Tak tedy státní rozpočet je v průšvihu. Pravda, každý na to přišel jinak rychle. Například v knize „Všechno je jinak“ jsme na nesmyslnost návrhu rozpočtu upozorňovali už dávno loni. Vláda je však vpravdě rychlík, takže na to přichází až teď. (Taková natvrdlost? To snad ne. Záměr? No to snad už vůbec ne! Jenomže pak už mi invence při vymýšlení důvodů jaksi dochází.) Ale to je teď už vedlejší, pozdě bycha honit. Horší je, co s tím vláda hodlá dělat. Dlouho předlouho naše milá vláda mlžila, až nakonec přeci musela s pravdou ven: minimálně podle jednoho z návrhů to odnesou valorizace důchodů. Tedy ne že by mně to překvapovalo – ti prozíravější opět před zastavením valorizací varovali už loni. Podstatnější je, proč ze všech těch řešeních, které má vláda na výběr, sahá právě na důchody. A že má na výběr celkem dost. Počínaje osekáním třeba… třeba Statistického úřadu, a konče třeba… třeba privatizací pošty (třeba by pak nerozbíjela lidem balíky).
Víte, že do výdajové kapitoly státního rozpočtu „Neinvestiční transfery příspěvkovým a podobným orgánům“ se nenápadně dokáže schovat celých 48,9 mld. Kč? A že v ještě nenápadnější kapitolce „Neinvestiční transfery státním fondům“ se zase zašijí výdaje za 28,2 mld. Kč, aniž by veřejnost povětšinou tušila, co si pod tím představit?
Co třeba takový Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie? Kdo má dojem, že je důležitější točit za státní peníze tuzemské filmy jen proto, že pak na festivalu XY budeme moct tvrdit, že místo 3 českých soukromých filmů vznikly filmy 4 polostátní, než vyrovnat životní úroveň důchodců? A co třeba podpora sportu ze státní kasy? Kdo má dojem, že je „víc ve společenském zájmu“ podporovat čutání do míče (aby pak vrcholoví sportovci mohli z podpory čutání rovnou přejít na podporu při fasování berlí), než je „ve společenském zájmu“ zajistit, aby důchodci měli na léčebny dlouhodobě nemocných?
Nene, já neaspiruji na funkci odborového předáka. Pořád se považuji za liberála. Jenomže v tom to právě je: to, co je špatně, je měnit pravidla hry v jejím průběhu. Dnešní důchodci vstupovali do důchodu s pevným přesvědčením, že stát jim zachová jejich životní úroveň aspoň částečně. Částečně proto, že valorizace důchodů už ani dnes v některých obdobích nemusí životní úroveň udržovat nezměněnou, protože se počítá na základě takzvaného spotřebitelského koše používaného pro výpočet inflace. Jenomže ten obsahuje třeba i auta, techniku do domácnosti… Což jaksi není zrovna ten nejklasičtější výdaj pro osmdesátiletého důchodce. Ten nejvíc vydá za bydlení a hned potom za léky. Zvláště starší důchodci při vstupu do důchodu na valorizace spoléhali, protože v té době neměli možnost, jak se na důchod připravit sami.
Je totiž rozdíl říct dnešnímu třicátníkovi: „Starej se, dokud máš čas, od státu nedostaneš v důchodu ani korunu“. Anebo říci osmdesátiletému důchodci: „My jsme si to rozmysleli – máš to sice blbý, že nemáš naspořeno, ale už ti důchod vyrovnávat nebudeme“.
Jenomže kdyby vláda šetřila třeba u mimorozpočtových fondů, pak by to znamenalo sáhnout na odměny v dozorčích radách, ve kterých sedí hromady vysloužilých politiků. A které čekají i na politiky současné. No uznejte – to sáhnout na důchody je přeci mnohem snazší. Možná čtvrtina starších důchodců ani netuší, co slovo „valorizace“ znamená. A z těch, kteří to tuší, polovina stejně nepřijde k volbám, protože nač by vytahovali berle a plýtvali energií na cestu do volební místnosti, když jim výprava pro bochník chleba do krámku za rohem trvá půl dne?
