Když si naposledy příslušné oddělení ministerstva vnitra nechalo v roce 2010 udělat přehled všech právních norem aktuálně platných na území České republiky, dobralo se k impozantnímu číslu 1 milion 600 tisíc kousků. Kolik máme platných právních norem dnes, to patrně nikdo přesně neví. Ovšem prostou extrapolací časové řady se dobereme někam plus mínus ke dvěma milionům: v roce 1948 jich bylo kolem 50 tisíc, v roce 1989 více než milion, v roce 2009 už milion a půl.


Nejen počet právních norem se tedy zvyšuje; také se zvyšuje agilita poslanců, ministerských úředníků, zastupitelů obcí a dalších lidí, kteří mohou právní normy produkovat. A tudíž taky zrychluje tempo přibývání zákonů, vyhlášek ministerstev, nařízení vlády, vyhlášek obcí a dalších útvarů.

Že by to byl jen přirozený důsledek dlouhodobého nárůstu počtu státních úředníků, kteří tak mají k dispozici víc rukou, hlav i času na vymýšlení nových mantinelů, jak zregulovat naše chování? Že by všichni ti lidičkové byli puzeni neutuchající touhou vyladit nám naše zítřky všemi těmi návody k chování do dokonalosti? Nebo spíš potřebují vykazovat nějakou aktivitu, aby odůvodnili smysluplnost existence svých pracovních míst a mandátů? Anebo jednoduše svět – respektive Evropa – se jen nachází v dějinné epoše, která uvěřila, že detailní návod k tomu, jak si správně, politicky korektně a v souladu s předpisy o bezpečnosti práce oloupat banán, je přeci pro společnost mnohem přínosnější než nechat tak riskantní operaci na nás?

Každopádně sotva uvěřitelný počet právních norem má jeden zásadní důsledek: Při nejlepší vůli není možno žít za všech okolností v souladu se zákonem. Abychom totiž dodrželi zákon, předpokládá to, že jej také známe.

Jistě, existují právní normy, jejichž obsah je zcela intuitivní. Že není úplně v pořádku někoho zabít či okrást, asi povětšinou odhadne i dítě, jinak klidně s IQ houpacího koně. Takové právní normy se víceméně kryjí s tím, co je označováno za takzvané přirozené právo, a není problém je dodržovat, i když jejich znění neznáme do písmene. Jenomže takových je naprostá menšina.

Jenomže pak jsou tu i normy, které například popisují, co a kdy smíme jíst – viz takzvaná pamlsková vyhláška. Intuitivní na ní není vůbec nic, už proto ne, že názor na to, co je a není zdravé, se v čase neustále vyvíjí. Někdo vám bude zapáleně tvrdit, jak mléko a sója jsou zdravé, jiný – jako třeba já – je přesvědčen, že obojí je pro člověka velmi nezdravé, protože valná většina populace má jak na kravské mléko, tak na sóju sníženou toleranci. Intuitivnost či celospolečenská shoda veškerá žádná. Abychom se v tu chvíli chovali v souladu s právem, musíme příslušnou právní normu znát.