Velmi Vám všem děkuji za dosavadní spolupráci a přeji Vám mnoho zdaru a šťastných chvil na vaší cestě do Pekel. Tímto dopisem se s Vámi loučím a zůstávám stát na místě plném chaosu, chudoby a smutku, ale snad ještě ve chvíli, kdy najdu svoji cestu zpět. K Životu, radosti a lásce. Ale, že jsme si spolu užili, což? Vzpomínám na tu chvíli, kdy jsem se rozhodl vydělávat peníze a kdy jste se poprvé objevili u mé první výplaty a zaplacené faktury od mého spokojeného zákazníka a řekli jste DEJ!

Pravda, trochu mne to tenkrát zaskočilo, jsem od přírody štědrý a velmi rád pomohu potřebnému, požádá-li mne o to. Ale vy jste myslím, tenkrát, neřekli „prosím", nikdo z Vás mne nepožádal, viďte? Vy jste přišli a řekli: DEJ!

Nu, co ! Moje babička mne učila trpělivosti a říkala, dej šanci, každý se může naučit slušnému chování a navíc – podívej na jaké bohulibé věci, potřebují peníze, které ti berou.

A tak jsem si časem zvykl na Vaše sprosté DEJ a díval se na učitele, kteří vyučovali mé děti psaní a počtům, policisty, kteří chytali zloděje a vrahy, lékaře, kteří léčili nemoci mých blízkých.

A tak jsem dával, každý měsíc, mnoho let. Dostali jste Spousty a spousty peněz, brali jste si téměř polovinu toho, co jsem svoji pílí a umem vydělal a NIKDY JSEM OD VÁS NESLYŠEL PROSÍM A NIKDY JSEM OD VÁS NESLYŠEL DĚKUJI.

A pak se mi přestalo dařit, vzpomínáte? Říkal jsem: nezlobte se, teď mi nezbývá ani pro mě, ani pro moje děti, chvilku mi počkejte, prosím.

A co jste udělali vy? Začali jste mi ukazovat výhružné dopisy od finančních úředníků, ukázali jste mi exekutory, ukázali jste mi soudce a kriminály. Nějak se nám to začalo kazit, viďte.

Ještě teď se musím smát, já si vážně myslel, že mně chcete nahnat strach a nelžu vám, chvíli se Vám to dařilo, dokonce jsem si začal půjčovat, abych měl pro Vás dost.

Víte, už je to dvacet let, co Vám dávám, je mi skoro čtyřicet, nemám vlasy, rozpadla se mi rodina, jsem zadlužený a vážně jsem se Vás bál.

Ale už nebojím. Už jsem zjistil, jak je to jednoduché. Já už Vám prostě nic nedám. Mám Vás rád a užili jsme si spolu, pravda, ale svoje peníze už si nechám.

Jsem totiž od přírody štědrý a rád pomůžu potřebnému. Potřebuji farmáře od vedle ze vsi a zaplatím mu za jeho dobré a zdravé potraviny, potřebuji našeho doktora a zaplatím mu za jeho péči o naše zdraví, potřebuji naši větrnou elektrárnu a zaplatím za její energii, taky dám peníze tomu velkému policajtovi, díky kterému je tady v noci bezpečno, dám peníze paní učitelce, která učí moje děti čtení a násobilku, dám všem svým potřebným a ještě mi dost zbude.

Ale Vám, přátelé, Vám už nedám nic.

Vás totiž nepotřebuji! Nepotřebuji Vaše předvolební kampaně plné urážek a vulgarit, nepotřebuji předražené státní zakázky, nepotřebuji, abyste nám bourali cukrovary a pak dováželi drahý a zbytečný cukr z EU, nepotřebuji, abyste dál likvidovali naše zemědělství a nepotřebuji, abyste mé peníze prohrávali v mezinárodních arbitrážích.

Pojďte mi znovu ukázat své exekutory, soudce a kriminály, taky pro Vás něco mám:

Podívejte – stovky, tisíce a miliony sdílení tohoto textu a všechny, kteří zvedli hlavu kousíček nad naše stádečko a řekli DOST! UŽ ANI KORUNU!

Ale abyste neřekli, možná to časem zase zkuste, ale až se naučíte slušnému chování a začnete této společnosti za moje peníze pomáhat. Do té doby si na své cestě k dalším válkám, krizím a ekologickým katastrofám TÁHNĚTE SAMI!

S láskou

Občan.