Novinář a vydavatel internetového magazínu Fleet Sheet Erik Best navazuje na svůj článek o "nových komunistech", kteří podle něj pomáhají udržovat dnešní systém podobnou logikou a podobnými postoji, jako dříve ti skuteční, předlistopadoví. Když "noví komunisté", tak kdo jsou pak "noví disidenti", ptá se. Pokud mezi námi žije milion „nových komunistů", kteří i dnes sedí na podobných místech jako za starého režimu, a pokud nás vedou podobně destruktivní cestou jako jejich předchůdci, znamená to, že zbytek populace buď tuto staronovou mentalitu umožňuje vytvářet, nebo je její obětí. „Umožňovatelé" jsou ti, kteří pro „nové komunisty" pracují na nejrůznějších pozicích a usnadňují jim dosahovat úspěchu ve zvoleném oboru.
Může to být kdokoli od tajemníka či poradce předního politika po marketingového manažera nějakého kmotra nebo kmotříčka. Často se vymlouvají na to, že kdyby tuhle práci nedělali oni, udělá to místo nich někdo jiný.
„Umožňovatelé“ jsou však také oběťmi, protože sami musí trpět následky všech dlouhodobých nespravedlností páchaných na společnosti jejich šéfy, ovšem na rozdíl od těch nad sebou nemají stejné společenské postavení ani nejsou tak dobře finančně zajištěni.
Největšími oběťmi se tak stávají nevinní přihlížející, kteří se starají o svou práci, studium, výchovu dětí nebo jinak slouží společnosti coby poslušní občané a nikomu nepůsobí žádné potíže.
Rostoucí menšina těchto obětí se přidává k aktivní skupině disidentů. Je to různorodější seskupení, než bývalo za komunistického režimu, a zahrnuje lidi všech názorů, profesí a postavení, včetně těch, kdo začínali jako komunisté či „noví komunisté“, ale později pochopili, jakého omylu se dopustili, a přešli na druhou stranu. Všichni tak nějak cítí, že směřování země není v pořádku a že je třeba k nápravě věcí co nejrychleji něco podniknout.
Narůstající disidentské aktivity mohou mít formu častého zapojování do protivládních, protikorupčních, protikapitalistických či ekologických iniciativ, nebo mohou mít náhodnější formu příležitostných účastí na pouličních protestech. Anebo může jít o pouhé přimknutí se k přátelům nebo přidávání nenávistných komentářů na sociální sítě. „Disidentské“ aktivity jsou pestré. Od zapojení do protivládních, protikorupčních, protikapitalistických či ekologických iniciativ, až po nenávistné komentáře na sociálních sítích.
Tento aktivismus se ve všech podobách rychle šíří a začíná být viditelnější. Stejná média, která udělala tak málo pro to, aby se problémy země nedostaly až tam, kde jsou dnes, v současnosti poskytují odporu proti systému velký prostor. Kritizovat stávající režim v médiích je nyní přijatelnější než ho bránit. Mnozí to považují za předvěst zásadní změny.
Podstatnou otázkou zůstává, zda zvýšený aktivismus skutečně k řešení problému přispívá. Jedna věc je kritizovat a upozorňovat na nedostatky demokracie a kapitalistického systému, ale něco zcela jiného je zvrátit trend, který se rozvíjel po desetiletí.
Aby měl zvýšený aktivismus pozitivní účinek, musí být koordinovaný a zaměřit se na společný cíl. Pokud hodlá jedna skupina disidentů napravovat nerovnost zvyšováním národního dluhu a využívat tyto peníze na dotování určitých částí ekonomiky, může taková politika sice dočasně ulehčit neutěšenou situaci některých jedinců, ale zároveň podryje úsilí těch disidentů, kteří vnímají neomezené půjčování jako největší hrozbu naší společnosti.
Pokud chce jedna část disidentů vést zemi více směrem k EU, budou tím křížit plány jiným, kteří vnímají větší národní suverenitu jako ochranu proti stále se integrující Evropě, jež se podle jejich názoru sama rychle rozpadá, finančně i demokraticky.
Noví disidenti se neshodnou ani na tom, kdy změna nastane. Někteří tvrdí, že stávající systém se musí zhroutit, aby ke změně vůbec mohlo dojít, a doufají v jeho kolaps a pracují na něm. Jiní se obávají toho, co by zhroucení systému znamenalo, a raději by ho tedy za každou cenu reformovali.
Právě kvůli nedostatečné koordinaci a nejasnému společnému cíli noví disidenti dosahují pravého opaku, než by chtěli. Přispívají k dalšímu rozkladu systému, aniž by nabídli životaschopnou alternativu. V mnoha případech jim to nevadí, protože si naivně myslí, že i oni – stejně jako disidenti před rokem 1989 – zemi převezmou, až vypukne další revoluce.
Mnohem pravděpodobnější však je, že vládu po kolapsu současného zřízení opět převezmou „noví komunisté“, stejně jako to udělali po listopadu 1989. Jsou dobře zorganizovaní, mají společný cíl a jsou připraveni udělat cokoli, jen aby zachovali své stávající pozice. V tomto ohledu se od nich dnešní noví disidenti mají co učit.
Psáno pro Aktuálně.cz
Milion nových komunistů (ne z KSČM). Všude mezi námi
Skuteční kmotři. Pět rodin, které ovládají Česko
]]>
