Někdy mám pocit, že kam se podívám, tam „v rámci pokroku“ vidím snahu o rozmetání tradičních hodnot. Tou nejtradičnější hodnotou je rodina. Taková rodina, v níž otec a matka vychovávají společně děti. A přesně taková rodina je systematicky zašlapávána. Nejen, že manželství se už „přežilo“, ale hlavně partneři už často ani nemají a hlavně neplánují děti, což se projevuje v tom, že vyspělé národy pomaličku vymírají. A pokud nevymírají, tak jen kvůli imigraci, která počet obyvatel zvyšuje.
Jinými slovy, stát došel k názoru, že když rodiče připravují dětem jídlo na výlet, je to v pořádku. Když jim to samé jídlo připravují do školky, je to už jiná věc. Mohli by třeba děti infikovat svými breberkami, což by se ve státem řízené kuchyni „jistě“ nestalo.
Zas a znovu je nám tedy podsouváno, že stát ví a dělá všechno lépe než rodič. Rodič je jen přítěž pro společnost, jen takový užitečný idiot. Ještě chvíli a stát snad bude vystavovat mladým matkám po absolvování zkoušek „rodičák“, tedy obdobu řidičáku neboli doklad, že matka je způsobilá starat se o své dítě. Otcové budou ze hry vyloučeni úplně jako zbyteční trubci, jejichž role početím skončila. Nakonec si ještě někdo vzpomene na GDPR, děti i rodiče v zájmu udržení anonymity přijdou o jméno a budou mít jen identifikační kód.
Připadá vám to jako bláznivé přehrávání? Aha, a jak by asi před desítkami let našim babičkám a dědečkům připadal nápad, že své tříleté a tehdy ještě nezřídka kojené dítě musejí povinně odevzdat státní školce?
Člověk by přitom řekl, že je vše tak jednoduché. Tohle stát vůbec nemusí řešit. To není jeho funkce. Proč „musí“ ve společnosti všechno někdo řídit? Dejte věcem volný průběh. Každé dítě je jiné. Některé chce svačiny. Jiné je ani nejí. A žije. Vím o tom své. Tak jak jsem ve třídě byla šprt, tak jsem mimo třídu byla dost svéhlavý fakan. Takže už na základní škole jsem odmítla chodit do školní jídelny. Z nějakého důvodu mi to bylo strašně proti srsti. Doma jsem už v první třídě oznámila, že ve školní jídelně jíst nehodlám. Ale nikdo mě neposlouchal. Protože to bylo nemyslitelné, dopadlo to tak, že pod tlakem příkazu jsem napochodovala do jídelny, vyfasovala talíř, ten rovnou od výdejního okénka odnesla k výlevce a zase odpochodovala. Tak jsem to dělala roky. Když se na to doma přišlo, byl to průšvih až na půdu a já musela rodičům obědy ze svých skromných úspor za jeden školní rok zpětně doplatit. Rodičům tenkrát zjevně nešlo ani tak tolik o můj domnělý hlad, jako o vyhozené peníze. Nepomohlo to. Školní jídelnu jsem dál poctivě ignorovala až do svých osmnácti, kdy příkaz kupodivu zmizel. Že by to nějak podlomilo mé zdraví či zlomilo mou svéhlavost, jaksi nepozoruju.
Asi takhle: dítě má být u matky a žádný bezdětný prezident s manželkou, která sama má věk a chování prezidentovy matky, jí ho nemá brát.
