Jednou věcí jsem si jistá. Lidská vynalézavost si vždycky najde cestičku. Tak třeba když zpackaná důchodová reforma k letošnímu 29. lednu prozatím nalákala celkem 4624 lidí, tak trochu to nekorespondovalo s odhadem vlády, která ještě před pár měsíci tvrdila, že do druhého pilíře vstoupí kolem 3 milionů lidí. Pak svůj odhad „opravila“ na milion jeden a koncem roku už mluvila o půl milionu. Pořád tak trochu mimo mísu. Zájem veřejnosti je prozatím tak „ohromný“, že reforma v podstatě neprobíhá; nemá reálný význam. Lidská vynalézavost si ale vždycky najde cestičku. Co je fiaskem pro jednoho, je šancí pro jiného. Když státní systém netáhne, máme tu ještě soukromou konkurenci.
Takže kupříkladu Kooperativa se už briskně vytasila s novým produktem, který tomu státnímu dokonale konkuruje, protože nemá nic z toho, co lidi na státním systému odpuzuje: nemožnost úniku, kostrbaté dědění, nulová garance výnosu… Zkrátka to, co úřední šiml zpacká, se stává dokonalou nahrávkou pro připravené. Vždycky to tak bylo. Vždycky to tak bude.
Když se vyzbrojeni tímto moudrem podíváme na zoubek znovuoživené diskusi o fiskálním paktu, najednou se nám vše jeví v trochu jiném světle. TOP 09 téma, které se skoro zdálo být pohřbené, obdivuhodně vzkřísila a nechala se slyšet, že požaduje okamžité přijetí paktu, kterému se ČR společně s Británií až dosud úspěšně vyhýbá. Jinými slovy máme se prý upsat Bruselu, že – pod pohrůžkou pokuty – si nikdy nevyrobíme větší schodek státního rozpočtu než půl procenta HDP, leda že by se země právě nacházela v „hluboké recesi“.
A co to znamená přeloženo do češtiny? Závazek, že umíme spočítat své HDP (neumíme!), že umíme odhadnout své budoucí HDP (neumíme!) a že umíme vykázat a naplánovat svůj schodek státního rozpočtu (neumíme, nikdy v posledních letech se nám to nevydařilo!). A pokud Brusel nebude spokojený, bude nám do toho mluvit, i když tohle všechno umí ještě míň než my (protože při posuzování kondice naší země se mýlil ještě mnohem víc než naši ministerští úředníci). A když se úředníci zmýlí (jak víme, posledních pár let to jinak neumí), budeme platit pokutu. Neboli v době, kdy se ekonomice bude překvapivě silně nedařit a překvapivě výrazně se zhorší veřejné finance, její osud totálně zpečetíme tím, že Bruselu zaplatíme pokutu a tím veřejné finance zhoršíme ještě víc. Tomu říkám brilantní logika.
A docela zábavné je, že s tímhle nápadem přišla strana sedící ve vládě, která dokázala meziročně zvýšit objem veřejných zakázek o neuvěřitelných 10 %, a tím dala jasně na srozuměnou, jak upřímně to s těmi veřejnými financemi myslí. Ve vládě, které se zadařilo zvýšit vládní dluh za 12 měsíců zhruba o 16 %, a tím dala najevo, jak to myslí, i těm, kterým to při pohledu na statistiku veřejných zakázek ještě nedošlo. Takže najednou se budeme tvářit, že to vlastně myslíme úplně jinak, než jak to myslíme. Něco tu nehraje. Na první pohled to postrádá logiku: Veřejné finance rostoucím tempem zhoršujeme, ale navenek tvrdíme, že to myslíme přesně opačně a ještě se k tomu upíšeme Bruselu.
No jo, ale my přeci víme, že co úřední šiml zpacká, se stává dokonalou nahrávkou pro připravené. Jestli ono to náhodou všechno nebude úplně jinak.
Třeba tak, že našim politikům je upřímně, ale opravdu upřímně jedno, v jakém rozvratu naše zadlužování je, ještě upřímněji jedno jim je, že své nesplnitelné závazky nesplníme, natož aby je zajímalo, kolik kvůli nesplněným závazkům budeme muset platit Bruselu. Zato jim náramně záleží na tom, kolik teplých komisařských míst je pro ně v Bruselu připraveno. Ovšem žádná poslušnost Bruselu na papíře – žádná teplá místa…
