Tohle nemá být šíření poplašné zprávy. Tohle je míněno jako dání si dvou a dvou dohromady. Tak tedy první střípek: Před pár dny jsme se v našich kancelářích bavili „kvízem“, který jsme si dávali sami mezi sebou. „Je to evropská země. Dnes po náhlém a prudkém nárůstu nabízí své státní dluhopisy za výnos o plných pět procentních bodů vyšší, než je výnos srovnatelných dluhopisů německých. Jaká země to je?“ Než uhádnete, vězte, že podobně prudký nárůst výnosů státních dluhopisů většinou předznamenává problémy. Většinou se v minulosti taková země neubránila žádosti o pomoc. A pohled na graf výnosů jejích dluhopisů říká, že by bylo divné, kdyby tato země buď nezbankrotovala, anebo si alespoň s bankrotem nezahrávala jako Kypr.
Graf totiž ukazuje něco podobného, čím si prošlo Řecko, Portugalsko i Kypr. Tato země ale není ani jedna z nich. Je to země, která má srovnatelný (respektive jen nepatrně vyšší) poměr veřejného dluhu k svému HDP než Česká republika. Ovšem má banky, ve kterých má vysoký vlastnický podíl stát, které masívně investovaly za hranicemi a trochu se s tím přepočítaly. Takže dnes se odhaduje, že mají zhruba 7 miliard eur ztrátových úvěrů. Už víte? Je to Slovinsko. (Taktně teď pomineme úvahu o tom, co srovnání s výší veřejného dluhu říká o České republice.)
Druhý střípek: Pamatujete si loňské a mediálně dost provařené zátěžové testy bank v eurozóně i u nás? Úkolem těchto testů oficiálně bylo proklepnout banky a vyvrátit obavy, že by mohly neustát krizi. Neoficiálně ještě druhým úkolem bylo v zárodcích udusit případnou paniku veřejnosti. A pamatujete si, jak tehdy testy dopadly? Dovolím si připomenut. Takzvané „závažné nedostatky“ našly jen u osmi evropských bank. Jedna byla řecká (nepřekvapivě), pět jich bylo španělských (nepřekvapivě), dvě byly rakouské (pro zasvěcené nepřekvapivě, pro část veřejnosti překvapivě) a tím to končilo (velmi překvapivě). Kde byly banky kyperské? Kde byly banky italské? A kde byly banky slovinské…? Co asi nám vlastně testy měly říct, ale neřekly?
A můžeme přidat i slušnou hromádku dalších střípků:
Irsko se snažilo jak blázen udělat ekonomický pokrok od doby, co dostalo pomoc. Poněkud frustrující ovšem je, že přesto podle ratingové agentury Moody’s v nejbližší době nemá šanci na zlepšení ratingu, protože je ohroženo – zcela mimo své možnosti ovlivnění – šířením krize z Kypru.
Itálie je už víc než měsíc v patové situaci, neschopna sestavit vládu. Pokud se nakazí od Kypru (či Slovinska…?), nebude nikdo, kdo by ji pilotoval. Zhoršení ratingu je na spadnutí.
Francie nedokázala udržet své veřejné finance pod kontrolu a za loňský rok přednedávnem vykázala deficit rozpočtu k HDP 4,8 % místo 4,5 %. Zhoršení ratingu je na spadnutí.
Portugalsko čelí politické krizi. Konsenzus o protikrizových opatřeních vzal za své. Jenomže krizovým plánem byla podmíněna pomoc od MMF. Ztratí ji Portugalsko? Pokud ano, znamenalo by to bankrot.
Německá Bundesbank přišla se studií, že Němci jsou překvapivě chudší než Italové či Španělé, jejichž ekonomiky se topí v krizi. Jak to? Protože nevlastní v takové míře nemovitosti, nemají žádné „solidní“ zabezpečení. Zatímco v Německu má svůj dům nebo byt 44 % domácností, ve Španělsku je to skoro 83 procent. Holt Němci se cítili příliš silní a svůj majetek projedli.
Netřeba pokračovat, i když střepů se tu válí ještě hodně. Stačí jen těchto pár smést na jednu hromadu a už vznikne dostatečně jasný obraz: Eurozóna drží pohromadě jen na základě důvěry ve svou vlastní sílu. (Víra tvá tě uzdraví.) Semínko nedůvěry sice již bylo zaseto, ale dosud nevyklíčilo v silnou rostlinu. Pokud se ovšem nedůvěra rozbují jako plevel, Slovinsko skončí jako Kypr. Italské banky začnou bankrotovat. Portugalsko přijde o mezinárodní pomoc. Francie přijde o rating a možnost levného financování. Rakouské banky začnou mít problémy. Španělské banky začnou mít problémy. Němci tu spoušť odmítnou platit. Budou se zestátňovat vklady (jako na Kypru), penzijní fondy (jako v Maďarsku) a státní dluhopisy (jako v Řecku). Pokud se vytratí důvěra…
Co s tím? Je to prostší, než se může zdát. Na úrovni jednotlivců a firem raději opatrně s úsporami v euru, které nejspíš z velmi dlouhodobého pohledu musí oslabit. Držet se koruny, dolaru, skandinávských měn, hmatatelných hodnot… A na úrovni států pokojně eurozónu rozdělit. Ostatně všechno vychází podle plánu – tuhle melu jsme s Pikorou předpovídali už v roce 2011 v knize Všechno je jinak. A recept je od té doby stále stejný.
