Dám vám hádanku: Pomalu nám končí půlroční „upisovací“ období pro lidi nad 35 let, během něhož se museli rozhodnout, zda vstoupí či nevstoupí do druhého pilíře. Vládní kampaň vysvětlující cosi o benzínu a o tom, že když si natankuji tolik a tolik litrů, stát nám neekologicky fosilní palivo ještě přidá, právě vrcholí. Premiér demonstrativně před kamerami podepsal svou smlouvu o vstupu do druhého pilíře. O čem to svědčí? Hádáte, že to svědčí o tom, že se nám ten druhý pilíř pořád nějak nechce a nechce rozběhnout…?
No – těsně vedle. Tedy on se nechce rozběhnout, copak o to. Ale právě to, že se druhý pilíř pořád nemůže rozběhnout, svědčí hlavně o tom, že se konečně dala do pohybu důchodová reforma. Ano, důchodová reforma. A pokud nechápete souvislost, s dovolením vám ji hned objasním.
Asi vám neuniklo, že o druhý pilíř důchodové reformy není zrovna dračka. Ačkoliv se na poslední chvíli ještě asi podaří přesvědčit poměrně velkou dávku lidí, stejně odhaduji, že do druhého pilíře nakonec vstoupí k poslednímu červnu jen maximálně kolem padesáti tisíc klientů – a to jsem ještě hodně optimistická. (Na konci května to bylo něco přes 30 tisíc.) To je z pohledu tvůrců druhého pilíře žalostné. A přesto to z pohledu celé důchodové reformy zase tak moc nevadí. Reforma totiž překvapivě probíhá – podle mého názoru – skvěle. Ovšem ne tím, že by snad lidé vstupovali do 2. pilíře.
Počet lidí, kteří se právě teď zajímají o to, jak spořit a investovat, je enormní. A dává to dokonalý smysl. Právě díky tomu, že se o reformě tolik mluví, si dneska snad už nikdo nemyslí, že by se o něj v důchodu stát postaral. A právě to je největší pozitivní efekt reformy. A tak všechen ten humbuk kolem penzijní reformy lidi nakopl k tomu, aby se začali nad svou budoucností zamýšlet a začali spořit sami, na vlastní pěst. Právě tím nakonec důchodová reforma vlastně probíhá – spontánně, zdola.
Někdo tedy spoří skrze stavební spoření, někdo tím, že splácí hypotéku (i to je vlastně spoření, protože každý měsíc odkládáme část výdělku, abychom na konci měli nemovitost), někdo kupováním zlata… A všechny tyhle způsoby jsou dobré a vedou ke stejnému cíli, totiž že v důchodu člověk bude mít obstojný majetek, který bude moct prodat a tím se o sebe postarat. A je skvělé, že lidé si sami hledají informace, jakými způsoby si naspořit, protože to vede k rozrůznění jejich investic. To je velmi důležité. Mnoho nebezpečných cenových bublin totiž vzniklo tak, že začal být náhle protěžován jeden konkrétní typ investování.
Nemusíme chodit daleko: Třeba celosvětovou krizi v roce 2008 odstartovala především takzvaná americká hypotéční bublina. Pochopitelně nebyla jediná, kdo za krizi mohl; nicméně byla ze všech tehdejších bublin největší. A vznikla tak, že americká centrální banka tehdy enormně snížila úrokové sazby ve snaze podpořit realitní trh. A tak ho tedy „podpořila“ – až se zadlužil každý, kdo by za „normálních“ okolností nikdy neměl mít na úvěr nárok. A až se nafoukla cenová megabublina. A až to skončilo krizí. Co tím chci říct: Je nebezpečné, když se centrálně, ať už ze strany centrální banky nebo vlády, podporuje jeden konkrétní typ investice. U nás to hypoteticky mohly být penzijní fondy, tedy pokud by se jim bývalo bylo podařilo získat důvěru obyvatel, nicméně vidíme, jak druhý pilíř dopadl, podpora se nezdařila.
Je tedy naprosto skvělé, že různí lidé vybuzení celospolečenskou diskusí o penzijní reformě investují různě. Ten do podílových fondů, ten zase do zlata. Tím si lidé na jednu stranu kumulují úspory pro stáří, na stranu druhou nedochází k tak nebezpečnému nafukování jedné konkrétní cenové bubliny u jednoho konkrétního druhu investic.
