Jsem si jistý, že Češi volili dobře. Chápu zklamání na všech stranách. Protože od voleb 2017, s tak obrovskou účastí, lidé očekávali různé věci. Pravdou ale je, že Češi volili inteligentně a velmi moderně. Proč?


Ve skutečnosti je volební výsledek reálným odrazem potřeb společnosti. Jednotlivé proudy společnosti velmi zřetelně a velmi razantně zaúkolovaly politiky k provedení potřebných změn. Ve společnosti, politice i ekonomice.

V prvé řadě.

Demokracie, státnost, orientace České republiky, postavení České republiky jako moderní evropské země není nijak a ničím ohrožena. Ani nebude. Nestane se žádné pošlapávání lidských práv, nestaneme se žádnou novou totalitou a ani žádnou diktaturou.

Je jisté, že agenda, spojená s domnělými ohroženími demokracie bude po příští měsíce, předpokládám, plnit komentáře médií a bude klackem stran (a lidí), které nedostanou podíl na moci. Klackem, kterým se bude tepat vláda.

Je to směšné, ale po určitou dobu to ještě bude hrát nějakou roli. Musím se vysmát všem facebookovým sebevrahům a statusovým emigrantům a hysterikům věštícím apokalypsu.

Je to jen zvířená reakce na neobvyklý jev.

Co se ve skutečnosti stalo?


1.) Lidé pochopili, že mají moc nad politikou

Voliči odmítli polistopadovou praxi stran, které si správu země vysvětlili jako způsob, jak prosazovat hospodářskou agendu privátních uskupení na úkor státu. S tím je definitivně konec. Jestliže tady za tichého nesouhlasu občanů proběhly strašlivé, trestné a nepochopitelné kauzy typu Pandury, Casa, ProMoPro, justiční mafie, Key Investment – Gross, Rittigovy jízdenky – OpenCard, Gripeny, akce „Milion za zákon“, Rath, OKD, IZIP, církevní restituce, Diag Human a připravovaly se další (lithium, parcelace ČEZ, privatizace sítě státních nemocnic) a až na malé ryby typu Rath či Dalík viníci nebyli nikdy potrestáni, lidé na základě těchto kauz mohli dříve dospět k poznání, že s podobnými věcmi sami nic nezmůžou.

Jak vidno, zmůžou.

Stačilo přijít k volbám a stranám, které se o podobnou praxi zasadily nejvíce, jednoduše vystavily stopku.

Takhle to teď už bude pořád. Tyhle volby nebyly o ohrožení demokracie. Jsou důrazným varováním před korupční, klientelistickou, nebezpečnou a zničující praxí výprodeje státního majetku metodou postupných právních kroků, za účasti pofiderních expertů a tichého souhlasu médií. Každá strana, která se o něco podobného pokusí v budoucnu, skončí jako nyní ČSSD, TOP09 a před nimi ODS. Lidé mají překvapivě velmi dobrou paměť. A opít je předvolebními sliby už nejde.

Voliči pochopili, že mají moc nad politikou. Volí ulice. Rozhoduje ulice. Navzdory médiím, navzdory špičkovým advokátním firmám v pozadí věci, navzdory angažovaným umjelcům, nebo schopným lobbistům a specializovaným agenturám na ovlivňování veřejného mínění.

Češi se obelstít už nedají.

A teď se naučili jednat. Tahle zkušenost je klíčem k budoucnosti příští politiky.


2.) Nastala doba reálné konkurence.

I v politice.

Můžeme se jakkoliv ošklíbat nad Okamurou, Babišem, komunisty, nebo Piráty, nebrat vážně jejich voličský elektorát a trvale je ostrakizovat s ohledem na dosluhující veřejný diskurz a byvší pravidla z dob polistopadových poměrů. Ale realita voleb hovoří jasně.

V politice nastala konkurence. Volební hlasy lidí rozhodly, že nové strany mají právo na podíl na moci. Mají právo zastupovat občany a povinnost plnit své volební programy. Jinak je příště lidé nezvolí. Tyto nové strany mají stejná práva, jako měly ty stávající. Zastupují konkrétní lidi, jejich konkrétní potřeby a především jejich dlouhodobě potlačované požadavky, představy a práva.

Tyto nové strany představují konkurenci a jsou novým prvkem v systému. Je to velká a potřebná změna, která definitivně rozbíjí systém vládnutí stávajících hegemonů moci a nahrazuje jej konkurencí.

V tomto nově definovaném systému vznikne nová, velmi konkurenční mentalita. Nebezpečné trendy a kauzy, které dříve stranám a vládám procházely s ohledem na vzájemné dohody o neútočení, už nebudou možné. Při tak velkém počtu stran v parlamentu se prostě nedomluví.

Kauzy a skandály pochopitelně přijdou. Nové partaje nadělají velké množství chyb. Ale v takto silně konkurenčním prostředí mohou být jednotlivé kauzy rovnou důvodem, kdy bude jejich moc prakticky ze dne na den limitována, nebo ukončena. Tohle se týká všech stran, bez výjimky, i ANO. To je dobrá zpráva.


3.) Proměna voličských skupin předjímá nový model politiky

Proměna voličských skupin je pozoruhodná a přesně odpovídá moderní realitě dneška.

Jestliže dříve jsme si vystačili s rozložením voličských skupin v modelu pravice, levice a středových stran, dnes ani v budoucnu tohle primitivní uspořádání a vymezení rozmanitých proudů společnosti nebude a nemůže stačit. Zevšeobecňující, generální model politických partají, zahrnující pod jednou značkou a logem různorodé názorové proudy se vyčerpal. Neumožňuje totiž jednotlivým aktérům politického dění, jednotlivým třídám, profesním skupinám, konfesím, zájmovým skupinám a občanským a společenským proudům, často tolik kulturně, společensky, programově odlišným, nalézat potřebný konsensus při prosazování svých práv a svých potřeb.

Pod křídly mamutích velkostran typu někdejší ODS a dnešní ČSSD (a potenciálně dnes ANO) se ukrývaly často různorodé názorové proudy s poměrně užitečnými nápady a ochotou je prosazovat, ale praxe fungování těchto stran nic podobného neumožnila.

Jak ukazují volební výsledky, dnes i v budoucnu budou vyhrávat strany, které vsadily na specializaci.

Jen stručně, a pro příklad:

SPD získalo 10% hlasů lidí, kteří nechtějí imigranty. Za žádnou cenu. A kteří chtějí přímou odvolatelnost politiků a jejich trestní postižitelnost, v případě, kdyby se pokusili dále provozovat dosavadní neblahou praxi okrádání státu. Takže. 10% lidí ve státě říká jasné ne migraci, korupci a chce přímou demokracii. To je zadání.

Piráti jsou specialisté na moderní technologie. Skvěle. Je to jejich specializace a je velmi potřebná. Není potřeba, pro příklad za všechny, aby Piráti řídili třeba mezinárodní vztahy. Z komentářů Ivana Bartoše na téma zahraniční politiky je mi jasné, že o zahraniční politice neví zhola nic. Ale to po něm nikdo ani nechce. Od Pirátů si 11% voličů slibuje razantní nástup v zavádění nových technologií a modernizaci infrastruktury státu. Ok, ať se do toho okamžitě pustí.


Zelení se, pro jiný příklad, specializovali na prosazování LBTGx agendy, multikulturalismu, podporu uprchlíků. Jsem velmi rád, že Stropnický mladší otevřeně oznámil svou gay orientaci, protože takto flagrantně pojmenoval skutečnou orientaci Zelených a jejich agendu. Zelení jsou stranou na prosazování práv gayů a lesbiček, stejně tak jako dalších agend typu multi-kulti. Voliči rozhodli, že tuhle agendu si přeje 1,5 % lidí.

ČSSD se po létech přešlapování mezi nesmyslnými sociokulturními agendami správně vrátilo k zastupování svého přirozeného elektorátu. A začalo (konečně) důsledně hájit zájmy pracujících, pojmenovalo problém s platy a mělo v plánu zahájit vyjednávání se zahraničními koncerny. Tato politika mohla přinést sociálním demokratům důstojné umístění v pelotonu a vyjednávací schopnost při zastupování zájmu lidí. 7% volebních preferencí není výsledkem téhle pozitivní a velmi potřebné agendy. Je odpovědí na fakt, že prozření u ČSSD nastalo pozdě. A také, že ČSSD je spojena s obrovskými korupčními skandály typu OKD.

Je otázkou, kdo si tuhle potřebnou agendu vezme za své. Odbory?

ANO se definovalo jako potenciální správce země. Jako strana, která má schopnost menežovat výkon státní správy. Hospodářský, respektive národohospodářský akcent jejich politiky, přesně tato specializace, ve skutečnosti rozhodla o 30% voličském úspěchu strany.

Budoucností je specializace.

Budeme mít rozmanité strany s právem definování agendy, se schopností vnášet do veřejného prostoru požadavky na výkon státu, v měnícím se prostředí, v měnících se podmínkách.

Strany budou muset definovat svá poslání a svou specializaci velmi přesně. A zároveň velmi přesně pojmenovat způsob, jak si představují, že by jejich programy měly být naplněny. Může jít o jednu oblast, nebo deset, ale bude nutné, aby programy ve vybrané oblasti byly velmi kvalitní.

Strany si pro tyto programy budou nuceny získat podporu lidí.

O konkrétních programech pak může rozhodnout vláda.


Budeme mít vlády, budou rozhodovat, který z programů specializovaných stran stát zrealizuje.

Tato nová rozmanitost, diverzita, je klíčem k moderní politice.

A ke schopnosti politiky v moderním světě tekuté reality rychle reagovat na měnící se podmínky. Schopnosti adaptovat společnost na nové výzvy.

A že jich za rohem je.

Odbočím. Do roku 2026 budou mít státy (ne)dostatek času, aby získaly rozhodující podíl na nových technologiích, nových trzích a aby provedly update systému. Musí digitalizovat, zavést robotizaci, vyřešit obrovské problémy s měnící se sociální strukturou obyvatel, novou strukturou práce a pracovních trhů, vyřešit problémy s migrací, aktualizovat důchodové systémy, systémy zdravotní péče, sociální systémy. Budou muset připravit společnost na nástup naprosto radikálně nových výzev typu umělé inteligence, genových manipulací, IT nové generace, materiálových struktur, změn v oblasti měn, médií, kultury, způsobů dopravy a komunikace. Budou muset řešit rozsáhlé nároky na zajištění bezpečnosti občanů. To jsou jen základní věci.

Strašlivý úkol, velmi těžký. Tato zadání se budou řešit ve velmi nestabilním prostředí mezinárodních vztahů, prakticky tatáž situace se odehrává ve všech rozvinutých státech světa a na všech kontinentech. A každý stát, soustátí, nebo větší celky typu EU, USA se budou snažit je řešit na úkor jiných, potenciálních rivalů a konkurentů. Ruska, Číny, afrických zemí. Což nepochybně přispěje ke špatnému ovzduší v mezinárodních vztazích. Jde o hodně, o model uspořádání pro příštích 50 let.

Země, které budou mít nestabilní, neakceschopnou vládu budou mít prostě smůlu.

4). Budoucností je nadstranická politika a prosazování užitečných nápadů napříč politickým spektrem

Ve skutečnosti voliči poskytli vládě ten nejlepší možný projekt a podmínky.

Nový model politiky představuje nikoliv dvě, tři hegemonní partaje, které zasahují do všech oblastí státu. Rutinně, přeopatrně, zpomaleně.

Nový model počítá s různorodými, vzájemně soupeřícími agendami, které chtějí strany prosadit v zájmu svých voličů.

Všechny názorové proudy, zastupované v podobě politických partají, které si lidé zvolili, se budou setkávat a utkávat v jediném bodě a tím bude vláda.

Vláda může být moderní.

Vláda může akceptovat projekty jednotlivých částí spektra a jeden po druhém, v posloupnosti kroků, důsledně realizovat.

Pokud bude návrh dobrý, ať klidně pochází od opozice. Pokud je dobrý a lidé jej odsouhlasí, nechť se dá k realizaci.

Od dobré vlády se očekává, že bude schopna rozpoznat důležitost jednotlivých agend, přiřadit jim správnou prioritu a zajistit jejich realizaci. A nebo, pokud půjde o nesmysly, mít schopnost je odmítnout..

To je potenciální změna.


Jakou tedy jsme zvolili vládu?

Roztříštěnou? Rozhádanou? Neschopnou dlouhodobě spolupracovat a dosáhnout na potřebný update systému?

Nemusíme jako stát nutně zabřednout do potyček a zběsilého vzájemného ničení, vzájemnou ostrakizaci lídrů, zpochybňování jednotlivých projektů. Na pozadí hysterie o změně režimu a strašácích z Ruska, nebo planých řečích o destrukci občanské společnosti.

Potřebujeme věcné debaty. Tah na branku. Uskutečnitelné a moderní projekty.

Princip, který se na základě výsledků voleb přímo předjímá a nabízí se, je model široké spolupráce napříč spektrem, kdy umožňuje jednotlivé strany spektra pověřit úkoly v rámci jejich specializace. Včetně návrhů na vypracování a změn zákonů, jejich důsledné medializaci, ověření u veřejnosti a ověření proveditelnosti (s ohledem na možnosti státu a priorit).

To je cesta. JAK.

Jak to udělat. A jak to dělat i v budoucnu.

Spolupracovat. Napříč. Neřešit partaje, řešit problémy.

5.) Zvládne to Andrej Babiš? A ostatní?

V prvé řadě nepotřebujeme další hegemony.

Bude nutná všudypřítomná, elektrizující, proměnlivá podoba politiky, tekutá, reagující, pohotová, schopná rychlé akce.

Potřebujeme tolerantní vládu, tolerantní ke všem požadavkům politického spektra, schopnou řešit problémy operativně, v posloupnosti kroků od nejdůležitějších po méně podstatné.

Pro takový úkol je potřeba vhodného člověka.

Těžko soudit, jestli je na tuto činnost a úkol připraven Andrej Babiš. A jestli je na takové podmínky nejvhodnějším člověkem.

Myslím, že obrovská nedůvěra a odpor velké části veřejnosti je spojena právě spíše v odhadu jeho samotného. Pro tento typ nové politiky je potřeba konsesuální politik. Vtipný, pohotový, příjemný, schopný spíše si protivníky získat. Andrej Babiš je typ ostrého, tvrdého manažera, zvyklého jednat z dominantních pozic. A prosadit důsledně svůj názor. Své vidění světa, svou optiku. To je potenciálně problém.

Je to v tuhle chvíli a v tomhle čase možná kontraproduktivní.

Odpor, nativní, většinové části společnosti prozatím cílí na domnělé a očekávané porušování práv. Pramení z obav, že Babiš „zaklekne“ na skutečné i domnělé protivníky a normalizuje společnost podle svých vlastních představ. Že se změna projeví v utahování šroubů společnosti, v jakémsi přihlouplém manažerském dusnu, orientovaném na tabulkový výkon ekonomiky, spojený zároveň s nástupem odpuzujících praktik při výkonu moci.

To by byla velká chyba.


Odpor veřejnosti by takové praktiky smetl.

Připomínám, že příští rok je 2018, pro Česko symbol české státnosti, sto let od vzniku republiky. Osudové osmičky.

Maskulinní verze mocenské politiky by v dnešních podmínkách znamenala bouře na všech úrovních státu. Prakticky by znamenal maximálně několikaměsíční angažmá a rychlý pád vlády.

Nedělám si iluze. Část společnosti je nesmírně bojovně naladěná. A rozbuškou se může stát prakticky cokoliv.

Na druhou stranu. Výkon moci není procházkou růžovým sadem.

Pro prosazování takhle náročných úkolů je objektivně potřeba schopného manažera. Babiš schopný manažer je. Z jeho představy, že stát je možné řídit jako firmu jej vyvede samotná realita. Stát je služba. Pokorná služba celku, která potřebuje nejlepší lidi, odevzdávajících den za dnem profesionální výkon.

Babiš odvedl profesionální výkon během kampaně. Předvedl detailní vizi, má za sebou stovky jednání s voliči, stovky mítinků a prezentací. A nespočet mediálních střetů na obrazovce.

Pokud jej mělo něco prověřit, tak to byla tahle drsná kampaň. Jestliže výsledkem je 30% a odstup od ostatních stran v trojnásobku voličů, pak si svůj úkol zasloužil.

Příležitost měli všichni. Vyhrálo ANO. Podle mě odměnou získal nejpříšernější práci, jakou znám. Popřeji pevné zdraví, humor a nadhled.

6.) Všechno už tady bylo

Čas není lineární.

Čas se odvíjí ve spirále. Znovu a opakovaně se odvíjí tytéž jevy, tytéž děje a procesy.

Smyslem je pochopit. Poučit se z minulých chyb a špatných rozhodnutí.

Před sto lety, v roce 1918 byla mladinká, nově založená republika, těžce zkoušeným novým subjektem na mapě světa. Země, vzniklá z vůle amerického prezidenta Wilsona, z nekonečné snahy Masaryka, Beneše a Štefánika. Československo, ostrůvek demokracie v rozbouřeném moři Evropy, maják civilizace na kontinentu, zničeném válkou, která do té doby neměla obdoby. Běsy, nepoznanými hrůzami civilizačního střetu někdejších koloniálních velmocí, v zápase o příští podobu světa.


Dnes se opět bojuje o příští podobu světa. Tentýž proces. Můžeme si blahopřát a blahořečit, že vyhrál Trump a válka, potichu odtikávající, s jasnou trajektorií, vedoucí k Rusku, byla zažehnána. Můžeme být šťastní, že máme opět, příležitost nastartovat zemi, jako se to povedlo Masarykovi, Benešovi, Rašínovi, Šrámkovi, Švehlovi a Stříbrnému.

V zásadě, jde o víc, než o jedny volby. Jde o to, jak tahle země ustojí velmi náročný okamžik, náročnou dobu a promění neopakovatelnou příležitost ve svůj prospěch.

Věřím, že se to povede.

7.) POVOLEBNÍ PUZZLE 2017

A ještě k povolebnímu puzzle.

Poznámka, která bude zajímat praktiky.

Modely uspořádání vlády mohou být rozmanité. Pojďme se na ně mrknout.

Ve volbách v roce 2017 zvítězila pravice.

ANO, ODS a Piráti. 51%

Když se věcně podívám na variantu ANO+ODS +Piráti, tak vidím vládní potenciál.

Jakkoliv ANO i Piráti zakrývají své pravicové směřování, podstata směřování, personální obsazení i optika těchto stran je nakloněna někdejšímu tradičnímu pravicovému modelu vnímání reality. ODS si zažila krutou a hořkou porážku, která pramenila z kmotrovského pojetí praktické politiky a zneužívání státu. Užila si ústraní v opozici a tato hořká zkušenost se myslím dostatečně promítla do jejího fungování. Jsou poučeni. Otázkou je, jestli jsou poučitelní. Její schopnost spolupracovat s ANO i Piráty bych nevyloučil. Tyhle tři strany by mohly vytvořit funkční koalici.

Rizikem jsou naprosto odlišné představy a recepty ODS a ANO.


Pro ANO by spojení s ODS bylo přiznáním stavu. Zemi by vedly podnikatelské elity. A pravice.

Proti téhle variantě by se brzy zdvihnul odpor především ze stran bývalého levicového spektra. Spojení s ODS by připomnělo neblahou reminiscenci na odporné kmotrovské praktiky partajních šíbrů typu Rittig, Janoušek, Bém. Kolibříky a mazánky.

Vláda by to mohla být úspěšná. A upřímně nenáviděná.

ODS se navíc nijak zvlášt nestaví k modernizaci. Piráti by v téhle koalici, mám tušení, promarnili svůj potenciál.

Druhá varianta v pořadí je ANO+SPD+Komunisté. 48%

Vysmívaná varianta, která by přiživila obecnou psychózu z ohrožení demokracie. Ve skutečností jde o pákovou variantu. Jestliže pravicové partaje dopředu avizují, že nejsou ochotny s ANO jednat o sestavení vlády, jde o otřepaný nátlakový trik, jak dostat ANO do bezvýchodné pozice.

Je nutné je ovšem ubezpečit, že jsou zde diametrálně nové podmínky. ANO vyhrálo volby s obrovským náskokem a lidé, kteří jej volili, si skutečně přejí národohospodáře. Povolební Kalouskovy kejkle je nezajímají. Chtějí prosperující stát a ten jim Kalousek, který prolezl do Sněmovny jen nejtěsnějším počtem hlasů nezajistí. A Babiš nebude licitovat.

Problémem téhle varianty je Tomio Okamura. Komunisté ne. Ti by zvládli rutinní výkon správy státu bez potíží a zároveň by dost výrazně prospěli ochraně zdejšího prostředí. Tomio Okamura myslím ale během předvolebních debat prokázal, že je nekompaktibilní. Nerozeznal včas, ve svém urputném tažení za volebními hlasy, že situace po volbách bude vyžadovat koaliční potenciál. A bez koalice nebude schopen naplnit své sliby voličům. Vzhledem k jeho ostrému postoji k ANO a konkrétně Babišovi se po závěrečné fázi kampaně nedomnívám, že by Babiš s ním, jako partnerem, se kterým je nucen se setkávat obden, počítal. Myslím, že spolupráce se Sobotkou mu stačila.

K téhle potenciální variantě se Babiš bude muset uchýlit, pokud převládne Kalouskem vyvolávaná obstrukční psychóza. O nic jiného zde totiž nejde.


A poznámka na okraj. V článku Povolební puzzle 2017 jsem tuhle variantu pojmenoval. Odhadl jsem volební potenciál této koalice přes 50%. (30+10+10) Spletl jsem se o 2%, u komunistů. Můj odhad byl nicméně.. velmi přesný.

Třetí varianta. ANO+Piráti+KDU+STAN 51%

Tohle by mohlo fungovat. ANO by v podobě Starostů získalo partnery na regionálních úrovních. To by bylo velmi praktické. Jak pro výkon vlády, tak i pro stát. Starostové by měli zaručeno, že jejich požadavky budou oslyšeny a akceptovány v první linii. To je pro ně, pro jejich voliče a a ostatně i pro všechny ostatní dobré.

S Jiřím Čunkem si Babiš rozumí. Vzájemná animozita, která provázela společnou vládu se Sobotkou, by zde nehrozila. A Piráti by v téhle kombinaci také nejspíše obstáli. Bude nutné modernizovat stát, kolegy na radnicích k tomu budou potřebovat prakticky nezbytně.

Tahle varianta je smysluplná.

Čtvrtá, Kalouskova varianta

Menšinová vláda. ODS+KDU+TOP09+STAN. Dohromady 27%. S Piráty 38%. S ČSSD 45%.

Zapomeňte na to.

Už tak stačí, že Kalousek bude svou přítomností osvěžovat veřejný prostor další 4 roky.

A to je mé jediné zklamání z voleb.

Hezký den.

David Martínek