Aktuálně se u nás rozehrála taková hra: Uměle si vyrob a zastřel svého nepřítele. Tím nepřítelem se pro část společnosti stal Czexit. Tohle není text ani na podporu Czexitu, ani proti němu. Tohle je o uvádění mýtů na pravou míru. Do určité míry má rozvíření tématu logiku v tom, že čtyři parlamentní strany hojně medializují své úvahy o zavedení obecného referenda, jelikož část politiků se zhlédla v představě přímé demokracie. (Podotýkám, že já jsem příznivcem parlamentní demokracie – ale o tom zas někdy jindy.)
2) EURO: Otázka členství v EU není ani otázkou přijetí eura.
Technicky vzato členové EU jsou zavázáni euro přijmout, nemají-li vyjednánu výjimku. Ale zaprvé aktuálně v eurozóně nikdo o nového potížistu typu ČR nestojí, zadruhé v praxi lze přijetí protahovat tak dlouho, že k němu v horizontu generace nedojde – a kdoví, zda pak ještě bude euro existovat. Není tedy pravda, že členství v EU automaticky implikuje přijetí eura.
Neplatí to ani opačně, členství v EU není nutnou podmínkou pro přijetí eura. Existují případy dolarizace či eurizace ekonomiky bez dohody s emitentem dané měny. Existují i případy tzv. currency boardu – tedy měnového systému jednostranně udržujícího fixní směnný kurz se zvolenou cílovou měnou. Eurem platí například Černá Hora, která není členem EU.
3) EUROFONDY: Czexit by znamenal konec evropských peněz. To však nemohu přijmout jako argument proti vystoupení z EU, protože jakékoliv dotace považuji principiálně za pomýlené a škodlivé. Dotace berou peníze těm, kteří jsou úspěšní a umějí je vygenerovat, a dávají je těm, kteří jsou neúspěšní a neumí si je sami vydělat. Neboli dotace vytváří ekonomickou neefektivitu, v průměru snižují životní úroveň. Navíc nutnost kofinancování vede k umělému navyšování zadlužení ČR.
4) KATASTROFICKÝ SCÉNÁŘ: Brexit zatím neukázal, že by katastrofické scénáře byly pravdivé. Británie má aktuálně zdravější, tedy méně takzvaně expanzívní monetární politiku než eurozóna.
Je sice pravda, že Brexit dosud technicky neproběhl.
Na druhou stranu ale ekonomika (firmy, finanční trhy) reagují na očekávané události s předstihem, takže se chovají, jako by už dávno proběhl.
Jestliže tedy ani jeden z výše uvedených argumentů není relevantní, co relevantní je? Které jsou skutečné faktory rozhodující o ekonomickém vývoji po hypotetickém Czexitu? Jsou dvojího druhu: Makroekonomické ukazatele a kondice země a administrativní bariéry obchodu.
5. MAKROEKONOMCIKÉ UKAZATELE: Rozhodují o tom, zda budeme konkurenceschopní na zahraničních trzích, zda budeme schopni ufinancovat náš veřejný dluh, zda budeme schopni ufinancovat náš import a podobně. Sem patří faktory jako výše veřejného dluhu, produktivita práce, orientace na odvětví s vysokou či naopak nízkou přidanou hodnotou, devizový kurz a tak dál. Žádný z nich s členstvím v EU přímo nesouvisí s výjimkou jediného: totiž nehmatatelné důvěry spekulantů v budoucí vývoj země. Případná nedůvěra by vedla k oslabení kurzu koruny, což by zase fungovalo podobně jako intervence – s tím už zkušenost máme a přežili jsme ji.
6. ADMINISTRATIVNÍ BARIÉRY OBCHODU: Vedle makroekonomických faktorů záleží i na administrativních komplikacích, tedy na volném pohybu zboží, služeb, pracovních sil. Pokud existují obavy, že zahraniční investoři by rušili své stávající provozy u nás, pak tento argument ve skutečnosti míří právě na uvalení případných obchodních bariér, které by zahraniční investory mohly motivovat ke stahování jejich investic ze země. Ani tyto bariéry nejsou nutně důsledkem členství v EU – například Švýcarsko není členem EU ani Evropského hospodářského prostoru (EHP), ale to jej nijak neomezuje, protože přístup na jednotný evropský trh má řešeno skrze bilaterální smlouvy. Neboli vystoupení z EU nemusí automaticky znamenat ztrátu přístupu na jednotný evropský trh.
7. BILATERÁLNÍ DOHODY: Řekli jsme, že Czexit sice neznamená automaticky ztrátu přístupu na jednotný evropský trh, protože si na něj můžeme vyjednat přístup buď přímo jednáním s EU, anebo uzavřením bilaterálních dohod s jednotlivými členy EU po vzoru např. Švýcarska, ale abychom tyto dohody mohli uzavřít, vyžaduje to součinnost členských zemí EU. A tady je hlavní kámen úrazu.
8. SOUČINNOST EU: Tato součinnost je totiž podmíněna tím, že se EU nemstí zemi, která ji opustila. Bohužel zkušenost s Brexitem ukazuje, že EU se Británii mstí a na truc ji odmítá na svůj vnitřní trh pustit.
9. MSTA EU: Po výstupu z EU by nám EU nejspíš na truc zavřela svůj vnitřní trh a nedovolila nám vyjednat si bilaterální smlouvy. Ne, není to racionální. Je to jen a pouze mstivé a má to exemplárně odradit další zájemce o vystoupení z EU, nic víc. Nutno dodat, že obchodní bariéry poškozují OBĚ strany, tedy i samotnou EU.
Takže lze už teď kvantifikovat důsledky Czexitu? Nelze, protože neznáme odpovědi na některé klíčové otázky. Nevíme, jak přesně by se EU zachovala. Už teď ale některé věci víme jistě: Protože body 1-4 jsou irelevantní, jde pouze a jen o posouzení, co nakonec převáží: Na jedné misce vah leží slušná makroekonomická kondice naší země (podle bodu 5) a znovuzískání státní suverenity. Na druhé misce vah leží mstivost EU (podle bodu 9), která by na nás uvalila cla, obchodní kvóty, sankce a podobně.
A právě to, do jaké míry by se nám EU mstila, je to, co nevíme. A je to spíš otázkou diplomacie a práva, nikoliv ekonomiky. O ničem jiném analýza dopadů Czexitu vlastně není. A nezastírám, že možnosti msty jsou velké. Umím si klidně představit, že v krajním případě by na nás EU mohla uvalit sankce jako třeba na Rusko.
Ale pokud je skutečně posouzení důsledků Czexitu tak věcným kalkulem, zbývá ještě otázka, proč tolik lidí propadá takové hysterii, jakmile na Czexit přijde řeč. Důvodů je pět. Ti, kdo tolik brojí proti Czexitu, buď:
Ve svých úvahách přikládají malý význam makroekonomické kondici ČR (podle bodu 5) a domnívají se, že by došlo k prudkému odlivu investic a oslabení měny, což by bylo fatální.
Nebo ve svých úvahách přikládají velký význam mstě EU (podle bodu 9), tedy věří, že by nás EU sankcemi zničila.
Nebo se chybně domnívají, že členství v EU je otázkou bezpečnosti, společné měny, nemožnosti prosperovat bez eurofondů apod. (To jsme si však v bodech 1-4 označili za irelevantní.)
Nebo jsou emocionálně zaslepení a k EU mají příliš silný emotivní vztah, takže nedokáží situaci posoudit pragmaticky.
Nebo jsou osobně zaangažovaní, protože pracují pro instituce, pro které je výhodnější být členem EU. To mohou být banky vlastněné kapitálem ze členské země, organizace žijící z eurofondů a podobně.
Takže si to shrňme. Kdyby nám EU nedělala uražené naschvály a byla pragmatická, nebylo by co řešit, Czexit by neznamenal ekonomický problém ani ohrožení naší bezpečnosti. Protože se ale EU mstí, řešení není černobílé.
Osobně se mi zdá, že před vypsáním referenda má nejprve smysl pokusit se EU diplomatickou cestou rozdělit na „dvourychlostní“, alternativně bychom to také mohli nazývat „vyhození pomalejších zemí z tvrdého jádra“. Přitom v oné „pomalejší“ části EU by neplatila ve stávající podobě Lisabonská smlouva. To by byla pro celou střední Evropu ta nejvýhodnější varianta.
Současně ale dodávám, že to není moc pravděpodobná varianta. Ne že by to nešlo, ale překážkou je zase znova ona mstivost EU. Pokud se tato varianta nepodaří, má smysl počkat si ještě nějaký čas na důsledky Brexitu. Nejde ani tak o to, že bychom nemohli odhadnout, jak Brexit skončí – ale jde spíš o to, aby to i široká veřejnost důsledně pochopila, aby nehlasovala o zajíci v pytli. Teprve poté má smysl s důkladným předstihem vypsat referendum.
