Už mnoho let dominují v české politice lidé, které lze stěží nazývat demokraty, neboť místo snahy o demokratickou diskusi a nalezení státotvorného konsenzu je ovládá jen bezbřehá touha po moci a uplatnění vlastního ega. Aby toho dosáhli, potřebují, aby společnost byla co nejvíc rozdělená, znepřátelená, aby jeden druhému šel takříkajíc po krku. Smysl toho všeho je zjevný: zatímco se ostatní perou, mohu si dělat, co chci. Skutečným „mistrem“ v tomto oboru se stal bývalý prezident Václav Klaus, u něhož toto úsilí dosahovalo až psychopatických rozměrů.
Skutečným „mistrem“ v tomto oboru se stal bývalý prezident Václav Klaus, u něhož toto úsilí dosahovalo až psychopatických rozměrů. Klaus viděl nepřátele všude kolem sebe, ať už to byla občanská společnost jako taková, nebo ekologové, homosexuálové, ochránci lidských práv a podobně. A zatímco v médiích brojil proti těmto „zlům“ dnešní doby a společnost permanentně rozeštvával, mohl si na Pražském hradě chytře realizovat svou mocenskou agendu. Jeho „kralování“ naštěstí skončilo a snad bude brzy i zapomenuto.
S přáteli na internetu jsme se občas bavili počítáním dnů zbývajících do konce Klausova prezidentského mandátu. Upřímně jsme se těšili na dobu, kdy z české politiky zmizí tento symbol zla a mafiánského kapitalismu. Dočkali jsme se, nicméně místo radosti se dostavila skepse: zlo vystřídalo jiné zlo a na Hradě usedl Miloš Zeman, mimochodem Klausův kamarád.
Zatímco Klaus v roli prezidenta „jen“ dovršil své dlouholeté působení v politice, Zeman se do ní vrátil po nedobrovolné odmlce prožité v ústraní a téměř totálním zapomnění na Vysočině. Jeho ego bylo maximálně poníženo během volby prezidenta v roce 2003, kdy jej nepodpořili někteří členové jeho vlastní ČSSD, kupříkladu její současný předseda Bohuslav Sobotka nebo poslanec Lubomír Zaorálek. Když o 10 let později zvítězil v přímé volbě prezidenta, bylo zřejmé, o co mu půjde: uchvátit co nejvíc moci, vrátit svému egu jeho velikost a pomstít se těm, kteří jej ponížili a přinutili z politiky odejít.
Zeman k tomu měl díky dlouholetému destruktivnímu působení Václava Klause takřka ideální podmínky: hašteřivost a zkorumpovanost české politické „elity“ dosáhla nevídaných rozměrů a Zeman mohl na znechucený lid působit jako spasitel, který ten bordel konečně uklidí a zavede nové pořádky. Jenže zatímco Klaus uměl svou klíživou politiku vést poměrně salonním a nenápadným způsobem, nadržený Zeman vjel do politických vod jako nikým neřízený buldozer. A zdá se, že tím českou společnost probudil, ovšem ne takovým způsobem, jak by si on sám přál.
Po pádu vlády Petra Nečase Zeman prosadil vládu svých kamarádů bez důvěry parlamentu. Mezitím usilovně pracoval na rozklížení sociální demokracie tak, aby po vítězství v parlamentních volbách byla co nejslabší a bylo pro ni těžké sestavit vládu. Zeman by pak mohl udržovat svou vládu „odborníků“ při životě co nejdéle, užívat si takřka neomezené moci a posilovat prezidentský systém.
Ukazuje se však, že i když Češi chtějí mít na Pražském hradě výraznou osobnost, jde jim spíše o morální autoritu, která by společnost spojovala a reprezentovala zemi v zahraničí, než o dalšího neukojeného egoistu, který namísto demokracie zavede autoritativní režim. A tak po nezdařeném pokusu o puč ve vedení sociální demokracie v režii Miloše Zemana můžeme na české politické scéně po dlouhých letech sledovat i pozitivní, očistné trendy.
Prvního výprasku se Zeman dočkal už v rámci mimořádných parlamentních voleb, ve kterých se jeho obskurní SPOZ do parlamentu nejenže nedostala, ale dosáhla tak žalostného výsledku, že už je lidem jen k smíchu. Společnost dala Zemanovi své mínění jasně najevo i po puči v ČSSD, kdy lidé demonstrovali podporu Bohuslavu Sobotkovi a bylo zřejmé, že podobné metody se v Česku nenosí a netolerují. A v současnosti můžeme sledovat, jak se poměrně nenápadně a konstruktivně rodí vláda složená ze sociální demokracie, hnutí ANO a lidovců.
Bývalo přitom zvykem, že jednání o sestavení vlády se nesla přesně v duchu toho, o co hradní ego usilovalo: budoucí koaliční partneři si namísto snahy o nalezení konsenzu a konstruktivní spolupráce šli po krku, jednání troskotala, jejich aktéři se slovně napadali a vynášeli jeden na druhého špínu a mainstreamová média v čele s poslušnou Českou televizí jim k tomu poskytovala patřičný prostor. Bylo vždy předem zřejmé, že z takové špíny, nenávisti a potřeby ukojit své ego nemůže vzniknout smysluplný a dlouhodobý vládní projekt.
Bývalo přitom zvykem, že jednání o sestavení vlády se nesla přesně v duchu toho, o co hradní ego usilovalo: budoucí koaliční partneři si namísto snahy o nalezení konsenzu a konstruktivní spolupráce šli po krku, jednání troskotala, jejich aktéři se slovně napadali a vynášeli jeden na druhého špínu a mainstreamová média v čele s poslušnou Českou televizí jim k tomu poskytovala patřičný prostor. Bylo vždy předem zřejmé, že z takové špíny, nenávisti a potřeby ukojit své ego nemůže vzniknout smysluplný a dlouhodobý vládní projekt.
Tentokrát se zdá, že to vše může fungovat i jinak. Zatímco mnozí komentátoři mainstreamových médií znovu a znovu prorokují, že sestavení nové vlády skončí krachem, neboť jsou v zajetí vžitého paradigmatu, vláda se sice pomalu, ale konstruktivně rodí. Jako by si členové budoucí koalice uvědomovali, že jediným způsobem, jak omezit řádění neukojoného hradního ega, je vzájemná dohoda a spolupráce.
Otázkou je, zda tento pozitivní jev zůstane jen momentálním jevem, který odezní ve chvíli, kdy se noví ministři ujmou svých funkcí. Anebo zda jsme svědky nového trendu v české politice, v rámci něhož neustále válčení a kydání špíny nahradí státotvorná snaha o nalezení konsenzu, tedy o to, o co by ve vyspělé demokracii mělo jít.
Společnost tentokrát vložila velké naděje do nového hnutí ANO miliardáře Andreje Babiše. Babiš i jeho hnutí jsou samozřejmě velkou neznámou, která může brzy shořet, podobně jako Věci veřejné. Nechce-li se Andrej Babiš podobně historicky znemožnit, měl by pokračovat v tom, co započal: i když se zrovna nekonají volby, vyrazit občas mezi voliče a zeptat se jich, co si o jeho vládním angažmá myslí a jak by měl pokračovat. Diskutovat, naslouchat a dojít k dohodě prospěšné pro většinu společnosti. Neprosazovat jiný režim, ale vrátit demokracii její původní smysl. A pokud to nebude Babiš, musí přijít jiné osobnosti, které místo touhy po moci a majetku a snadno prodejných marketingových hesel nabídnou znovu skutečné myšlenky. Otázka je, jestli nejsou tyto vlastnosti s fungováním politiky v přímém rozporu.
