Když máme to, co skutečně potřebujeme, tak najednou odpadne spousta toho, co nepotřebujeme, ale co nám nahrazovalo to, co nám chybělo. Aniž bychom věděli, že nám to chybí. Nesmyslný konzum, touha po moci, po jistotách, zábava a rozptýlení jako i stres a spěch, spojený s nutkáním si tyto náhražky opatřit (protože jinak bychom se museli konfrontovat s tím, že něco důležitého chybí) to vše následuje osud toho, co ztratí nás zájem a použitelnost. Pomalu to odumře. Co tedy OPRAVDU potřebujeme?
Možná že na prvním místě stojí láska.
Láska je u většiny z nás vnímána dvojí – ta, co dáváme a ta, které se nám dostává. A ačkoliv všichni "víme", že dávání a braní jdou ruku v ruce (a krom toho je pro většinu z nás dávání snažší), počkejte, co se bude dít, až vám partner/partnerka oznámí, že kromě vás miluje také Frantu/Marii. Najednou je naší všeobjímající lásky konec. Láska je totiž prakticky vždy spojena se závislostí. S tím, že jsme jako malé děti něco nedostali a nyní si to chceme zoufale vynahradit. "Miluj mne!" Ale to není láska.
Osho říkal, že láska není jako koláč u kterého platí, že dáme-li jeho půlku někomu, už nám půlka chybí. U lásky je tomu naopak, čím víc ji rozdáváme, tím víc ji máme. Ale vyprávějte to Oldovi, kterému zrovna utekla Anča s Pepou. Olda se totiž zrovna propadl do doby, kdy byl mimino a chce jen tu jednu – Mámu! A když říká, že Anča je jediná, kterou miluje a že bez ni nemůže žít a že chce nejdříve zabít Pepu, pak Anču a pak sebe – no, je tohle láska? To je trapas.
V životě se mnohokrát stane, že se cítíme bez lásky. Ale to je asi tak, jako kdyby ryba umírala žízní. Láska je všude (doporučuji ten krásný film "Láska nebeská" – Love is everywhere). Každá molekula je držena dohromady láskou, každá vlna je láska moře a vzduchu, když zapadá Slunce (nebo, pro vstávače, vychází), tak miluje horizont a ten je.
Takže, pokud se cítíte zrovna nebýt milováni, zkuste to s milováním vzdálených objektů, které se ne úplně podobají tomu muži nebo té ženě, co vám zrovna "chybí": Slunce, Venuše, Mars (zrovna aktuálně v noci nad obzorem), hvězdy všeobecně, Luna (ta je k milování jako stvořená), hory, řeky (ty už samou láskou tečou), stromy a květiny. Horizont mezi mořem a tím jemným "ničím" nad ním. Zvolna, velice zvolna přejděte ke zvířatům ale vyhýbejte se "domácím mazlíčkům", abyste si lásku opět nepletli se závislostí.
Důležité je nejprve aktivně cítit vaši lásku – teprve poté přijde uvolnění a dostaví se pocit zanoření se do té "velké" lásky. A i když s mořem nebo horou nelze dělat totéž, co s partnerem, (na to je už potřeba být pokročilým tantrikem 🙂 právě "vztah" s mořem či horou nás lásce může naučit víc, než vztah s Pepou.
Najednou se začnou dít zázraky. Všimnete si, jak je vycházející Luna laskaná stromy, skrze které prosvítá. Jak stíny mají rády zemi, to místo, na které dopadají a které pomalu, s putujícím Sluncem či Měsícem, mění. Jak olivy (tady v Řecku, jinde jiné prastaré stromy), když jdete v noci kolem nich, vám laskavě sdělují své tisícileté moudrosti. Všimnete si želvy na úpatí Akropole, zajíce v Měsíci a mravence na ubrusu. Dokonce i vaše auto vás má rádo!
Tak… ať se vám krásně miluje. Hezký den přeje
(A v druhém dílu půjde o další "věc", kterou skutečně potřebujeme – o vědomí.)
