Náměstek ruského ministra zahraničí Sergej Rjabkov 21. listopadu potvrdil, že probíhají důkladné přípravy na uspořádání příštího summitu mezi americkým prezidentem Joem Bidenem a ruským prezidentem Vladimirem Putinem. (Foto: Flickr)

Oba lídři se poprvé setkali loni v červnu v Ženevě, kde se dohodli na spolupráci v oblasti strategické a kybernetické bezpečnosti. Od té doby došlo v těchto ohledech k počátečnímu pokroku, ale východní Evropa se opět stala zdrojem napětí mezi těmito dvěma zeměmi.

V současné době probíhají dvě regionální krize, které se USA snaží mylně označit za vzájemně propojené a tajně vyprovokované Ruskem.

První se týká východoevropské migrační krize. Několik tisíc lidí z některých většinově muslimských zemí, které Západ pod velením Spojených států zničil od začátku tohoto století, přijelo do Běloruska na cestě do EU, kde je násilně zastavila polská pohraniční stráž. Varšava je široce obviňována z porušování jejich lidských práv.

Druhá krize se točí kolem tvrzení USA, že Rusko se připravuje na invazi na Ukrajinu. Toto tvrzení popřel nejen Kreml, ale i mluvčí ukrajinské pohraniční služby, ačkoli ostatní ukrajinští představitelé si to nemyslí.

V reakci na tuto vykonstruovanou krizi, kterou ruská zahraniční zpravodajská služba přirovnala k informační válce vedené nacistickým ministrem propagandy Josephem Goebbelsem, CNN uvedla, že USA zvažují odeslání více zbraní a dokonce vojenských poradců na Ukrajinu. Bílý dům odmítl tuto zprávu komentovat, ale mluvčí Jen Psaki prozradila, že „diskutovali o svých obavách z ruských vojenských aktivit a tvrdé rétorice vůči Ukrajině“.

Vzhledem k tomu, jak komplikovaná se geostrategická situace v poslední době ve východní Evropě stala, zejména s ohledem na vojenské plány pro Ukrajinu hlášené Spojenými státy a také na obavy Ruska z toho, že NATO využívá regionální migrační krizi k dalšímu tlaku na obranného spojence Moskvy – Bělorusko, je zřejmé, že tento region světa bude prominentně figurovat v plánovaném pokračování letního summitu mezi Bidenem a Putinem. Dodává to také pocit naléhavosti pro jejich setkání.

Jejich dřívější setkání vyústilo v to, že se oba lídři dohodli na spolupráci v širších otázkách, jako je kontrola strategických zbraní a kybernetická bezpečnost, které utvářejí obrysy jejich celkových vztahů. Je proto přirozené, a to i bez neustálého vyhrocování napětí ve východní Evropě, posouvat jejich spolupráci ještě dále tím, že se konečně pokusí zodpovědně regulovat jejich rivalitu v tomto klíčovém regionu. Pokud tak neučiní, budou spolu vždy v rozporu, čímž riskují zvrácení svého předchozího postupu.

Prostředky, jimiž by mohli vyřešit východoevropskou migrační krizi, zůstávají nejasné, protože to bude nakonec muset zahrnovat spolupráci EU, a také to vyžaduje uvědomění, že tyto tisíce lidí jsou v Bělorusku jen proto, že chtějí projít do bloku. Polsko je jedním z hlavních spojenců Ameriky na kontinentu, takže by ho USA mohly povzbudit, aby zmírnilo svůj dosavadní ostrý odpor vůči těmto migrantům a aby jim umožnilo projít přes své území na cestě do Německa.

Pokud jde o Ukrajinu, nedávno bylo odhaleno v bezprecedentním zveřejnění diplomatických nót ruského ministerstva zahraničních věcí, následně po zkreslení pozice Moskvy Francií a Německem, že tito dva kolegové z normandského formátu nedávno zablokovali donbasský mírový plán Kremlu. Ačkoli USA nejsou formální stranou těchto rozhovorů, mohou se také pokusit ovlivnit své spojence v NATO a povzbudit je, aby přehodnotili své maření ruského mírového úsilí na Ukrajině.

Kromě toho by USA mohly jít pozitivním příkladem tím, že by odmítly podporovat jakékoli potenciální posilování sil NATO podél běloruských hranic pod záminkou reakce na pokračující migrační krizi. Nejen to, ale bylo by moudré, aby Washington přehodnotil své hlášené odeslání zbraní a vojenských poradců na Ukrajinu. Pokud to neudělá, bude pro USA a Rusko nesmírně obtížné zodpovědně regulovat svou rivalitu, jak se o to pokoušejí od letošního léta.

Abychom to všechno uzavřeli, druhý summit mezi Bidenem a Putinem, který je plánován někdy v nadcházejících týdnech, se téměř jistě zaměří na tyto dvě východoevropské krize. Cílem toho, že se tito dva lídři sejdou jen zhruba půl roku od chvíle, kdy se setkali naposledy (i když podruhé jen ve virtuálním formátu), je dosáhnout nějakého hmatatelného výsledku pro řešení těchto krizí. Pokud bude jednání úspěšné, jejich společné úsilí výrazně obnoví stabilitu Evropy.

Andrew Korybko