Oslabení koruny může krátkodobě pomoct naší ekonomice, totéž se však nedá říct o českých občanech… O tom, že na náhlém oslabení koruny, které 7. listopadu provedla Česká národní banka, s největší pravděpodobností vydělali skvěle informovaní spekulanti nemalé částky, netřeba spekulovat. Na tom je obchodování na burzách založeno a takovýto sekundární efekt provází většinu velkých operací. Bylo by jistě zajímavé vědět, od koho přesně „nezávislá“ centrální banka skupovala eura v objemu 200 miliard korun, aby oslabení koruny docílila…
Jaký je však hlavní makroekonomický důvod náhlého téměř pětiprocentního oslabení koruny vůči euru? Oficiálním důvodem intervence (eufemistický název pro krádež v podobě pětiprocentního znehodnocení úspor všech Čechů, kteří nějaké měli), k níž ČNB přistoupila poprvé od roku 2002, je zvýšení konkurenceschopnosti českých podniků a hrozba deflace neboli snižování cen. „Firmy začnou najímat nové pracovníky nebo si rozmyslí propuštění stávajících. Lidé budou víc nakupovat, firmy víc investovat, celkově to povede k nižší nezaměstnanosti a růstu mezd,“ tvrdili bankéři.
Zbyněk Frolík, vítěz soutěže Podnikatel roku a majitel firmy Linet, která většinu svého zboží vyváží do celého světa, a tudíž by na kroku ČNB měla vydělat nejvíc, ale prohlásil, že v nejbližších měsících na zásahu banky nevydělá nic, protože má pevně dohodnutý kurz, za který eura mění. Kdyby banka udržela kurz tři roky, vydělal by sice prý 150 až 200 milionů korun, s nabíráním nových lidí to ale vůbec nijak nesouvisí. „Nezaměstnávám lidi podle kurzu, ale podle toho, jak se vyvíjí poptávka,“ řekl Frolík týdeníku Respekt.
Druhý z oficiálních důvodů, hrozba snížení cen, je už pravdě trochu blíž. Pomiňme teď zvrácenost tvrzení guvernéra ČNB Miroslava Singera, který motivuje lidi k většímu utrácení tím, že jim znehodnotí peníze a vzápětí vyhrožuje tím, že to kdykoli klidně udělá znovu, protože může vytisknout neomezené množství peněz. „Neodkládejte spotřebu, levněji už nebude,“ vykládá pak drze v médiích. Jenže právě tady je zakopaný pes.
Češi totiž přestali utrácet a ČNB se je snaží zmanipulovat, aby zase začali. Ekonomika zcela zamrzla a není náhoda, že tento krok přišel před zahájením hlavní vlny předvánočních nákupů. Bez zásahu ČNB by byly výsledky ekonomiky katastrofální. Češi sice pomalu, ale jistě začínají chápat, že byli po celá léta nestydatě okrádáni, a proto přestávají nakupovat. Nebo lépe řečeno – přestávají nakupovat v Česku. V Rakousku, Německu, v USA a snad v každé zemi, na kterou si jen vzpomenete, seženou nejrůznější zboží o dost levněji. A většinou i o dost kvalitnější. A tak prostě nasednou do auta, vyrazí za hranice a i s výletem a obědem ušetří stovky i tisíce korun.
Když jeden kamarádův známý sháněl golfovou výbavu, porovnal si ceny, koupil letenku na Floridu, užil si týdenní pobyt v jednom z tamních hotelů a ještě ušetřil. Kolega zase minimálně dvakrát ročně létá do USA nakupovat oblečení – vždycky si s sebou vezme trička, která už nechce nosit, a zpátky přijede s plnými kufry kvalitních „hadrů“ za hubičku a novým telefonem nebo foťákem. Vyplatí se mu to.
Internetově gramotní mladí lidé si nechávají posílat iPhony, Samsungy i televize z ciziny, rodiny vyrážejí na pravidelné nákupy k našim sousedům a část lidí už žádné peníze nemá, takže neutrácí nikde. Ledničky, pračky a sušičky proto stojí v obchodech a pomalu se na ně práší. Alespoň tedy prášilo – až do zásahu ČNB.
Například v Německu platil od 30. let minulého století až do roku 2001 zákon o rabatu, který reguloval zisky obchodníků. Zákon byl sice zrušen, ale marže obchodníků jsou i nadále omezeny, kdežto v Česku jsou obrovské marže a přirážky neomezené. Řeči o malém trhu jsou samozřejmě nesmysly. Obchodníci okrádají české zákazníky, protože ti se nechají, a tak cenové přirážky dosahují stovek i tisíce procent. Vychováni v komunismu a zvyklí na nedostatek zboží v obchodech Češi začali po revoluci nakupovat jako diví a jsou schopni utratit nesmyslné částky za nesmyslně drahé věci. Nezastaví je ani značkové džíny, které mají výrobní hodnotu deset korun, za tři tisíce…
NECHCEME SLEVU ZADARMO
Ale milují také slevy. Většina zboží se v českých obchodech neprodá jinak než v „akcích“. Problém je v tom, že akce není nic jiného než prodej nehorázně předraženého zboží, které bylo zlevněno, ale pořád je nehorázně předražené, a to i po další a další slevě. Této ochoty skoupit jakékoli zboží, hlavně když je na něm nápis „sleva“, obchodníci naplno využívají.
Když před pár měsíci přivezli do jednoho z pražských Kauflandů Heinz Tomato Ketchup, jen se po něm zaprášilo. Byl totiž určen pro německý trh a na kvalitě to bylo znát, chutnal úplně jinak. Zmíněná šarže by se však v Německu musela vyhodit, neboť do data spotřeby zbývaly „pouhé“ dva měsíce a zákazníci jsou tam zvyklí kupovat novější balení, a tak paletu přivezli do Prahy. Po litrovém kečupu za akční cenu 49,90 se jen zaprášilo.
Další várka už byla klasická, východní a o poznání méně kvalitní – za obvyklou cenu 99,90 Kč. Zaprášilo se po ní stejně tak. Když moje kamarádka, která žila v Německu, vyfotila v jiném pražském supermarketu zeleninu, staly se na Facebooku jejích německých přátel obrázky, doprovázené komentáři jako „A ti Češi to opravdu jedí?“ nebo „Kdes to vyhrabala, děláš si srandu?“, naprostým hitem. A to ještě nevěděli, kolik ty blafy stojí.
Čeští obchodníci tohoto spotřebitelského chování využívají stejně jako zahraniční řetězce a chovají se podobně jako mladá generace, která už léta nakupuje v cizině. Jeden obchodník se sportovním zbožím významné zahraniční značky pod podmínkou anonymity AC24 popsal způsob, jakým se v Česku běžně obchoduje. Od oficiálního dodavatele odebere například minimum triček, na která má fakturu. A ta se mu stále „nedaří“ prodat, takže je chudák stále na hranici krachu a neplatí žádné daně. Oficiálně. Ve skutečnosti ale objedná kontejner stejných triček z Ameriky po pár dolarech za kus a ty pak prodává bez faktury za 1500 Kč. Takto se v Česku prodávají chytré i blbé telefony a putují sem krabice narvané iPhony, botami a vším, na co si vzpomenete. Jinak ostatně ani obchodovat v tomto státě nejde. Kdybyste to dělali poctivě, zkrachujete do roka a do dne.
Existují zde dva extrémy – buď to nepoctivě, nebo vůbec. Systém takovéto chování přímo vyžaduje a vybízí k němu. I to je důvod, proč praskají české banky ve švech a přetékají hotovostí a české bankovnictví je v tak skvělé kondici. Nejen kvůli zneužívání eurodotací a tunelování státního rozpočtu. České banky mají tolik hotovosti, že financují mateřské společnosti na Západě i ostatní pobočky na Východě. Je to paradox – oficiálně jsme nikterak bohatý stát s ekonomikou trvale v minusu, ale zároveň země, kde roste prodej Audi o 13 procent ročně. Takové malé Švýcarsko. S obrovskými maržemi to jde zkrátka snáz.
ŠETŘIT, ŠETŘIT, ŠETŘIT
Právě pomalá změna chování českých spotřebitelů ale stála za zoufalým krokem České národní banky. O změně přístupu svědčí i reakce, které se po kroku bankéřů strhly – jak ze strany běžných občanů, tak analytiků a byznysmenů. Ještě před pár lety by většina lidí přešla něco podobného maximálně brbláním u piva. Odpor, který se proti kroku na povzbuzení ekonomiky zvedl, ale zaskočil i bohorovné bankéře, kteří se zprvu ani neobtěžovali své činy komentovat.
Až po několika dnech a rostoucích vášních vylezli ze své zlaté ulity a začali dávat rozhovory a odpovídat na otázky. Udělali to však tím nejhorším možným způsobem. Do médií vyslali jakéhosi člena bankovní rady jménem Lízal, který pozici banky mírně řečeno nevylepšil a tlak se ještě zvýšil (na internetu se dokonce objevila petice požadující odvolání guvernéra). To, že byl pověřen vysvětlováním kroků banky někdo, kdo nedovede odpovědět na žádnou otázku a ani lhaní mu moc nejde, umocnilo přesvědčení veřejnosti, že na ni byla ušita pěkná bouda. Při sledování jeho mediálních výstupů se nešlo ubránit otázce, jak se členem bankovní rady může proboha stát někdo tak hloupý, jako je Lubomír Lízal. To, že zrovna on byl vybrán jako reprezentant ve vztahu k veřejnosti, svědčí jak o naprostém pohrdání občany, tak o ztrátě soudnosti této beztak pochybné instituce.
A jaký měl záměr České národní banky po více než dvou týdnech reálný dopad? Na část spotřebitelů bohužel hrozba možného zdražení zafungovala. Někteří nenasytní obchodníci krok ČNB použili jako záminku, a ačkoli mají vysoké marže a oslabení koruny by jim je snížilo pouze nepatrně, zvedli ceny svého zboží. Třeba prodejci pohonných hmot, kteří mají zásoby benzinu a nafty na několik měsíců, a tudíž by logicky měli zdražit, teprve až jim zásoby dojdou. Nač ale čekat, před Vánoci se hodí každý milion.
Počínající zdražování některé zákazníky – přesně podle plánu – vyděsilo natolik, že se vrhli střemhlav do obchodů. I přesto se objevily v médiích některé články, podle kterých nebyl efekt takový, jaký ČNB očekávala, a tak přispěchal myslitel Lízal s jakoby neopatrným mediálním prohlášením, že koruna může dále oslabit až na 28 korun za euro. To způsobilo další zvýšení nákupů lidí, kteří se bojí dalšího zdražování.
Stále větší část lidí ale vyčkává a na podobné manipulace přestává slyšet. A dělá dobře. Ceny totiž budou po Vánocích a v dlouhodobém horizontu nepochybně klesat. Přirážky v řádech desítek a stovek procent jsou neudržitelné a Česko teprve pozná, jak vypadá kapitalistická konkurence. Říká-li ČNB, že levněji nebude, pravý opak je pravdou. Bude muset. My tuto změnu můžeme urychlit tím, že budeme kupovat jen to, co opravdu potřebujeme, a začneme si šetřit na časy, kdy nás přestanou obchodníci škubat jako vodňanská kuřata. A dokud se to nestane… Německo je za humny.
