Můj manžel tuhle pojal nápad: jít si zaplavat do krytého bazénu. Mírně jsem se sice podivila, protože to byl vskutku nebývalý záchvat činorodosti, ale to koneckonců není moje věc. I vyrazil můj manžel do víru velkoměsta hledat bazén. Při převlečení v šatně se ještě neváhal vybavit efektní a slušivou zářivě růžovou plaveckou čepičkou a vyzbrojen sebevědomým úsměvem se jistým krokem vydal k bazénu. Bylo mu sice poněkud podezřelé, že celá plavecká hala při jeho příchodu zmlkla a zaměřila zraky jeho směrem, ale nedbal toho. Až do okamžiku, když vteřinu před pokusem skočit do vody jej sympatizující pán jasným posunkem upozornil, že mému muži chybí jedna drobnost: totiž plavky. Holt stane se. Kdo by v zápalu boje s plaveckou čepičkou na takovou prkotinu nezapomněl, že? Banální příběh. A přece vrchovatě poučný. Poučný pro ta nejvyšší patra politiky. Lapidárně se tomu říká „pro stromy neviděti les“.
Můj manžel měl z pekla štěstí, že narazil na onoho sympatizující pána. Neb není deviant, po zjištění svého drobného opomenutí chybějící kousek garderoby zaběhl doplnit. Čímž současně alespoň u části osazenstva bazénu podezření na své deviantství rozptýlil. Mohlo to dopadnout hůř. Mohlo to dopadnout jako malé nedopatřeníčko při „záchraně“ Řecka, které vyústilo v okradení důchodců. Tedy ne že bych si myslela, že to byl zlý úmysl – to by museli být zúčastnění politici příliš chytří a v chodu finančních trhů zběhlí, aby takový plán dokázali nejprve vymyslet a poté zrealizovat. Spíš byli někteří zúčastnění „jen“ poněkud tupější, jiní zase poněkud zahleděnější do svých dobrých úmyslů Evropu zachránit. Holt stalo se. Stalo se, že soukromí věřitelé Řecka museli „dobrovolně“ odepsat část řeckého dluhu.
Mimochodem – všímáte si té manipulativnosti pojmů? Proč nepojmenováváme „bankrot Řecka“ bankrotem, ale říkáme mu „dobrovolný odpis dluhu“? Jelikož podle definic ratingových agentur default či bankrot je situace, kdy dlužník úplně či částečně nezaplatí dluh. Buď jistinu, nebo úrok, nebo obojí. Řecko je tudíž ukázkovým bankrotářem. Ale fajn, tvařme se tedy, že bankrot bankrotem není, když to Evropě dělá dobře, názvoslovný chaos je to nejméně podstatné. Podstatnější je, kdo jsou oni soukromí věřitelé, kteří řecký dluh tak ohromně „dobrovolně“ odepsali. Tak tedy: se škrtem řeckého dluhu souhlasilo 8 z 12 řeckých penzijních fondů. Jen 4 penzijní fondy – fond žurnalistů, policie, pracovníků v hotelnictví a fond osob samostatně výdělečně činných – se usilovně bránily, aby jejich klienti přišli o spravované peníze.
Takže si to shrňme. Politici napříč Evropou nám chronicky tvrdí, že investice fondů do státních dluhopisů je bezpečná. Co bezpečná – je prý „nejbezpečnější“. A je to tady. Penzijní fondy musí ve své podstatě házet do koše cenné papíry, které nakoupily za peníze vybrané od svých klientů. Neboli své klienty – současné i budoucí důchodce – o peníze prostě obírat. Naordinovali jim to titíž politici, kteří jedním dechem tvrdí, že „kdo si chce užít stáří, musí si na něj spořit s penzijním fondem, který je velmi bezpečný“.
Ale nejhůř bude ve chvíli, kdy povinně „dobrovolný“ škrt většiny řeckého dluhu hladce proběhne. To totiž bude jasný signál, že finanční trhy si nechají líbit vše. Pak už nebude nic bránit, aby se stejným způsobem, totiž administrativním škrtem dluhu, „vyřešilo“ předlužení i dalších zemí. Řečeno polopatě: aby se obrali další důchodci napříč Evropou. (Však oni toho vedle stopnutých valorizací unesou ještě dost…)
Proč o tom vlastně mluvím? Ehm, i my jsme jaksi součást Evropy. A, ehm, i české penzijní fondy s „konzervativní“ strategií investující do státních dluhopisů mají být údajně ty „nejbezpečnější“…
