Volební kampaň započala a hned ze začátku je zřejmé, jak houževnatě se média a jejich takzvaní opinion-mejkři snaží nasměrovat voliče tím správným směrem, směrem ke svým privátním klientům, inzerentům, nebo rovnou vlastníkům, prostě směrem k právě dominujícím politickým zájmům. Bude-li volič rafinovaný a bdělý, tak bude již nyní velmi bedlivě poslouchat názory "odborníků" a "politologů", číst zasvěcené články a sledovat televizní pořady na slovo vzatých odborníků a komentátorů, studovat předvolební agitaci jednotlivých kandidátů, srovnávat politické programy soupeřících stran a hnutí a účastnit se nejlépe osobně předvolebních mítinků a debat.
Tím ale volič zabředne do bažiny demagogie, ze které, do konce předvolebního období, vrcholícího návštěvou volební urny, již nevyvázne. Bude ho to stát spoustu drahocenného času, spoustu úsilí, energie a nervů. Přitom stačí tak málo k tomu, udělat si o celé věci jasno!
Jsou tu přece průzkumy veřejného mínění!
Prostřednictvím průzkumů veřejného mínění si může volič udělat velmi dobrý názor na to, koho volit, nebo koho nevolit.
Volič si naprosto vystačí se sledováním výsledků průzkumů, ale nikoliv proto, aby věděl, kdo je silným volebním kandidátem a kdo ne, nýbrž proto, aby si dobře a jednoduše zmapoval, kdo v současné době ovládá českou politickou a mediální scénu, čí zájmy jsou právě těmi dominantními a které subjekty to mají takzvaně dobře „ošéfované“ – tedy jsou dobře napojeny na ty „správné“ podnikatelské kruhy, a mohl si na základě tohoto poznání, nejpozději při konfrontaci s volební urnou vyvodit jasný závěr o tom koho volit.
Ale jaký závěr je ten správný?
Možnosti jsou v tomto případě dvě. První volba je ta, že pokud je volič spokojen se současnou situací, tedy situací, která v této zemi panuje posledních deset let, pokud si volič myslí, že hospodářský, společenský a kulturní vývoj této země jde správným směrem, tak by se měl skutečně řídit trendy uváděné v publikovaných průzkumech veřejného mínění.
Tyto trendy v zásadě vždy odpovídají doporučením "populárních" politologů, neboť s nimi jdou ruku v ruce, jako součást balíčku, který si jejich klienti u mediálních agentur kupují. Jen tak dává jedno i druhé smysl. Průzkum bez fundovaného komentáře má, stejně jako komentář bez fundovaného průzkumu, jen poloviční účinnost při vymývání mozku cílové skupiny, zde všeobecné veřejnosti obdařené velkolepým aktivním volebním právem.
V sociálních vědách se od určité úrovně poznání ví to, že Paul Lazersfeld, otec průzkumu veřejného mínění, tuto metodu vyvinul výhradně jako nástroj k ovlivňování veřejného mínění, na základě za tímto účelem vedeného dlouholetého a intenzivního výzkumu Institutu für Sozialforschung, tzv. Frankfurtské školy a londýnského Tavistockého institutu pro lidské vztahy.
Průzkumy veřejného mínění jsou za 70 let své existence, ověřeným, skutečně propracovaným a sofistikovaným nástrojem politické agitace a vymývání mozku veřejnosti. Kritické hlasy varují, že tento užitečný nástroj v dlouhodobé perspektivě žene společnost – a to tak, že naprosto spolehlivě, rovnou do náručí fašizmu.
Jako fascismus je zde chápáno úzké provázání soukromého nadnárodního velkokapitálu a politiky. Představme si naším vnitřním zrakem takový fascikl, tedy svazek, ve kterém jsou namísto jednotlivých listů skupiny bankéřů, mediálních magnátů, průmyslníků, těžařů, zbrojařů, naftařů, lobbistů a dobře zmanipulovaným lidem volených politiků. Průniky tvoří coby vázací šňůrka pak nejrůznější lóže, kluby, církve, filantropické spolky, fóra, konference, nadace a think-tanky a podobné společnosti. Tak nějak vypadá tento nový, nadnárodní korporátní fašizmus.
Proto, pokud volič není spokojený s tím, jak to v této zemi nyní vypadá, kudy se ubírá vývoj společenský, hospodářský a kulturní, má druhou možnost – může vyvodit důsledek opačný – tedy nepodpořit subjekty a osobnosti doporučované "populárními" politology a trendy naznačované v účelových průzkumech veřejného mínění.
Logicky. Neboť je nasnadě se domnívat, že názory, které se dostanou do politicky přísně kontrolovaných masmédií, povětšinou vlastněných lokálním, či nadnárodním velkokapitálem a v případě medií veřejnoprávních, důsledně infiltrovaných silovými politickými a ekonomickými zájmovými skupinami, musí zákonitě být tendenční a ve prospěch udržování statu quo, tedy současného rozložení sil mezi těmi kruhy, které momentálně ovládají naši republiku a nakládají s ní tak, jak se jim zlíbí.
Volič tedy nemá jen jednu volbu – volbu mezi jednotlivými soupeřícími politickými subjekty, mezi osobnostmi, které tyto subjekty reprezentují, má především i volbu mezi zachováním setrvačnosti stavu, ve kterém se tato země nachází, nebo jeho změnou – volbou těch subjektů, které proti současnému stavu české politiky, ekonomiky, kultury a společnosti vystupují kriticky a to nejlépe dlouhodobě – tudíž věrohodně.
Mezi strany, napojené na status quo lze řadit ty strany, které byly posledních deset let ve vládě.
Mezi strany, které jsou dlouhodobými kritiky statu quo lze řadit ty, které ve vládě nebyly, ale byly například v opozici, nebo byly založeny dlouhodobými kritiky špatných vládních kroků z řad vládnoucích stran. Volič by si měl dát tu práci, se nad těmito věcmi zamyslet. Bude totiž pro další čtyři roky, muset žít v důsledku své volby, (kolektivně vzato).
Jednoduchým pravidlem pro voliče, nespokojeného se současnou politickou situací je volit takové strany, které nemají v publikovaných výsledcích sondáže veřejného mínění dobré skóre, nebo tam vůbec nejsou uvedeny.
Není nic jednoduššího na světě. A takový volič si aspoň ušetří čas doslova a do písmene ztracený nad četbou důmyslně utkaných etud z chytristiky mazaných a dobře placených politologů, ideologů a frazeologů, kterými nás voliče výborně placení politrukové v redakcích nakladatelství denního tisku a televizních stanic každodenně zasypávají.
Pro nespokojeného a rozčarovaného voliče nemůže být dilematem volba strany, která ve zveřejněných výsledcích průzkumů nefiguruje, nebo figuruje na samém konci grafu pod hlavičkou „ostatní“. Pro nespokojeného voliče totiž nepřichází strach ze špatné volby v úvahu. Špatná volba by v tomto případě byla volba libovolné strany s nejlepším skóre. Za připomenutí stojí v této souvislosti i trik s kroužkováním posledních kandidátů na listinách velkých stran. Tento trik ale nevedl k nějakým zásadnějším změnám v politické kultuře a v systému. Jen jinak zamíchal ty stejné karty.
Pro hru na špatnou volbu je v této rovnici magickou hranicí, takovou Ocamovou břitvou, zákonem stanovené kvórum. Je to práh pro vstup do prvního skrutinia (přepočítání hlasů na křesla). V ČR je výše tohoto prahu zákonem stanovena na jako 5% klauzule počítaná z celkového počtu všech odevzdaných hlasů. Tato klauzule je velmi důsledně zohledňována právě v průzkumech volebních preferencí. Ti, kteří jsou těsně pod tímto prahem jsou nenápadně vyzýváni k tomu, aby nasypali více peněz do předvolební mašinérie. Ti kteří zůstávají znatelně pozadu jsou veřejně nálepkovány jako stany, na kterých není radno plýtvat tím nejcennějším, tím, co z voliče činí voliče – volebním lístkem. Kdo v průzkumech vůbec nefiguruje, jako by ani neexistoval. Rovnice je tedy přehledná a jednoduchá. Uvědomělý volič by tedy měl vnímat jen ty strany, které mají nad 5%. Tyto se pak mohou předhánět v pořizování lepších a věrnějších a reprezentativnějších a vystižnějších průzkumů. Volební preference tedy mohou být přímo úměrné finančním prostředkům, které mají jednotlivé strany k dispozici na jejich fabrikaci.
Tím se kruh této polemiky uzavírá, neboť strany oplývající značnými finančními prostředky na manipulaci veřejného mínění, musí mít zákonitě vazby na takzvané penězovody a převodníky, tedy na ony struktury, které disponují značným kapitálem a mají zájem na pokračování své kontroly politického systému, díky kterému těmito prostředky disponují, neb je povětšinou čerpají z veřejných prostředků, nebo z veřejných dotací pro své firmy.
Nejlepším příkladem letošních voleb mohou být i takové strany, které doposud v politice sice nefigurovaly, jsou ale snahou o proniknutí do legislativního orgánu exponentů podnikatelských kruhů, jež ze systému veřejných financí vydatně čerpaly pro svá, netransparentním způsobem získaná průmyslová impéria, několikamiliardové roční dotace. Tyto politické strany ve všech průzkumech získávají více než 5% i když ve veřejném prostoru panuje naprostá shoda o tom, že jsou to strany pro voliče neakceptovatelné. Podobné je to i se stranou, díky které nyní češi platí vysoké ceny za elektřinu… Sledování volebních preferencí je tudíž nejen prospěšné pro voličovu správnou volbu, ale i velmi zábavné!
Nemůžeme si tedy navzájem než popřát šťastnou ruku při volbě toho správného trendu a vybrat si jednoduchou zkratku tímto nepříjemným obdobím, nazývaným období předvolební.
