V rozhovoru pro Vědomí nejznámější český astrolog Antonín Baudyš vysvětluje, proč se hvězdopravectví dostalo do těsného sousedství psychoterapie. „Jedničkáři,“ usmál se lišácky studovaný filozof a teolog Antonín Baudyš (41) na fotografku Báru, zatímco stál v džínách a tričku po pás v bazénu u penzionu v Podkrkonoší, kam s manželkou Kristýnou zavítal na šestidenní kurz tantry. Chvíli předtím, než se jej Báře podařilo přimět, aby vlezl oblečený do vody, se ho totiž zeptala, co znamená, když v datu jejího narození převažují jedničky; a bezprostřední Tonda, jak si nechá zhruba po pěti minutách od seznámení od každého říkat, který má v datu a jeho součtech jedniček také dost, nám vysvětloval, že jedničky souvisejí se schopností prosadit vlastní představy a s potřebou dělat věci jedinečným způsobem. (Foto: Bára Prášilová)


[message\\\_box title="" color="yellow" show\\\_close="No"]

  • Antonín Baudyš studoval teologii, filozofii a religionistiku ve Fribourgu, Mnichově a Praze
  • v 90. letech byl čtyři roky členem Jezuitského řádu
  • od roku 1996 se věnuje poradenské astrologii, stejně jako se jí věnoval jeho otec
  • je zakladatelem a předsedou Astrologické asociace
  • je členem České pirátské strany
  • za svou práci dostal od spolku s názvem Český klub skeptiků Sisyfos v roce 2005 Bludný balvan
  • v roce 2008 dokonce obdržel spolu se svým otcem Bludný arcibalvan, jejž téhož roku dostal i slavný česko-americký psychiatr Stanislav Grof
  • Sisyfos jej také označuje jako hlavního šiřitele tzv. konspiračních teorií v Česku, neboť zpochybňuje například oficiální teorii o útocích z 11. září 2001
  • se svou ženou, psychoterapeutkou Kristýnou, má dva syny a dcerku v pěstounské péči a žijí v Šumperku[/message\\\_box]

[quote align="center" color="#999999"]

Co všechno se dá vyčíst z hvězd?

Astrologie se dost mění. Určitým způsobem odchází a mizí a na jiných místech a v jiných podobách zase opatrně raší, jako když kytičky lezou ze země… Řada jejích dosavadních představitelů se buď odmlčela, nebo odešla. Nedávno jsem mluvil se spisovatelkou Věrou Kudynovou, která dělala dlouhá léta mluvčí Václavu Fischerovi, a ta mi říkala: „Když jsem se viděla s vaším tátou, tak on do toho koukal, pak si přizvednul brýle a říkal mi: Vypadá to, že jste si v pěti letech zlomila nohu někde nad kotníkem, asi pravou, a pak asi v deseti jste si zase na protilehlé straně zlomila ruku.“ A ona, jak je praktická ženská, tak tohle ji úplně dostalo, protože měla v ruce potvrzení, že to funguje. A když tyhle tátovy příběhy slyším, tak sám jsem z toho perplex, protože jak se toto dělá, to nevím. Není to jen o intuici, je v tom i technika.

Jako že váš táta používal jiný způsob?

To taky. Ale že to vůbec uměl! Že to vůbec jde! A že je to tak uspořádané, člověk, jeho tělo, horoskop, vesmír. Sám nemám touhu dělat astrologii takto. Vážím si na sobě, že rozpoznám, jak daný člověk žije, jak se chová, jak hodnotí sám sebe. V horoskopu vidím, co má nasbírané po otci a co po matce. V čem člověk lítá a nemusel by. A na tomhle mně se ukazuje významný posun, který se v astrologii děje. Nebude to jen můj vývoj, dalo by se to popsat i tak, že jako se v rámci celé alternativní obce pozornost posouvá od vnějšího k vnitřnímu, tak i pozornost nás astrologů se do velké míry posouvá čistě k vnitřnímu světu klienta. Protože si jsme čím dál více jisti tím, že vnitřní svět každého z nás nastavuje a řídí i všechno ostatní. Astrolog se tedy může zabývat čímkoli vnějším, ale to jsou jenom důsledky, které je těžké, ne-li nemožné, na úrovni důsledků měnit. Ale přenastavovat život člověka na úrovni výchozích přesvědčení o sobě sama, v tom vidím velikou hodnotu.

Mohli bychom to porovnat konkrétněji? Lidi se ptají na něco jiného, nebo astrologové jinak pracují?

Ano, jedno i druhé. Lidé se ptají jinak než dříve a také astrologové nabízejí něco důležitějšího. Teď, před naším rozhovorem, za mnou byla dáma v pěkném věku, která se mě přišla zeptat, že je jí padesát a neví, co má dělat. A já jsem přitom jak na ní, jako na člověku, tak na jejím horoskopu viděl, že položená otázka je určitým útěkem od sebe. Paní zrovna prochází stadiem, kdy po ní shůry není žádáno, aby dělala něco ve smyslu profese. A jestli po ní něco žádáno je, tak aby dokázala přijmout svoji určitou samotu. Bez vinění kohokoliv druhého za to, že by způsobil, že je sama. Toto si s ní vysvětlit a vzájemně se pochopit bylo velmi náročné, protože ona zatím ještě nezažila, aby se o ni muž staral a něco jí poskytoval. Vnitřně to má přitom spojené s pocitem křivdy a se selháním mužů. Přitom nevidí svůj vlastní podíl, na úrovni svých podvědomých přesvědčení. Lze se na situaci podívat i tak, že takové muže, kteří péči poskytují, k sobě nepustila. Pravděpodobně kvůli strachu ze ztráty kontroly a z toho, že by byla v roli příjemce a neměla věci pevně v rukách. Její očekávání přitom bylo, že jí během konzultace řeknu, co má dělat, a ona to pak bude dělat a tohle nebude řešit. To je naprostá iluze. A když jsme sestupovali k hlubším příčinám tohoto stavu, tak jsme se dostali k tématu polarit přijímání a odmítání. Je běžné, aby v těchto polaritách člověk lítal několik desetiletí. A nakonec, když tomu začneme věnovat pozornost, se může začít měnit celý život.

Jak to souvisí s hvězdami? Chceš naznačit, že se z astrologa stal spíš psychoterapeut?

Já bych neměl mluvit za druhé. Kontakty s kolegy jsem do velké míry přerušil. Oženil jsem se, odešli jsme z Prahy na tři roky do Španělska, abychom se vyzuli z workoholických bot. A pak jsme se nevrátili to Prahy, šli jsme do Jeseníků. Ruku v ruce s těmi prostředími a jistou izolací nastal obrat k vnitřnímu. Protože jak ve Španělsku, tak v Jeseníkách není kromě přírody zase tolik co z vnějšího světa řešit. Četba novin tam drobet ztrácí smysl. Ale věřím tomu, že přesně tohle je cesta, po které si přeje moje duše jít.

Úplně jsi mi ale neodpověděl…

Dobře. Vyjádřím domněnku, že astrologie, aby mohla fungovat lépe, se s psychoterapií dostaly do těsného sousedství. V horoskopu není napsáno, co se stane nebo co máš dělat. Je tam ale vidět velká pravděpodobnost toho, čemu budeš vystaven a jak na to budeš moci reagovat. Mnohdy nemáš tu pravděpodobnou cestu následovat. Často je důležitější než se octnout ve vleku událostí, byť správně předpovězených a pak se samonaplňujících, se vědomě strefit do možnosti, která je třeba hodně úzká a nepravděpodobná, ale hodnotná. Má třeba jen pětiprocentní šanci na zdar, ale přesně to je ta výzva, které jsme hodni. Vybrat si vědomě vlastní scénář, odmítnout plavbu po široké řece točící se dokola. Změnit toto nastavení, to je vítězství. My jsme životem i astrologickým soukolím čím dál více vedeni a tlačeni k mistrovství. Abychom nežili tak, jako když se kutálíme z kopce a nevíme, proč a jak dlouho to ještě bude trvat. Ale abychom se orientovali v krajině a tu cestu si užili.

Co ale vede lidi k tomu, že jsou tlačeni od vnějšího k vnitřnímu a k tomu, aby pochopili a začali dělat něco správně?

To všechno řídí jenom naše vědomí. Něco se však v uplynulých letech opravdu změnilo, či aspoň dalo víc do pohybu. Jsme na tom mnozí tak, že vidíme, že jsme k mistrovství tlačeni silou, která nám staví ultimáta. Růst vědomí se odehrává od začátku, co vznikla Země. Od dob, kdy se na ní jako bytosti nacházíme. A vypadá to, že jsme v tom procesu přesto teprve na začátku. A že ten vývoj bude ještě tak nádherný a dalekosáhlý, že to naše představivost teprve začíná tušit. Pohání nás jednak nesnesitelnost bolesti, a také to, že zahlížíme svoje sny. A teď nemyslím ty v noci. V našich snech už se objevují způsoby soužití a života se sebou sama, kde je mnohem víc než nyní přítomna láska a intuice. Ten pocit, že se to zintenzivňuje a zrychluje, mají všichni. Jen nevíme, co se děje přesně. Zahlídnul jsem například na jednom serveru článek o Kryonově magnetické službě, z níž mám trošku legraci, který popisoval, že mezi bytostmi vyšší inteligence probíhala diskuse, jestli tenhle tlak na nás na lidi směrem k vývoji není násilný, jestli to není příliš. Chci tím říct, že to, co je správně a akorát, neřešíme možná jenom my lidi…

Nemůže to být tím, že je planeta na pokraji ekologického kolapsu a že kdybychom pokračovali jako doteď, vše bychom zničili? Že nás přírodní a možná i nějaké „jiné síly“ vracejí k rovnováze?

Já bych se nedivil, kdyby tento proces, o kterém si povídáme, byl ve skutečnosti procesem naší planety jako bytosti a my jsme jenom její součást, která to reflektuje na povrchu. Domnívám se, že v rámci tohoto procesu se nejsilnější interakce odehrává mezi Zemí a Sluncem. Čím dál víc se mi ukazuje, že Slunce je tou řídící inteligencí, která pohání i tuhle dynamiku. Slunce a vědomí spolu vzájemně úzce souvisejí, protože oběma je vlastní jas. Jas mysli a čistota citů je přesně to, co nás dostává z bolesti ven. Jas mysli, to je sama o sobě forma radosti.

My jsme si ji ovšem poněkud zakalili a toneme v chaosu…

Vývoj se nedá přeskočit. Když jsi byl dítě a dostal jsi něco k Vánocům, tak sis to prohlídl a odložil. Ale teď když nám je 30 a 40, tak těch dárků už je míň a my o nich víc přemýšlíme a mnohem víc si jich vážíme a vidíme za nimi lásku těch, kteří nám je dali. Připadá mi, že jako lidstvo jsme na tom podobně.

Staří Mayové, výborní astrologové, ale i třeba Egypťané označili dobu po roce 2012 jako počátek nového nebo také zlatého věku. Souhlasíš s nimi?

To, co se děje, si vysvětluji v souvislosti s astronomií. Nemohu to dokázat, ale na druhou stranu mi to nemůže asi ani nikdo vyvrátit. S naší sluneční soustavou se odehrává jedna maličkost – naše sluneční soustava po tisíciletích proťala galaktický rovník. Prokazatelně. Někdy na jaře 1998. Ve středu galaxie je však asi polovina všech jejích hvězd, asi 50 milionů Sluncí. A ono se tímhle způsobem z galaktického středu, právě galaktickým rovníkem, do okolí šíří množství energie, která má lehce radioaktivní povahu. Říká se jí fotonová energie. A právě to, že jsme byli vystaveni intenzivnějšímu působení fotonové energie, může v naší DNA a v našem mozku způsobovat ten druh mutací a změn, který urychluje vývoj. Zdá se, že se s tím teď učíme fungovat. Jestli se setkáme i s referencemi o doložitelných nebo měřitelných projevech v DNA, je – myslím si – otázkou času. Takovéto vývojové skoky se na planetě odehrávaly i v minulosti. Přinejmenším soudě podle toho, že byla období, kdy zničehonic na planetě rozkvetlo několik náboženství a vystoupila řada filozofů, o kterých se děti učí dodnes. Sokrates v Evropě, Buddha a Mahavíra v Indii, Zarathuštra v Persii, Lao-C’ v Číně. Všichni v letech 600–400 před naším letopočtem.

Zřejmě už tady tedy zlatý věk byl…

Jsem přesvědčený, že jako lidstvo jsme tady na planetě už žili společně s technologiemi, které jsou dál než ty současné, a že pravděpodobně i kvalita života a mravní vyspělost na planetě už tu byly ve stavu vyšším, než je náš současný. Svědčí o tom třeba nálezy v Latinské Americe naznačující možnost existence starověkých letadel. To, jakým způsobem je lidstvo zapojeno do nějaké širší rodiny vesmíru, se budeme pravděpodobně teprve dozvídat. Ale umím si představit, že v tom našem současném vývojovém stupni bychom byli schopni být pro naše vesmírné sousedy i nebezpeční. I toto se však určitě bude dít se správným načasováním.

Jak si vysvětluješ starověké znalosti astrologie?

Výskyt astrologie a jejího nesmírně sofistikovaného instrumentária ve starověkém Babyloně je asi stejně pravděpodobný jako možnost, že by Eskymáci postavili z ledu raketoplán. Babyloňané na to nemohli přijít sami. Nám se toto stává srozumitelnější skrze to, že v posledních desetiletích k nám na Zemi přicházejí hotové obory čistě chan­nelingovou cestou, čili tak, že to dotyčnému v podstatě nadiktuje jakýsi „vyšší hlas“. Takto vznikl například human design a jeho nástavba, tzv. genové klíče. Jde o mapy, které jsou obrazem nás samých doslova na informační a molekulární úrovni. Ten příběh je zhruba takový, že zakladateli human designu Robertu Krakowerovi přišlo, aby se uzavřel čtvrt roku na Ibize a jenom zapisoval, co mu přicházelo seshora. Systém, který představil, je zcela nepravděpodobný tím, že kombinuje dohromady astrologii s čínským i-ťingem, a přitom je evidentně funkční. Soustavu 360 stupňů kombinuje se systémem 64 prvků.

A odkud tyto informace přicházejí?

My dnes netušíme, kde všude putuje lidská duše napříč životy, a není úplně důvod si myslet, že duše zůstává vázána pouze na tuhle planetu. Jinými slovy, pravděpodobně jsme jako lidstvo rozptýleni i jinde než zde na Zemi. A možná že i v jiných formách, než v jaké se známe zde. A naše představy o andělích, o mimozemských civilizacích či o nehmotných inteligencích vázaných na naši planetu mohou být rovněž formou kontaktu s lidstvem přítomným jinde a jinak. Například v budoucnosti. Svět těchto bytostí a inteligencí se ukazuje být mnohem zralejší, pokročilejší a krásnější, než jsme si dokázali představit. Pročišťováním, tedy odstraňováním našich vnitřních bloků a podobně, se stává, že lze tyto „entity“ vnímat. Naše pročišťování se doposud dělo jen prostřednictvím bolesti, ale dnes už nemusíme trpět jako zvířata, abychom něco zásadního pochopili.

S čím za tebou lidé přicházejí nejčastěji a co jim můžeš nabídnout?

Typický dotaz z posledních let je, že člověk přichází jenom s tím, že se cítí divně a neví, jak si to vyložit. Že ví, že se s ním něco důležitého děje, ale neví co, a potřeboval by k tomu od někoho dostat nějaký komentář. To je zrovna úkol, který mám rád, protože můžu začít člověku ukazovat, jakým druhem „školy“ prochází. Pro lidské vědomí je velká úleva najednou spatřit, že jeho cesta není chaos. Že to nejsou to náhody, že to není nesmyslné utrpení, ale že se to dá popsat. Že to dává smysl a že se na té cestě člověk cítí líp a líp.

S jakými reakcemi na astrologii se setkáváš?

Setkávám se jenom, s kým chci. A naopak se mnou se setkávají jen lidi, kteří chtějí. Nastavil jsem si život tak, abych nenarážel. Ale já sám kdybych se astrologií nezabýval, asi bych vůbec nevěděl, co si o ní myslet. A nezabýval bych se jí, kdyby se jí nezabýval táta. Takhle to přišlo. Táta v tom byl dobrý až tak moc, že ho kolegové příliš nejmenovali. (směje se)

Proč mě vůbec ovlivňují planety a jak to funguje?

Vysvětlení, na které se ptáš, hotové nemám. Mám jenom domněnky. A moje oblíbená domněnka je, že hmota naší planety, kosmický prach, ze kterého byla utvořena celá sluneční soustava, je svým způsobem stále jeden a tentýž stavební materiál. Takže naše planeta nemůže být postavena z něčeho úplně jiného než Uran a Neptun, přestože mají povahu zmrzlých plynů a par. A za druhé: v astrologii perfektně funguje geometrie. Jakmile jsou libovolné dvě planety – viděno ze Země – postavené v úhlu, který je násobkem 30 stupňů, začíná astrologie. No a při zkoumání horoskopu sledujeme jednoduše to, co se opakuje. Jestliže se něco vyskytuje vícekrát, víme, že je zde nějaký akcent, nějaké téma.

Co se od astrologa dozvím?

Každý z nás je sestavený z energie svého otce a energie své matky. A tohle je určitá počáteční hladina, která se dá číst – co člověk převzal od rodičů. Jakou životní strategii si člověk volí, aby tady obstál – o tom vypovídá Slunce. O tom, jak se člověk prezentuje, vypovídá Ascendent. O tom, jakými lidmi se obklopuješ, vypovídá Descendent. Jaká je tvoje forma emocí a na co emocionálně reaguješ, o tom vypovídá Luna. Jaký je tvůj způsob smýšlení a mentální filtr, o tom vypovídá Merkur. Co máš rád, co se ti líbí, říká Venuše. Jakým způsobem uchopuješ činnost a jak reaguješ na konfrontační situace, říká Mars. Jupiter vypovídá o tvé ochotě růst a čemu jsi ochotný věřit. Saturn vypovídá o tom, kde se zastavuješ v životě a čeho se bojíš. Uran popisuje, skrz kterou životní oblast si uvědomuješ svoji svobodu a kde pro sebe svobodu nárokuješ. Neptun vypovídá o tvých snech a tvé schopnosti být užitečný. Pluto popisuje fungování tvých instinktů, tvoji touhu po přežití a tvé vnímání moci. Ale to říkám jen pro základní přiblížení, protože většinou lidé chtějí slyšet o sobě a o partnerovi a jejich vztahu. Neříkám to o sobě zase tak hlasitě, ale moje specializace se týká partnerských vztahů, jsou to dvě třetiny mojí práce.

Co se ti na astrologii nejvíc líbí?

Že můžeš lidem skrze horoskop nabídnout k nahlédnutí jejich jedinečnost. My víme, že každý člověk je jiný, ale často nevíme sami o sobě, že my jsme ti jiní. A mnoho utrpení v našem životě pramení z toho, že si sami sebe nevážíme. Ale ve chvíli, kdy si svou jedinečnost načteš – jakkoliv ona je vždy kombinací věcí příjemných a hodně náročných –, tak se ti prostor pro sebeúctu otevírá mnohem přirozeněji.

Co když za tebou přijdou dva lidé, kteří se podle horoskopu k sobě nehodí?

To, že se k sobě někdo s někým nehodí, jsem přestal říkat. Je to totiž jen naše představa. Ale duše lidí, kteří jsou spolu, vědí velmi dobře, že spolu mají být. My nejsme zvyklí se dívat na partnerský život optikou, že jsme spolu, protože se něco důležitého učíme. Že ten druhý a moje soužití s ním je nejsilnějším nástrojem mého růstu. Přitom z interakce dvou horoskopů lze pojmenovat, o jaký růst se jedná, co se ti dva lidé učí. Jde také ukázat, ve kterých liniích se jejich vztah bude rozvíjet sám od sebe a kterým je zapotřebí věnovat větší pozornost, aby se tam ten vývoj mohl začít dít. Většinou toužíme po vztahu, ve kterém bychom plně prožili své nejlepší stránky, byli milováni, přijati a pochopeni. Chceme zjistit, že to jde.

Chodí za tebou víc ženy, nebo muži?

Častěji ženy. Často přichází žena skrze svůj pocit zodpovědnosti za vztah. Cítí, že by se toho v tom vztahu mělo dít mnohem více. Většinou ty kulečníkové koule uvádí do pohybu žena. Zatímco my muži máme sklon smířit se s tím, že se toho ve vztahu děje relativně málo. Když láska málo proudí, ženská duše tím více trpí.My muži máme situaci o něco složitější v tom, že nejsme zvyklí tolik spolupracovat s intuicí, spolupracujeme primárně s rozumem a vůlí, ale tak jsme často uzavření v sobě. V rámci chápání toho současného celoplanetárního procesu k vyššímu uvědomění jsme do velké míry odkázáni na ženy kolem sebe. V čemž je ale zase výzva, zda jsme schopni jim důvěřovat. Protože doba, kdy jsme byli zapletení do vzájemných manipulací, trvala dlouho.

Jak tuhle dichotomii tvoji klienti cítí?

Když to zjednoduším, lidé přicházejí proto, že se toho děje moc, anebo naopak proto, že se nic neděje. V profesi či ve vztahu. Máme často očekávání, že se láska partnera k nám bude projevovat způsobem, podle naší představy o lásce. To očekávání však bývá málokdy naplněno. A každý se s tím vypořádáváme po svém. Často čekáme, že se partner změní. A po osmi deseti dvanácti letech už začínáme mít obavu, že už se možná nezmění nikdy. Ale pokud se pustíme do jiného vztahu, tak zpravidla mnohem dřív než za dvanáct let zjistíme, že se opakuje stejná situace. Že ten stejný problém ho mrzí na novém partnerovi. A každý z nás potřebuje své množství těchto cyklů na to, aby pochopil, že si to způsobuje sám. Že jen on způsobuje, že ta druhá strana nějak reaguje a něco neposkytuje. Tohle bývá okamžik, kdy člověk přestává partnera obviňovat a začíná hledat způsob, co může změnit ve svém přesvědčení, aby se i realita vybarvila zajímavějším způsobem.

S tím asi bude souviset otec a matka, jak jsi už zmiňoval, že?

Každý z nás je napůl otec a napůl matka. Už tohle je pro klienty náročné k přijetí, protože často nám naše potřeba být jiní než naši rodiče brání vidět, jak moc jsme podobní jako oni. Přitom to, s čím se pereme v sobě, bývá kopií toho, co si rodiče řešili mezi sebou, a jejich vzájemného potýkání a příběhu. A partnera si vybíráme komplementárně k tomu. Ale právě pochopením získává člověk odstup. A s odstupem se problémy začínají řešit.

Tento text vyšel v aktuálním čísle magazínu Vědomí [/quote]