Ta paní se asi zbláznila, prohlásila nevěřícně ministryně práce a sociálních věcí Michaela o své kolegyni z Poslanecké sněmovny Jitce Chalánkové. Spor se týkal návrhu zákona, který by připustil umělé oplodnění pro single ženy. …


Minstryně Marksová – jak není těžké při znalosti jejích dosavadních počinů odhadnout – právo na umělé oplodnění pro ženy bez partnera prosazovala. Nově by tak stačilo, aby žena jednoduše přišla do reprodukčního centra, oznámila, že chce dítě, a domů by se klidně mohla vrátit těhotná – ať už by partnera měla nebo ne. Ať už by s tím její případný partner souhlasil či nesouhlasil. Ať už by její partner byl či nebyl ochotný se o cizí dítě start.

Naproti tomu paní Chalánková se postavila do čela táboru těch poslanců, kterým se takové uspořádání nepozdávalo. Protože paní poslankyně nebyla sama – a díky tomu také návrh nakonec neprošel. Proti zákonu se vyslovil například i spolustraník Marksové, ministr zdravotnictví Ludvík. I odtud je zřejmé, že citlivé a potenciálně výbušné otázky typu umělé oplodnění, sňatky mezi stejnými pohlavími, potraty a další podobné nemají u nás jednotlivé politické strany vyjasněné a i dvě osobnosti z jedné strany na ně mohou mít zcela opačný názor.

Popravdě řečeno, o duševní zdraví paní Chalánkové nemám nejmenší obavy. A spolu s ní hlasitě volám: Právo na dítě nepatří mezi základní lidská práva. A je vrcholně nebezpečné si s pojmy jako „základní právo“ zahrávat. Právě takové žonglování s (ne)právy je jedním z důvodů, proč dnešní evropská civilizace jde do kopru a prověřené a staletí fungující hodnoty se vytrácejí. Proč lidé mají pocit neukotvení a trpí depresemi jako nikdy dřív. A proč evropská kultura je postupně míchána a nahrazována kulturou lidí přicházejících z Afriky a východu.

Jestli se nepletu, pořád se v dnešní době oháníme rovností pohlaví. Tak to by ovšem chtělo dodat, že když má podle paní Marksové žena právo na dítě, má ho i muž, že? A když má podle paní Marksové právo na oplodnění žena i bez partnera, kvůli rovnosti pohlaví je nezbytné, aby měl právo na dítě i muž bez ženy – nebo se snad pletu, že přesně takhle to má dnešní rovnostářsky bezpohlavní společnost nastavené? Budeme tedy každému single muži, kterému se zachce dítěte, za veřejné peníze poskytovat nosnice, které mu pronajmou svou dělohu a dítě vypěstují? Že je to zvrácené a vypadá to nechutně byť jen napsané? Že to vede k představně líhně na lidi jako v Matrixu? Ale vždyť pokud budeme uvažovat přesně podle pravidel tak, jak je má paní Marksová nastavená – rovnost pohlaví, nárok na dítě – pak to k tomu zákonitě musí vést!

Pokouším se vžít do role ženy, která touží po dítěti, ale nemá partnera. A je to tíživý pocit. Přesně takový pocit jsem sice nezažila, ale znám jiný pocit: Pocit, když přijdete o chtěné, ale ještě nenarozené dítě. Taková žena začne po dítěti toužit víc než kdykoliv předtím. Celá její bytost se v tu chvíli upíná k jedinému: Opět otěhotnět a donosit nové dítě. Vše ostatní jde stranou. Ta touha je tak obrovská, bytostná, že muž ji těžko může obsáhnout; může spíš jen uvěřit, než si sám představit. Možná, že pocity ženy, která „jen“ nemá partnera, a tedy nemá ani těhotenství, nemusí být natolik zjitřené, ale nepochybuji o tom, že jistě také mohou být nesnesitelně silné, zvláště pokud žena má dojem, že jí už tikají biologické hodiny. S každou takovou ženou mám soucit. A přesto říkám: Dítě není právem.