Připusťme na chvíli, že současná krize opravdu přejde do ekonomického kolapsu. Události posledních dnů tomu každopádně nasvědčují. Nastane pak boj každého proti každému o zbylé zdroje, o pár galonů nafty, o pitnou vodu a základní potraviny? Nebo se aktivuje humánní potenciál společnosti, která využije katastrofu jako šanci ke změně a zasíťuje se v jakousi „novou komunitu“? Upadneme do egoistického barbarství nebo pochopíme souvislosti a příčiny našeho současného „soumraku dějin“ a uděláme krok vpřed – možná docela neočekávaným směrem? Na internetu koluje mnoho scénářů toho, co by se stalo po zhroucení ekonomiky několika států.
Ohledně receptů „jak z krize ven“ jsou ekonomové v dané situaci sice bezradní, přičemž mnoho z nich to zastírá omíláním starých a nepůsobivých floskulí o „nutnosti úspor“ či „potřebě růstu“. V jednom bodě se většina z nich však shoduje – jakýkoliv kolaps (Řecka, Itálie, Dollaru, Eura) by postihl v důsledku globální provázanosti celý svět. Tedy i nás, obyvatele malého „Česka“. Následky by byly ještě mnohem horší, než co zažila Argentina po státním bankrotu na konci devadesátých let. Líčení společenských poměrů (tedy spíš nepoměrů) po chaosu a bankrotech ve finanční sféře a následné panice „malých vkladatelů“, hyperinflaci a kolapsu státní moci se vzájemně předhánějí v hrůzostrašnosti.
Ukázku, jak by situace mohla vypadat, poskytují zprávy o nepokojích v Londýně. Zde policie přestává zvládat situaci a na ulicích se začíná šířit bezvládí. Nespokojená mladá generace, která vyrůstá pod tlakem reklamy a konzumerismu si rychle uvědomuje, že nyní vládne ona a nikoliv policie, což vede k jakési adrenalinové euforii. Tito lidé pak vykrádají obchody bez jakýchkoliv morálních zábran – a to nejen řetězce velkých korporací, ale i květinářství „odvedle“ – a ničí zdánlivě nesmyslně a bez rozdílů cizí majetek. (Celý popis ZDE a ZDE.)
U lidí v dolní části sociálního žebříčku sílí pocit, že nemají co ztratit. To, co se děje nyní v Londýně (a nejen tam) je násilný pokus, vzít si to, o čem jsou „ti dole“ přesvědčeni, že na to mají nárok. K tomu přispívá nemalou měrou i neustálé bombardování reklamou, která zdůrazňuje nutnost „mít“ a především „mít stále víc a lepší“. Ale nejen to. Ve světě, kde k obecnému přesvědčení patří, že „ti nahoře“ – vládnoucí vrstva – krade nejvíc ze všech, ale je chráněna zkorumpovaným systémem, je exploze agresivního rabování vcelku pochopitelná.
Na druhé straně barikády, u lidí, kteří MAJÍ co ztratit, sílí „survivalismus“, tedy hnutí těch, kteří se připravují (a vyzbrojují) na okamžik „konce pořádku“, kupují konzervy, generátory a především si obstarávají zbraň. Společnost a její názorové skupiny se čím dál tím víc polarizují. A málo kdo vede ještě dialog o tom, zdali náš současný směr nevede do pekla a co vlastně jsou skutečné příčiny krize.
Jenomže – co je příčina? Stačí jen „defenestrovat politiky“, jak jsem často četl na Facebooku? Je nutné si „opět plivnout do rukou a začít makat“, abychom se dostali zpátky do doby ekonomického růstu, jak nám radí ekonomové? Seškrtat již tak seškrtané výdaje na sociálně slabé, snížit platy učitelů, propustit třetinu policistů? Pozavírat cikány, povaleče a ekologisty, jak radí fašistoidní diskutující na internetu? Stačí opravdu jen vymítit lži, korupci a chamtivost těch druhých?
Ne, nic z toho, protože všechny tyto údajně dobře míněné návody pouze přilévají olej do ohně radikality, agrese a pseudo-mužské akčnosti. Co potřebujeme, je posílení občanské společnosti, pocitu sounáležitosti a vzájemné tolerance. Tedy upřednostnění „soft skills“, jemného umění, nikoliv hrubé a svalnaté násilnosti. Už nemám chuť poslouchat kamarády, kteří si rozhodli zaopatřit se penězi či silou proti společenskému kolapsu. Rétorika moci, individuality a pseudo-racionality ve smyslu „je výhodné připravit se na nejhorší“ mě už nebaví. V diskuzi o současné krizi mi chybí inteligence. Především tedy inteligence srdce – což je termín, který používal Osho.
Ve společnosti „každého proti každému“ se mi totiž vůbec nechce žit. Odmítám se zabývat nákupy do plechovek zavařeného hrášku či otázkou, jak nejlépe na roky skladovat rýži. Nechci vrtat na své zahrádce studnu, abych měl vodu, až státní vodárnu napadnou nějací šílenci. Jsou mi k smíchu plány oplotit se žiletkovým drátem. A pokud jsem si někdy v minulosti myslel, že by bylo dobré mít někde schovanou „bouchačku“, stydím se za to.
To vše jsou totiž řešení vyčerpaných, bezradných a do kouta zahnaných mužů, kteří mají strach. Což zase dokazuje, že příčiny naší krize vězí právě v nepochopeném a staletí nesprávně používaném mužském, akčním principu. Selhání mužské rozvahy, prezence a odvahy, která nemíří hned na uchvácení něčeho, co patří buď přírodě, nebo těm druhým. Tragická absence lídrů, kteří jsou silní uvnitř a nikoliv jen navenek. Nedostatek mužů, kteří žijí v rovnováze s (vlastním) ženským principem. Výsledkem tohoto stavu je naprosto extrémní a společnost poškozující individualismus, nesmyslná, životní prostředí ničící expanze a násilí, kam se podíváme.
A tak se chci raději zabývat opačnými postupy. Otázkou, jak spojit lidi nejrůznějších názorů. Úkolem vytvořit kruhy lidí, kteří se navzájem uznávají, uctívají a podporují. Kteří chápou, že rozdílnost je výhoda, a nikoliv naopak. Zajímá mě, jak pěstovat dialog i s těmi, kteří mi nejsou sympatičtí. Chtěl bych znovu dát místo všemu tomu, co bylo a je ze společnosti vytlačeno, zneuznáno, čím my všichni opovrhujeme. Mám touhu zpomalit. Stáhnout se na chvíli do hloubky své duše, místo expandovat do světa. Přestat vědět a začít se ptát.
Při slově „růst“, které je myšleno mechanicky, materiálně, kvantitativně, už dostávám pupínky. Neboť jakýkoliv růst s sebou nese i zánik, pád, jehož jsme právě svědky. Ve svých seminářích učím, že k tomu, aby se nám někde a někdy dařilo dobře, nutně patří, že se nám někde a někdy bude dařit špatně. Ještě stále je málo těch, kteří chtějí naslouchat. Nikoliv mně, ale všemu, co nás obklopuje. Ale přibývá nás. A tak moje naděje, že pokud se vše zhroutí, nepropukne peklo, ale lidskost, normální, obyčejná, občanská, sousedská lidskost, roste. A to je ten růst, který se mi zamlouvá.
Krásný den Vám přeje
]]>
