Markéta Šichtařová: Zločincem proti své vůli, aneb Jak politicky korektně oloupat banán
1. dubna 2017 Redakce AC24 Z domova 6430 0
thumbnail
Když si naposledy příslušné oddělení ministerstva vnitra nechalo v roce 2010 udělat přehled všech právních norem aktuálně platných na území České republiky, dobralo se k impozantnímu číslu 1 milion 600 tisíc kousků. Kolik máme platných právních norem dnes, to patrně nikdo přesně neví. Ovšem prostou extrapolací časové řady se dobereme někam plus mínus ke dvěma milionům: v roce 1948 jich bylo kolem 50 tisíc, v roce 1989 více než milion, v roce 2009 už milion a půl.

 

 

Nejen počet právních norem se tedy zvyšuje; také se zvyšuje agilita poslanců, ministerských úředníků, zastupitelů obcí a dalších lidí, kteří mohou právní normy produkovat. A tudíž taky zrychluje tempo přibývání zákonů, vyhlášek ministerstev, nařízení vlády, vyhlášek obcí a dalších útvarů.

Že by to byl jen přirozený důsledek dlouhodobého nárůstu počtu státních úředníků, kteří tak mají k dispozici víc rukou, hlav i času na vymýšlení nových mantinelů, jak zregulovat naše chování? Že by všichni ti lidičkové byli puzeni neutuchající touhou vyladit nám naše zítřky všemi těmi návody k chování do dokonalosti? Nebo spíš potřebují vykazovat nějakou aktivitu, aby odůvodnili smysluplnost existence svých pracovních míst a mandátů? Anebo jednoduše svět – respektive Evropa – se jen nachází v dějinné epoše, která uvěřila, že detailní návod k tomu, jak si správně, politicky korektně a v souladu s předpisy o bezpečnosti práce oloupat banán, je přeci pro společnost mnohem přínosnější než nechat tak riskantní operaci na nás?

Každopádně sotva uvěřitelný počet právních norem má jeden zásadní důsledek: Při nejlepší vůli není možno žít za všech okolností v souladu se zákonem. Abychom totiž dodrželi zákon, předpokládá to, že jej také známe.

Jistě, existují právní normy, jejichž obsah je zcela intuitivní. Že není úplně v pořádku někoho zabít či okrást, asi povětšinou odhadne i dítě, jinak klidně s IQ houpacího koně. Takové právní normy se víceméně kryjí s tím, co je označováno za takzvané přirozené právo, a není problém je dodržovat, i když jejich znění neznáme do písmene. Jenomže takových je naprostá menšina.

Jenomže pak jsou tu i normy, které například popisují, co a kdy smíme jíst – viz takzvaná pamlsková vyhláška. Intuitivní na ní není vůbec nic, už proto ne, že názor na to, co je a není zdravé, se v čase neustále vyvíjí. Někdo vám bude zapáleně tvrdit, jak mléko a sója jsou zdravé, jiný – jako třeba já – je přesvědčen, že obojí je pro člověka velmi nezdravé, protože valná většina populace má jak na kravské mléko, tak na sóju sníženou toleranci. Intuitivnost či celospolečenská shoda veškerá žádná. Abychom se v tu chvíli chovali v souladu s právem, musíme příslušnou právní normu znát.

Samozřejmě můžete namítnout, že co neznám, musím si nastudovat. Ovšem tady vzniká logický problém. Jak si mohu nastudovat něco, o čem nevím, že to existuje? A při existence dvou milionů právních norem je zřejmé, že nikdo nemůže každou z nich znát... Nutným důsledkem tedy je, že pokud nikdo nemůže vědět o existenci všech platných právních norem, nemůže si dopředu zjistit, jak by se měl chovat, nemůže tedy zákony ani dodržovat. A jelikož podle platné právní zásady neznalost neomlouvá, automaticky se tak všichni musíme stát zločinci...

Řešení se zdá nasnadě: Při zavedení jednoho nového slova do právního řádu dvě jiná škrtnout. A při stejné agilitě státu jako za posledních 69 let budeme v roce 2086 tam, kde jsme byli v roce, v němž se chopili vlády komunisté. Je to ale mnohem hůř uskutečnitelné než vyslovitelné. Když jsem o tomhle pravidle už mluvila v minulosti, bylo mi právníkem namítnuto, že prý je to neuvěřitelně – s prominutím - pitomý nápad. A tím důvodem jeho infantilnosti mělo být prý to, že existují různé právní systémy: Některé fungují na principu precedentů, jiné ne. Některé víc vycházejí z obecných zásad, jiné jdou cestou detailního popisu. A náš právní systém je založen právě na detailním popisu dovoleného a zakázaného jednání.

Fajn, beru, ostatně jako neprávník se vždy ráda nechám právníkem poučit. Pak ale otázka evidentně stojí jinak: Není náhodou takový právní systém, který je přímo založen na neustálém kynutí typu „hrnečku, vař“, až se v té právní kaši, co navařil, všichni utopíme, principiálně špatně? Tedy alespoň já s ním mám dost zásadní logický problém.

A pak je tu ještě jeden praktický problém. S analogickým nápadem jako já - typu „jedno slovo dovnitř, dvě ven“ - se v prezidentské kampani oháněl i Donald Trump. A ani on nebyl první politik, který se proti počtu právních norem vymezil. A skutek? Minimálně prozatím utek. Trump tvrdě narazil na odpor dokonce i části republikánských poslanců například při pokusu o zrušení Obamovy zdravotní reformy. Možná to ještě nic neznamená. Anebo to třeba taky lze chápat jako určitou zákonitost: Například ekonomové vědí, že mzdy jsou pružné téměř jen v jediném směru, totiž nahoru. Dost možná je načase formulovat podobnou právní zákonitost: Počet právních norem umí jen a pouze růst.

Vůbec se mi nechce domýšlet, co by to pro naše životy znamenalo, pokud by to byla pravda.

Markéta Šichtařová

Loading...
 
sdílet na Facebooku sdílet na Twitteru sdílet na Google Plus sdílet na VKontakte

Facebook komentáře
Komentáře registrovaných uživatelů

Napište vlastní názor