S politologem Danem Solisem o tom, co se naučil v politice, o tom, jak bojuje syrská vláda společně s opozicí proti teroristům, co by se stalo, kdyby padlo Rusko, a jak to všechno spolu souvisí. Daniel Solis je jedním z nejvzdělanějších a nejinspirativnějších českých politologů. Když tuto skupinu člověk v médiích pravidelně poslouchá, může, pravda, dojít k názoru, že to není tak těžké. Kličkují, mluví nudně a ve frázích podobně jako politici, nic zajímavého neřeknou a často jsou úplně mimo. Šestačtyřicetiletý pražský rodák, který žil sedm let v emigraci, je jejich pravým opakem. (Foto: Bára Prášilová, Text: Milan Vidlák)


Hovoří španělsky, francouzsky, německy, anglicky a nizozemsky, dorozumí se portugalsky, polsky, italsky a rusky, a bez ohledu na to, kterým jazykem zrovna mluví nebo píše, vždycky je to rovnou k věci.  Jeho ostré názory a postřehy, podepřené schopností dávat do souvislosti kvanta nastudovaných informací, však často budí bouřlivé ohlasy a nelibost. V poslední době na sebe upozornil například otevřeným dopisem prezidentu republiky ohledně provaleného napojení ministra kultury Hermana na teroristickou organizaci Lidových mudžáhidů nebo sporem s katolickým knězem Halíkem.

Jako jeden z mála českých publicistů jste byl v Sýrii. Jak to probíhalo?

Musím říct, že jsem byl lehce nervózní, protože se k nám dostávaly zprávy o zvěrstvech a masakrech a válečném konfliktu v plné síle. Předtím jsem to nikdy nezažil, tak jsem k tomu přistupoval s rozpaky a smíšenými pocity. Naše čtyřčlenná novinářská skupina měla být mnohem početnější, ale nikdo z novinářů středního proudu tam nechtěl jet.

Jak to?

Mě to nepřekvapilo. Protože to bylo oficiální pozvání. Ti naši novináři se většinou do Sýrie dostávají ilegálně přes tureckou hranici, což je pro Syřany velký problém. Vadí jim, že tam jezdí bez víza, bez pasu, kontroly, že je s sebou berou ti takzvaní rebelové. To platí jak pro novináře včetně České televize, tak třeba pro lidi z Člověka v tísni.

Syřané by je tam nepustili?

Pustili, vždyť je tam zvali. Ale oni mají jiné záměry a raději se na tu problematiku dívají jenom z té druhé strany, protože a priori nemají zájem o objektivní přístup k věci. Je to dělané jakoby na zakázku.

A nejde to samé říct i z druhé strany? Pustila by je třeba vláda, kam by chtěli?

Mohli jsme si o tom napsat, co jsme chtěli, a jít kamkoliv. Ministr informací říkal, že tam bylo asi 80 mediálních delegací, a že až na pár výjimek všechno to, co tam bylo řečeno, překroutily potřebným směrem. Nedokázali ani přesně citovat slova těch, kteří je přijali. Záměrně. Měli jsme nabitý program a sešli jsme se jak s vládními činiteli, tak s těmi opozičními. Málokdo ovšem chápe, co je vlastně v Sýrii opozice. Díky těm tlakům, které začaly řekněme v březnu 2011, v květnu 2012 proběhly volby a odsouhlasila se nová ústava, kde se otevřelo politické spektrum jiným stranám. Byl tam pokus o usmíření, ustát to civilní, demokratickou cestou, přičemž zanikl monopol strany Baas.

To jako vážně?

No samozřejmě. To nenahrávalo do karet těm, kteří chtěli válku. Ve volbách byli zvoleni do 250členného parlamentu dokonce i členové opozice ze dvou opozičních stran a ti byli okamžitě kooptováni do vlády. Vy jste z opozice, my chceme mír, tak pojďte do vlády. Místopředseda vlády je z opozice a celkem výrazná opoziční osobnost Ali Hajdar se stal ministrem pro národní usmíření. To je velice důležitá pozice. A na té národní úrovni k tomu relativnímu usmíření opravdu došlo. K dialogu byly zvány všechny opoziční strany, ale ty, co se schovávaly v cizině a staly se loutkami cizích států, které si je platily, se na tom dialogu nechtěly podílet. Oni nechtěli demokratické změny a nějakou participaci na moci, oni tu moc chtěli převzít. To byla pravá agenda celého konfliktu.

Takže je tam víc opozic?

Například ta opozice, která se podílela na dialogu a chtěla zabránit krveprolití, které se tam v tu chvíli už rozjíždělo, když ozbrojenci začali napadat policejní stanice, neozbrojené policisty, vojáky a vraždili na potkání, za to zaplatila. Tou druhou, „zahraniční“ opozicí byli označeni jako kolaboranti. Paradoxně, protože opozice měla dlouhá léta v Sýrii problémy a čelila opravdu represím, neboť ta země má svá specifika. Sýrie je na hranicích s Izraelem, se kterým nemá doposud uzavřenou mírovou dohodu, takže je mezi oběma státy de iure stav války. Zuřila válka v sousedním Iráku, takže dorazily až dva miliony uprchlíků do země, která má přes 20 milionů obyvatel. Stejně tak proudili do Sýrie uprchlíci z Palestiny. Jsou tam tlaky, různé skupiny. V 80. letech byl pokus o převrat, kdy chtěli zavraždit Hafíze Asada, otce současného prezidenta, v režii Muslimského bratrstva, které teď krátce úřadovalo v Egyptě. Muslimští bratři jsou právě v té zahraniční opozici. Ta úřaduje z Istanbulu, říká se jí Istanbulský parlament, další skupiny jsou placené v Dauhá.

Ta vnitřní opozice tedy už nečelí represi?

Ne, jenže to vůbec neřeší ten problém. Protože v době, kdy došlo k národnímu dialogu a opozice vstoupila do vlády, už v zemi řádily ze zahraničí najaté hordy mudžáhidů a džihádistů, kteří bojovali proti všem Syřanům, kteří jim nedali jídlo, ženy, pití nebo peníze.

To ale zcela staví na hlavu verzi, že konflikt zuří proto, že diktátor krvavě potlačuje opozici…

Vemte si, že hlavní opozičník z té vnitřní opozice Ali Hajdar přišel ve válce při cíleném atentátu o syna, stejně jako třeba předseda parlamentu o bratra, Velký muftí o syna, a tak bych mohl pokračovat. Vnější opozice se snažila potlačit jakékoli pokusy o smír a všechny zastrašit a od dialogu odradit. Dialog tam prostě podle toho zahraničního diktátu nebyl žádoucí. Podobně jako teď na Majdanu. Cílem bylo svržení vlády a nahradit ji někým prozápadním. Z toho všeho jde vyvodit, že šlo o zcela jinou operaci než o nastolení demokracie. Protože když se tam demokracie opravdu začala nastolovat a nepřineslo to kýžený efekt převratu, tak se prostě začalo ve velkém vyzbrojovat. Vždyť šéf takzvaných rebelů, který byl i na konferenci v Ženevě, je odsouzený zločinec, mimo jiné za pašování drog a nájemnou vraždu. O tom málokdo ví.

Asad tedy společně s opozicí bojuje proti vnější opozici, která sídlí v Turecku, jež se netají zájmem Sýrii rozvrátit?

Kdybych řekl, že to násilí přichází z vnější opozice, tak to není úplně pravda. Bohužel. Ta vnější opozice už nemá na to násilí žádný reálný vliv. Když po nich v Ženevě chtěli, aby udělali pauzu kvůli humanitárnímu zásobování obležených měst, museli požádat a zavolat vůdce teroristických organizací a ty, kteří je platí – Katar, Saúdskou Arábii a západní tajné služby. Název Svobodná syrská armáda (SSA), tedy původní rebelové, se už dnes ani nepoužívá, jelikož toto uskupení de facto již neexistuje. Ti žili z loupení, obléhání vesnic a kradení jídla, aby vůbec mohli fungovat, protože příhraniční logistika tam sice je, ale armáda se ji snaží odříznout. Spousta těchto lidí se na té vlně svezla a už nevidí cestu zpátky. Někteří se napili krve a baví je vraždit a loupit, udělali si z toho živnost. Postupně jich ale mnoho přestoupilo k těm teroristickým skupinám, protože jsou lépe organizované a financované.

Vznikla taková symbióza mezi SSA a teroristickými buňkami jako Džabhat al-Nusrá (odnož al-Káidy) nebo ISIS – tím způsobem, aby to naoko vypadalo, že Západ financuje Svobodnou syrskou armádu a ne teroristy. SSA dělá jen zástěrku. Ti mluví s médii a přebírají zbraně, fotí se s různými politiky… Teroristé jsou však náboženští fanatici, nebo tak alespoň vystupují, takže když tam někdo tančí z řady, sekají mu ruce a hlavy. Oni si tam zjednali svůj pořádek a zavedli právo šaría. Teď je otázka, co je lepší – jestli nějaké právo, i když takhle radikální, nebo žádné. Ti teroristé totiž začali zprovozňovat i pekárny, aby si získali lidi, protože jinak by jim veškeré úsilí bylo k ničemu. Chtějí zavést chalífát, ale nemůžou hlavy a ruce uřezat všem.

Jak je to ze strany normálních lidí s touhou po změně?

Určitě tam bylo mnoho zhrzených lidí, jako v každé zemi. Ale Sýrie je země s tisíciletou kulturou, která normálně fungovala, životní úroveň nebyla špatná. Zato teď jde po Afghánistánu, Iráku či Libyi o další rozvrácený stát, kde je obrovská inflace, vše je v plamenech, v určitých místech je hladomor, celé fabriky byly zničeny nebo ukradeny. Továrny z průmyslové zóny v Aleppu převezli do Turecka a tam to prodali. Syřané podali proti Turecku, které to podporovalo a dopustilo, stížnost do Haagu. Režim v Sýrii byl určitě autoritářský, jako ve všech okolních zemích, například v Turecku, kde Erdoğan vězní novináře a řeže demonstranty. O Libanonu, Iráku, Jordánsku či Saúdské Arábii nemluvě. Jenže o žádnou demokracii tu nikdy nešlo a ty protesty nebyly spontánní.

Je to podobné jako na Ukrajině?

Na kyjevském Majdanu vlály i syrské opoziční vlajky. Je to stejný scénář. Na Majdanu se snažili také dosáhnout svržení prezidenta, používali stejné prostředky, to znamená útoky na policisty, které zapalovali, bili pruty, tyčemi, lynčovali je, řezali jim hlavy. Ukrajinská ani syrská vláda se nechtěly nechat vyprovokovat, a tak byli zpočátku policisté neozbrojeni. A podle mě to byla chyba. To samé jsme viděli v roce 2002 ve Venezuele, kde použili odstřelovače, aby vyprovokovali násilí a svrhli Cháveze. Lidi to ale nechtěli a obsadili celý prezidentský palác, takže museli Cháveze vrátit. A zároveň se kontingent parašutistů schoval ve sklepech paláce Miraflores, a když byla inaugurace nové vlády, tak je všechny zatkli. Je to pořád dokola. Využívá se klasické vrtěti psem.

Co já registruji ve svém okolí, společnost je rozdělena na ty, kteří mají nějaké ponětí o tom, co se děje třeba na Ukrajině, a ty, co o tom nic neví, dělají si iluze a věří tendenčnímu zpravodajství. Věří, že lid toužící po svobodě bojuje proti Rusku, které někoho utlačuje, taková ta pohádka dobra proti zlu. Nebezpečné na tom je, že to zásadně rozpůlilo společnost a emoce se záměrně přiživují, místo aby se média a politici snažili situaci uklidnit. Záměrně dělají pravý opak a panuje tu až taková předválečná propagandistická nálada, a to mě znepokojuje.

Proč se to všechno děje najednou a o co jde ve skutečnosti?

Existují nějaké propočty a studie, jak dlouho potrvá, než druhá strana předběhne současného hegemona, tedy Spojené státy. Technologicky, vojensky, finančně. Jde o vliv a petrodolarový systém. Západ hrozí sankcemi, ale kdyby Rusko v důsledku sankcí vyhlásilo také sankce nebo odstoupilo od obchodování s dolarem, celá ekonomika by šla do kytek a USA, které jsou na pokraji bankrotu, to dobře ví. Proto nic neudělají – není dobrý nápad zahnat medvěda do kouta. Přesto se snaží svůj konec oddálit, a nyní je poslední zvonění, kdy se USA musí všemi prostředky pokusit ten růst konkurentů Ruska a Číny zastavit. Teď, nebo nikdy. USA jsou jedničkou pouze díky parazitování na ostatních, kteří už si to nechtějí nechat líbit. Když chtěl Saddám Husajn začít obchodovat místo v dolarech v eurech a dolar spadl, USA napadly Irák a jeho svrhly. Írán začal obchodovat s ropou ve zlatě, a tak vznikl „problém“ s jeho jaderným programem. I o Kaddáfím se říkalo, že měl takové aspirace, a jak dopadl… Amerika nemůže jít proti Číně a Rusku, které chtějí změnit zavedené pořádky, najednou, a tak jde proti Rusku, dokud může. Amerika hraje o všechno.

Proč Evropa a média hájí stále otrocky americký postoj?

Evropa je jen apendix Spojených států. Tam je především historická provázanost Velké Británie a Spojených států, vezměme třeba mezinárodní bankovnictví. Naopak Německo s Ruskem začalo vyvíjet dobré vztahy, a to se jim nelíbilo, a tak bylo načase tyto vztahy zbrzdit a rozbít. Pokud by Rusko nyní padlo, neustálo to a vrátilo se do doby Jelcina nebo doby sovětské revoluce – což byla podobná operace proti carskému Rusku, vedená, vyzbrojená a financovaná ze Západu –, tak by to byla katastrofa pro celý svět. Já si ale nemyslím, že je to realistické. Rusko s tím atakem počítá dlouhodobě, je to jako šachová partie.

Jak si vysvětlujete rozdíl mezi mediální fikcí a realitou?

To je velmi dobře opečovávaná záležitost od samého začátku. Springer v Německu dostal po válce 7 milionů dolarů od CIA, aby založil svoje mediální impérium. Turner, Murdoch, General Electric… My pod washingtonsko-bruselským režimem držíme směle krok. Pro koho tady dělal Železný? Pro Laudera, který je na tyto kruhy napojen. Babiš, který si prý vydělal peníze – přitom si stačí přečíst o něm knihu, která byla na Slovensku soudem zakázána, ale cirkuluje na internetu. Bakala, který do Ameriky odešel jako krejčí a vrátil se jako průmyslový magnát, tak tomu snad může věřit jenom někdo, kdo věří na pohádky.

Co by se stalo, kdyby Rusko padlo?

Tak by byla na řadě Čína. Proto je to taková salámová metoda. Nejdřív byl rozpuštěn socialistický blok, na tom se ještě všichni byli schopni domluvit, protože to byl sociální experiment, který nevyšel v té formě, v jaké byl. Potřeboval být zlikvidován, aby mohl být znovu zaveden v trošku lepší, v takové neomarxistické formě – a to je Evropská unie. Centrální legislativa, centrální plánování, pětiletky a tak dále. Převzali stejný model, ale dělají ho lépe. Neřídí to sověty a ústřední výbory, ale řídí to bankéři. Stalin se jim totiž trochu vymkl a zabil jim Trockého.

Po pádu SSSR se ale Rusko, obzvlášť za Jelcina, přiblížilo bankéřům na dosah…

Ano, ale Putin jim to zkazil. Rozebrali by si Rusko a svět by se centralizoval v jednu světovou vládu, takový byl plán.

Zřejmě se často setkáváte s označením konspirační teoretik…

Já už si toho ani nevšímám, to je běžné nálepkování. Ale dnes už se to používá mnohem hůř, protože se čím dál víc a rychleji prokazuje, že to, co říkají ti, co jsou takto nálepkováni, je realita. Těžko se nám může někdo vysmát za to, když už jenom popisujeme věci, které se dějí. Můžeme je pouze popisovat odlišně než jiní, jako v případě Ukrajiny. Ale ti se nechávají unášet na vlnách emoce, které jsou šířeny mediální hysterií, anebo záměrně lžou.

Měl jste takovéto postoje vždy?

Po vyšetřování 11. září jsem si říkal, jak to, že mě to, že bylo všechno jinak, nenapadlo dřív. Velkým milníkem byla irácká válka. Stěžejním momentem ale bylo, kdy se mi před šesti lety narodil syn, to mě nějak vyburcovalo a víc a víc jsem si uvědomoval, že to není v pořádku. A začal jsem být politicky aktivní. Důvodem byla snaha zavést tady americký radar. Vstoupil jsem do Strany zelených, protože ta by logicky měla být proti. Ale opak byl nakonec pravdou. Bursík i Liška hlasovali pro radar, to bylo neskutečné. Klvaňa byl lobbista a píárista najatý British American Tobbaco, byly v tom obrovské peníze a lhalo se tu strašným způsobem veřejnosti. Říkalo se, že jde o obranu v rámci NATO, Američani přitom od začátku říkali, že jde jen o jejich národní obranu. Nemohl jsem to nechat jen tak.

Co jste se naučil v politice?

Šel jsem celkem razantně proti Bursíkovi, který si kupoval straníky, kterým zajišťoval živobytí na různých ministerstvech. Pak jsem zažil šok, když si zelení najmenovali Schwarzenberga na ministra zahraničí – ten kašlal na názory straníků, byl pro válku v Iráku a hlasoval proti rezoluci proti používání ochuzeného uranu. Bursík byl neuvěřitelná zmije, spíš kobra, a uměl to prodávat, hypnotizoval své oběti. Když jsem viděl, jak jednal, jaké dělal levárny, jak byl prolhanej a zlej, zvedal se mi žaludek. Zelení, ty přece mají rádi přírodu… houby! Liška lhal taky pořád. A to nebyla ta nejhorší strana. Byla tam ale i základna, kterou tihle hochštapleři potřebovali, a to byli srdcaři. Zjistil jsem také, že politický systém funguje velmi dobře. Pro kmotry a lidi, kteří platí kampaně, a pro jejich loutky. Je to o moci a tu lze konsolidovat pouze penězi. Viděli jsme to u Věcí veřejných, které byly jako jeden muž, protože je Bárta platil. Jakmile se ale dostali do parlamentu, přišli větší hráči, nabídli jim víc a celé se to rozpadlo.

Vám to nestačilo? Teď chcete kandidovat za euroskeptické NE Bruselu, navíc do Evropského parlamentu. Proboha proč?

Pro mě jako pro politologa je vždycky zajímavé to vidět bezprostředně. Co člověk zná teoreticky, můžu si ověřovat v praxi. Někdy tam jsou shody a někdy jsou teorie pouhé eufemismy. Ten Brusel mě prostě zajímá. Studoval jsem to, žil jsem tam, věnoval se tomu a sleduju to.

Učil jste také předmět konspirační teorie v mezinárodní politice. O místo na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů jste ale přišel. Proč?

O místo mě svou intervencí připravil kontroverzní kněz Tomáš Halík, neboť mě nařkl z politického extremismu a psal rektorce horlivý dopis, jak to, že mě nevyhodí. Já jsem ho zmínil v nějakém rozhovoru v souvislosti s Novým světovým řádem a ono se ho to nějak dotklo. Napsal jsem mu dopis: bratře v Kristu, co to děláš, že mi tady mažeš schody, vyjmi si trám z oka svého… A ten se zděsil a napsal rektorce druhý dopis, že místo abych se mu omluvil, z něčeho jsem ho nařkl. Já mu odepsal, ať dokáže, že není pravda, že není svobodný zednář, že nenapsal recenzi na Huntingtona, která se jmenuje Nový světový řád jako východisko pro církev, že se nepaktuje s lidmi z Fóra 2000, kteří plánují barevné revoluce po celém světě apod. Teď dostal Templetonovu mezinárodní cenu, což je de facto důkaz, že jsem měl pravdu. John Templeton, svobodný zednář, byl stipendista Cecila Rhodese – studoval za peníze magnáta, který pracoval jako Rothschildův agent v Oxfordu. To, že to dostal zrovna Halík, není náhoda. A ke všemu těsně poté, co tady na něj prasklo, že má neodborné publikace a podvádí daňové poplatníky, neboť uvádí svá soukromá díla jako vědecké práce a univerzita za to nárokuje granty z veřejných peněz. Tuto cenu mimochodem dostal i někdejší placený agent CIA dalajlama. Majitelka se zalekla Halíkova mediálního vlivu a neprodloužila mi smlouvu. Ale teď jsem tam začal působit znovu, takže to odnesla voda.

Věříte, že se lidi ještě víc probudí a běh světa se změní?

Já bych tomu rád věřil. Zdrojů a technologií na to máme dost. Uvidíme, jak budou ti šílenci pokračovat v tlaku na Rusko a podobně. To, že se takhle křičí, je součást plánu. Oni dobře věděli, že Rusové obsadí Krym. Kdyby Západ nechtěl, aby Rusko obsadilo Krym, tak by neorganizoval ten puč. Donutili soupeře k tahu. Takové věci se plánují na několik kroků dopředu. Snad se jim ten orwellovský svět, kde je vše kontrolováno, regulováno, šmírováno, a když někde bude špatně myslet, tak se vypne, nepodaří dobudovat.

[quote align="center" color="#999999"]

Tento text vyšel v aktuálním čísle magazínu AC24 Vědomí

[/quote]