V předchozím dílu jsem psal, že jedno z toho, co je "opravdu důležité", je láska. Co ale potřebujeme ještě, co je to, co když se nám nedostává, jsme nuceni se po hlavě vrhat do náhražkových činností, do konzumu, povrchního zaměstnávání smyslů, do bezduché práce nebo se dostáváme do hluboké deprese a prázdnoty? Pojmenovat tento druhý pilíř naší existence bude těžší. Kdyby za námi neležely stovky let západní vědy, která zkoumá svět a "věci" v něm metodou anatomického pitvání původně živá žáby, a která se považuje když ne za "vševědoucí", tak alespoň za všeho schopna, řekl bych jednoduše, že to DRUHÉ, co potřebujeme, je poznání.
David Abram ve své pozoruhodné knize „Ther Spell of the Sensuous“ píše o našem (západním) stále ještě přetrvávajícím nepochopení šamanů a přírodních léčitelů. Poté, co jsme již uznali jejich význam pro společnost a začínáme se učit blahodárnosti jejich rituálů, stále ještě nechápeme, že jejich „duchové“ a „pomocníci“, potažmo jejich celý „spirituální svět“ není „nadpřirozený“, ale zakládá se na komunikaci s přírodou, s jinými tvory, které nás obklopují a které jsme ve svém zaslepení přerostli. Na které se díváme coby na „nižší“, zatímco duchy a spirituální pomocníky považujeme za hodny naší komunikace. Abram správně upozorňuje, že šamanská cesta nesměřuje mimo svět, který nás obklopuje, ale prostě jen k sousedům – do světa zvířete, stromu, rostliny, minerálu.
Toto šamanské poznání, tato spiritualita kontaktu k živému a vědomím nadanému sousedu není tedy cestou k upevnění své vlastní nadřazenosti, ale pravou komunikací, rozhovorem, kde se učíme, že ačkoliv zde nejsme sami, vnímali jsme svět doposud z poměrně úzkého a výlučného úhlu pohledu. A tady jsem u toho, proč tento druh poznání potřebujeme. Podobně jako láska nám totiž toto živé, spirituální poznání přináší nesmírné blaho, poskytuje pocit zapojení se do celku, dává smysl existence a prožitek hlubokého štěstí. Na rozdíl od lásky, která patří spíše pod ženský princip, je poznání ve výše míněném smyslu spíše záležitost mužského principu* a není divu, že mnoho indigenních šamanů a léčitelů jsou muži (jenž ovšem působí velice „měkce“).
O tomto všem nemá současná mainstreamová věda ani potuchy – jak by také mohla, když se stále ještě dívá na svět kolem nás jako na mechanicky vysvětlitelnou kolekci objektů či jevů, které, i když jim možná ještě nerozumí docela, už má více-méně pod kontrolou. Je to bohužel právě tato věda, která, jak už jsem v úvodu poznamenal, je pokračovatelka špatně pochopeného „mužského“ principu, totiž víry v nadřazenost a z ní se odvozující nutnost expanze a poučování, který před jejím nástupem již po dvě tisíciletí vyjadřují „velká“ monoteistická náboženství. Ne náhodou pocházejí hned tři nejnásilnější a nejexpanzivnější – judaismus, křesťanství a islám – z životu nepříznivé pouště a ne náhodou obracejí tyto tři, poslední tři století ruku v ruce s „neživým poznáním“ vědy, náš svět pomalu ale jistě opět v poušť.
Jsem ale přesvědčen, že právě teď prožíváme velikou změnu, změnu spočívající právě v re-definici „důležitého“. Krize, deprese, téměř nadlidské zátěže a úkoly, chybění lásky, zdánlivý nedostatek smysluplné práce, zoufalé hledání spojenců a hluboká bolest, kterou cítíme, když si uvědomujeme, jak drasticky ničíme vše živé kolem nás, to vše nás vede k přehodnocení našich priorit. Naše pozornost se obrací pryč nedůležitého – od prostoduchého bavičství medií, od trapných politických pranic a konfliktů, od nenasytného hromadění majetku, od mesmyslného vykonávání příkazů nadřízených. Vidím kolem sebe spoustu lidí, kteří se obracejí k věcem důležitějším a tím mění svět. To, co opravdu je, co je důležité, totiž není definováno ani zákony, ani tradicí, a ani několika mocnými, ale naší pozorností. A ta se právě velice rychle mění. Tak – držím palce.
Hezký den přeje
]]>