak podepsali, i když je duchem nedodržujeme. Ale rozkrádat evropské dotace chceme a v zájmu existujících partají dokonce i musíme, takže se bez toho „Bruselu“ neobejdeme, o čemž nás volky nevolky ujišťovaly všechny české vlády a mafie, které z evropských dotací žily a žijí. Tato doba nyní definitivně skončila a už se nevrátí, protože současná Evropa po Bruselském summitu (28.-29. října 2011) zvolila nový směr směrem ke skutečné jednotě a identitě. A nacionální a neofašistické Česko také zvolilo nový směr, bohužel. Otázka po české identitě je tedy položena znova, tentokrát se vší vážností. Kde stojí Česká republika jako stát? Jak bude státoprávně zodpovězena česká otázka pro další generace?
Začněme jedním praktickým sci-fi příkladem. Sedíte za slušný bakšiš a za politickou kolaboraci v představenstvu nějaké VZP, která financuje prakticky celý zdravotní systém státu. Vy ji zadlužíte tím, že nemocenskou kasu vytunelujete přes fiktivní organizace a projekty, čímž na tom královsky vyděláte. A to hned třikrát. Poprvé, to jste měl jen plat člena správní rady, ale to se u vás nepočítá jako slušný příjem. Podruhé na tom vyděláte, když ji necháte podle vámi navrženého zákona zbankrotovat. Snadno si můžete za korupční i nakradené peníze koupit s kamarády kus z polostátní akciovky; a nakonec do třetice všeho dobrého vyděláte na neexistující VZP předělané na vaši soukromou akciovku tím, že po lidové vzpouře prodáte tuto zkrachovalou firmu za miliardy pilným americkým pojišťovnám. No a ty pojistí jen toho, kdo na to má. Zbytek lidských zdrojů jednoduše umře. I toto je podnikatelská příležitost. Podle nových pravidel lze použít tyto mrtvoly pro nově zřízená téměř privátní (stát má 20%) transplantační centra, což neoliberálnímu bratrstvu také něco hodí. A když toto všechno na ministerstvu zdravotnictví a ve spřátelených partajích zařídíte, nakonec odjedete s přiměřeným obnosem na Bahamy za podnikatelem Koženým. Kam také jinam.
Mezitím budou umírat děti před nemocnicemi, protože jejich rodiče nebudou moci zaplatit předraženou privátní péči, důchody, školné a další naprosto základní životní potřeby financované v civilizované Evropě z veřejno-právního systému. O tento systém nás potichoučku polehoučku připraví zmanipulovaný státní aparát, který se stal přes lobbisty koupený parlament oním poskytovatelem privátních koncesí pro podnikání politických mafiánů napojených na zlodějské struktury. Třikrát podivuhodně vyděláte nejen na oné fiktivní VZP, ale i na celém státu. Svým kamarádům z golfu odpustíte daně a oni nám za to zaplatí domek v Toskánsku a vaši nemravnou partaj. Tím zmizí část příjmů státu a vám budou chybět peníze v rozpočtu. Ale to vůbec nevadí, dáte se do reforem. Zprivatizujete zbytek veřejno-právních institucí a pak zmáčknete lidi přes DPH, ale i to je málo, milí vládní braši. Proto nasekáte dluhy a ty prodáte ve formě výhodných dluhopisů mohovitým kamarádům, protože jen oni mají dost peněz na jejich velký nákup; zadlužený stát pak budou ovládat zahraniční banksteři a čeští lichváři přes nastrčené ratingové agentury, stejně jako Řecko. A tento vtipný spolek vás tak jako tak už dávno má na výplatní pásce; proto vám zajistí důstojný odchod na Floridu nebo do vámi zvoleného daňového ráje.
A lidé dohnáni vykradeným státem na okraj bídy se vzbouří jako v Maďarsku léta Páně 2010. Pak nutně zvolí fašizující stranu vedenou schopnými a pilnými politickými mesiáši, kteří na zlodějnách pilně spolupracovali. Ti sice zachrání něco málo z rozkradeného státního bohatství, ale zato na dlouhé věčné časy pochovají demokracii a nechají odejít naši zemi z civilizované liberální Evropy. Pochopitelně tak učiní s nenávistným plivancem na Evropskou Unii, na liberální a na sociální svobody, jež tato unie garantuje pro své šťastnější obyvatele. A demagogové s bezvadným „plánem B“ pro lidové jarní bouře se budou dovolávat ušlechtilých idejí českého národovectví, občanské hrdosti a vůbec všeho toho ideového, o co se absolutně nestarali předešlých dvacet let. Nevadí, rozhněvaní lidé mají velký hlad a malou paměť. Jen se na ty idealisty a pravdoláskaře podívejte, kam jsme pod jejich vedením dopracovali. A my jsme vám upřímně a se slzou v oku stále říkali, že to s námi v Evropě nedopadne dobře. Tak nám konečně věřte, a dejte své hlasy našemu záchrannému národnímu hnutí poslední ekonomické spásy. Tento utopický scénář se bude jmenovat „definitivní řešení české otázky“. Načrtnuté národovecko-fašistické řešení vyřadí tuto zemi z civilizované Evropy po jednu až dvě další generace. A proto se ptejme: Kdo přímo či nepřímo na veřejné a politické scéně podporuje tento hrozný scénář?
Dilema současné české otázky je tedy velmi jednoduché: buď budeme technokratickým a mafiánsko-banksterským samoděržavím, nebo civilizovaným evropským státem zaručujícím svým občanům liberálně-politická a sociálně-ekonomická práva ve společné Evropě s řádnou budoucností. Jako bývalý disident a šéf jihomoravského OF jsem pořádně znechucen, že mne současní čeští vládci a aktivní politikové všeho veřejného druhu postavili svou schopností a neschopností před takovou hnusnou volbu. Ale není zbytí, proto kousněme do kyselého jablka v zájmu všech občanů, a hlavně těch dosud nenarozených generací.
Stojíme na křižovatce a nikdo neví, kam naše cesta povede. A v tento kritický moment je třeba správného rozlišování a souzení (řecky: krísis). I podívejme se na různé partaje a na veřejné aktéry, které můžeme rozdělit do dvou skupin. Do první party jsem zařadil klíčové reprezentanty, kteří tak či onak v dané situaci již provedli svou volbu a dali ji veřejně najevo; do druhé skupiny jsem nasáčkoval známé oportunisty, kteří dosud váhají, protože neví, na kterou stranu se mají přidat. Někdy se to míchá dohromady, neboť co politický Čech to praktický obojživelník. A navíc píši předčasně a s rizikem omylu, protože spousta našich politických kolaborantů teprve hledá svou linii vůči Evropě.
Volbu pro Evropu provedlo o minulém víkendu progresivní křídlo zelených, které si to částečně vítězně rozdalo s demagogickým Liškou a prozatím eliminovalo (i s jeho pomocí) nazelenalého manipulátora Bursíka. Tato část partaje jasně optuje pro celoevropské hodnoty ekologické i sociální, nemá problém s liberální Evropou a zásadně stojí proti korupčnímu křídlu v partaji, které je ochotno prodat zelené ideje za zelené, které příjemně šustí. Strana sice poněkud pohnula ledy evropským směrem, ale vyznání Liškovými či dokonce Bursíkovými ústy neznamená skutky. Ty představují obrodu partaje demokratickým směrem. A jak soukromě přiznávají zastánci slušné linie, k tomuto vítězství ještě mají pořádně daleko. Hlavní pozice v partaji drží hoši, co spolu mluví a co táhli káru v politickými mafiány v dřívějších vládách. A ti mohou zeleným bossům předepsat úplně jiný scénář. Facit: Evropa ano, ale jen ideově a bezzubě, protože prakticky záleží na tom, kam se zelení skutečně pohnou až po vnitrostranickém boji ukončeném pravděpodobně na jejich řádném sjezdu.
Lidovci, ona již neparlamentní strana, je na tom ještě o něco hůře. Je charakteristické, že tato politická parta si až na výjimky vůbec neuvědomuje, o co dnes vlastně jde. Přežvykují pravicové ideje, okoření je špetkou sociálna a pak se diví, že tento pokrm nechce nikdo pojídat. Členové jako Ludvík Hovorka a jemu podobní nemají za sebou dokonce ani aktivní podporu v krajských organizacích, kde působí. Lidé typu Kalouska a jeho bratrstva sice stranu již opustili a vydali se za lepšími zítřky, ale zbytek bezradných bratrů a sester kormidluje lidovecký Titanik neochvějně přímým pravicovým směrem. Smysluplná debata o Evropě není možná vinou začarovaného kruhu. Tato strana hodných postarších lidí politickou neschopností prohospodařila skoro všechny ideje, které by ji mohly zachránit. Možná má nějaké vnitřní síly k vlastní obnově. Ale s největší pravděpodobností bude sloužit jako pasivní politický nástroj v rukou šikovných demagogů, kteří si budou voličsky mastit kapsu ideovým balamutěním lidoveckých vůdců a naivní katolické členské základny.
Dalším interním problémem lidovců je ideová vazba na českou a moravskou katolickou církevní hierarchii, jejíž postoj k Evropě vykazuje podivnou schizofrenii. Na jedné straně prosazují ideu národních hodnot bez nacionalismu; ale fakticky a mediálně pomáhají těm silám, které se bez nacionalismu neobejdou, jinak nezískají moc. Stejná schizofrenie panuje i v otázce Evropy: v zásadě jsou katolíci pro, neboť Vatikán aktivně spolupracuje na budování jednotné a demokratické Evropy. Ovšem k tomuto „ano“ dodávají čeští církevní představitelé tolik rozhodných „ale“, že tím fakticky anulují svou vlastní pozitivní pozici. Navíc se Česká biskupská konference nevyjadřuje zásadně a jasně k sociální roli a k právní odpovědnosti státu za ty nejpotřebnější, což nápadně připomíná situaci katolické církve v první polovině 19. století. Dělnické hnutí a jeho odbory již měly kolem 1860 v kapse ekonomický a ideový rozbor toho, co Marx pejorativně nazval „kapitalismus“ a co dnes brání jako svou modlu všichni pravicoví ideologové. Zato první moderní sociální encyklika Rerum novarum (1891) přišla až za půl století po nástupu marxismu. Facit pro lidovce. Mnohá břemena je tíží jako chomout: ideová plytkost partaje, naivita a pasivita členů; nevyhraněnost české církevní hierarchie k demokratické a k sociální Evropě; politická neschopnost uznat moudrost a mocenskou roli těch několika rozumných členů partaje, kteří do současného stavu vidí a mají společenský kredit.
Podnikatelské sdružení v politice vtipně nazvané „Věci veřejné“, jež podzámčí poctilo přídomkem „veverky“, už svou pozici deklarovalo o to snadněji, že nemusí řešit složité problémy s členskou základnou. Předseda strany bere instrukce z Hradu a stejně tak fungují i jejich poslanci ve Sněmovně pod vedením Karolíny Peake, kterou jistě čeká zářivá budoucnost, pokud všechno dobře dopadne. Strana pravděpodobně zanikne. Ale to nevadí, protože budou nové příležitosti pod novými podnikatelskými uskupeními, které budou řídit zkušení muži se státnickým a politickým rozhledem. Nyní je třeba hrát na demagogickou lidovou notečku a nechat Evropu být. My Čechové máme přece dost svých vlastních problémů, i vyčkejme, jak sama Evropa se sebou naloží a pak se moudře zařiďme po našem národoveckém a vlasteneckém citu. Mezitím spolupracujme na dojení státu, vždyť je stále ještě co zreformovat z veřejno-právního sektoru. Ale nesmíme vypadat před lidmi jako neoliberální nelidové, to nám imperativně ukládají naše volební preference. A co si s kým domluvíme na soukromé partičce golfu, to je přece naše interní věc.
Rozpolcenost TOPky a ODS má společný charakter, totiž velké peníze a malé ideje. V ODS je konflikt zosobněn protievropským Markem Bendou, který se již vyjádřil proti půjčce Evropě. Ale nikdy mu nevadily evropské dotace, o nichž přímo či nepřímo rozhodoval během své poslanecké a lobbistické kariéry. V souladu s londýnskou City a jinými zájmy Benda postupoval i v dalších důležitých kauzách: například přímou volbu presidenta podmínil zachováním jeho pravomocí na jmenování Bankovní rady. To spolu se sociálními demokraty odmítl i Klaus, když si spočítal, že by tím Američané zaplatili jinou než jeho prezidentskou kampaň, jen aby se dostali ke kontrole české měny. Pochopitelně stejně tak odmítl Benda i trestní odpovědnost firem a je známým autorem mnoha zajímavých přílepků, včetně náhubkového zákona pro žurnalisty. Vlastenecké křídlo ODS již svou volbu udělalo po vzoru britského předsedy Camerona, který na summitu v Bruselu působil jako obchodní zástupce londýnské City a přidružených amerických bank. O zbytku ODS není vzhledem k Evropě příliš slyšet a kdo si koupí jejich politickou loajalitu, to zatím není jasné. U TOPky hraje tutéž hru na četníky a policajty duo Kalousek – Schwarzenberg. Ten první nemůže souhlasit s pevnými pravidly budoucí fiskální a měnové unie, protože by tady zavřeli kdekoho z jeho podnikavých známých, a možná nejen ty. Ten druhý verbálně hlásá ideje EU, protože se vidí jako prezidentský kandidát těch, kteří nakonec nebudou mít jinou než fatální volbu mezi odchodem na Balkán a setrváním v Evropě. Zbytek mocensky angažovaného členstva topky se chová jako v ODS a je připraven nabídnout své nezištné služby budoucímu vítězi.
Dalším hráčem na evropském poli je sociální demokracie. Socani vynikají schizofrenií, podobně jako zelení. Teoreticky ani nemohou být národovci, protože všechny základní ideje strany jsou reálně splnitelné pouze ve sjednocené Evropě. Ovšem fakticky socdem jako strana vůbec neexistuje. Co žije v reálu, to je pouze rozpolcené vedení a parta nezávislých krajských organizací, které věrny Zemanově oposmlouvě uzavřely mafiánské dohody o rozdělení vlivu a peněz s vládnoucí krajskou i celostátní ODS. Výjimky jsou čestné, ale například místopředsedu socdem a senátora Jiřího Dienstbiera v jeho boji proti mafiánské struktuře ve straně veřejně nepodpořila ani jedna členská organizace z Prahy. Letité zaháčkování do pražského potravního řetězce vedeného pilnou ODS způsobilo, že tato strana prodá na krajské a možná i na celostátní úrovni své ideje za mísu čočovice, ani přitom nemrkne okem. Lubomír Zaorálek, Vladimír Špidla a další rozumní proevropané mají v této straně prozatím malou šanci. Ve stranickém boji vedou jiné skupiny, kterým národovectví a vláda pevné ruky vůbec nevadí. Tyto kruhy dobře vědí, že případná demokratizace strany by znamenala ztrátu koryt a možná i odchod do vězení, zatímco vila na Kanárech bude po léta opuštěná. A to by nebylo dobře, soudruzi.
Komunisté jsou zajímaví, protože sledují proevropskou linii slovem i opatrným činem hodným chytré horákyně. Předseda ÚV KSČM Vojtěch Filip podpořil záchranný balíček, vece: „KSČM nebude souhlasit s žádnou půjčkou MMF, pokud nebude jasné její směřování, podmínky, návratnost a také to, že nebude zneužita např. k financování válečných konfliktů.“ Jak vidno, ta pojistka není jedna, ale hned několik. Ostatní demagogické partaje se od komunistů mají co učit, v obojetné argumentaci vedou o celou třídu. Disciplinovaní poslanci plní rétorickou partajní linii o sociální a sjednocené Evropě, v níž nebude česká zlodějna ani asociální politika současné vlády. Konec konců, ti komunisté, kteří zprivatizovali a zmizeli, ti jsou již dávno v jiných vládních či opozičních stranách, nebo tiše přežvykují v ústraní své nahrabané milióny. My, současní ušlechtilí zastánci komunismu, máme nyní čistý štít a vymazanou historickou paměť. V každém případě komunisté tvoří vnitřně ukázněný blok pro budoucí Evropu. Ovšem stejně tak ochotně vrazili nůž do zad sociálním demokratům a zvolili prezidentem antievropského Klause. A zradu na slušném kandidátovi Janu Švejnarovi provedli jen proto, že strategicky myslící Klaus jim slíbil částečnou politickou legitimaci. Komunisté se zatím soustředí na sbírání laciných opozičních hlasů a nechtějí si toto sportovní klání pokazit tím, že by se jednoznačně vyslovili ke klíčovým politickým otázkám. Vlastně jim ani nejde o proevropskou levici, ale jen a pouze o získání politické moci, tentokrát pomocí demokratických voleb. Což ovšem nemůže u komunistů nikoho rozumného překvapit, stejný scénář běžel v roce 1947. Jiná otázka by byla, pokud by někdo z nich jasně řekl, pro jakou politickou budoucnost se má strana angažovat. O takové debatě ovšem nevím.
Závěr. Všechny politické strany stojí na politické křižovatce a tak či onak si řeší svou příslušnost k budoucí Evropě, včetně hrozby ze ztráty demokracie. Schválně jsem vynechal opoziční hnutí typu ProAlt a další. Tam je sice otázka jasně vyřešena slovem i skutkem ve prospěch demokratické Evropy, ale členové těchto hnutí zatím nemají žádnou přímou parlamentní moc. A je otázka, zda o ni vůbec usilují v rámci nějakých voličských uskupení nebo koalic. Ale jsou mladí a přál bych jim, aby svůj boj za svobodnou a sociální Evropu a za svou budoucnost vyhráli. Jako my v roce 1989. Jen by neměli dopadnout tak špatně, jako my všichni dnes.
Zdroj:
http://umlaufoviny.com/www/res\\\_publica/Redakcni\\\_system/index.php?clanek=837
http://umlaufoviny.com/www/res\\\_publica/Redakcni\\\_system/index.php?clanek=838
]]>
