Nedávno se objevily dvě knihy, které vrhly světlo na velice důležité aspekty americké politiky.

Obě sledují úpadek Republikánské strany od relativní jednoty pod Ronaldem Reaganem – kdy to se nejdříve odráželo v ohromující biografii Nancy Reagan od karen Tumlty; a pak v portrétu nedávného republikánského mluvčího Sněmovny Johna Boehnera.

Na Boehnerův odchod z politiky roku 2015 lze pohlížet jako na předzvěst toho, co se mělo stát s jeho stranou. Republikánští vůdci Sněmovny váznoucí mezi tradicionalistickou politikou a novou vlnou radikalismu dlouho nevydrželi. Boehnerův nástupce Paul Ryan zanechal politiky po dvou funkčních obdobích jako mluvčí. Současný republikánský sněmovní vůdce Kevin McCarthy se zmítá mezi strachem z pokračujícího vlivu Trumpa a z tlaku méně radikálních členů, kteří by se z Trumpismu rádi vymanili.

Boehner ve svých memoárech vypráví trochu okořeněné živé historky. Ve skutečnosti se křečovité části této knihy čtou, jako by je diktoval. Občas události chirurgicky předělává. Např. když mluví o Newtu Gingrichovi, když se musel po volbách v mezi-termínu 1998 vzdát pozice mluvčího, tak se vyhýbá skutečnosti, že když sněmovní Republikáni přišli o křesla, tak z toho vinili Gingrichův bombastický styl.

Boehner úplně pomíjí to, že dalším důvodem, proč musel Gingrich na mluvčího rezignovat (ve skutečnosti opustil i Kongres), bylo to, že ve stejnou dobu, kdy tlačil na impeachment Billa Clintona údajně za lhaní pod přísahou o jeho sexuální aféře s internistkou v Bílém domě, měl Gingrich svou vlastní aféru. Boehner říká, že se stavěl proti Clintonově impeachmentu jako příliš stranickému a věcně neserióznímu; ale zapojil se do něj.

Boehnerova charakteristika vůdčích washingtonských figur je chmurná a výstižná. O vůdci senátních Republikánů Mitch McConnellovi říká: „Činil z realizace záhadu.“ O jednom s nejnesnášenějších senátorů mezi kolegy z obou stran Tedu Cruzovi říká: „Nic není nebezpečnějšího než bezohledný debil, který si myslí, že je chytřejší než všichni ostatní.“

Boehner využívá své selektivní paměti, aby kritizoval tehdejšího nastupujícího demokratického prezidenta Baracka Obamu za to, že s Republikány nespolupracoval na stimulačním zákonu. Boehner však opomíjí, že Obama během svého prvního týdne v úřadu v neobvyklém gestu řekl, že na Capitol Hill přijde, aby to s nimi prodiskutoval. Když Obamova limuzína směřovala ke Kapitolu, tak sněmovní Republikáni oznámili, že jsou proti jeho návrhu.

Úpadek Republikánské strany jako odpovědného nástroje vlády nabral rychlost během Boehnerova funkčního období jako mluvčího. Republikáni v mezivolbách roku 2010 napadli to, čemu nadávali do „Obamacare“ (kdy Obama tento termín mazaně přijal za svůj). Obamacare byla tak nepopulární, píše Boehner, že „Byste mohl být úplný blbec a byl byste zvolen jen kvůli tomu, že máte R za svým jménem.“

Boehner katapultovaný do funkce mluvčího volbami roku 2010 dává jasně na srozuměnou, že je republikánským poslancem, který právě do této kategorie zapadá. Tito členové, poukazuje, nakonec zformovali Trumpovu základnu, tj. „potrhlou frakci.“ Boehner měl malé pochopení pro lidi bez zkušeností v politice přicházející do Kongresu ve víře, že to tam mohou vést, a měl pravdu.

Boehner na rozdíl od většiny republikánských funkcionářů rozhodně obviňuje Trumpa z povstání 6. ledna. To, že ve straně přetrvává Trumpova bašta, se ukazuje na skutečnosti, že se ho Republikáni pokouší ochránit před nezávislým vyšetřováním bouří na Kapitolu a skutečností, že velká většina Republikánů pořád popírá, že Joe Biden je legitimně zvolený prezident. Těch pár relativně umírněných Republikánů, co v Kongresu zůstali, se rozhodlo jít radši do penze, než aby v první řadě hájili Trumpovskou ideologii.

Boehnerovo období jako mluvčího představuje dělící linii mezi Republikánskou stranou účastnící se přínosné politiky a tou, která sotva věří v demokracii. Biografie Nancy Reagan od Tumulty líčí dřívější, klidnější časy. Ronald Reagan by, jak popisuje, byl překvapen tím, co se stalo se stranou, kterou vedl relativně úspěšným, ač kontroverzním obdobím prezidentování.

Kniha Tumulty líčí ohromující a nejspíš nerovnou roli, jakou v tom úspěšném prezidentování sehrála prezidentova choť. Předtím nikoho ani nenapadlo, aby srovnával Nancy Reagan s Eleanor Roosevelt. Ale přes jejich propastné rozdíly, měly tyto dvě ženy společného více, než jsem si kdy dovedla představit, přinejmenším, co se týče ve vlivu na politiku mužů, za které byly provdané.

Podle pečlivého vyprávění Tumulty chápala Nancy Reagan, že ten proslule neprůhledný muž je lepší, než kdokoliv jiný. Věděla, kdy ho kočírovat a kdy ho nechat řídit se svým instinktem, který mu často dobře sloužil. Personál Ronalda Reagana žil ve strachu před jeho manželkou a děsil se jejích volání. Ti, kdo ji naštvali, nebo o kterých si myslela, že dostatečně nedbají zájmů jejího manžela, dlouho nevydrželi.

Ač se Eleanor Roosvelt o politiku zajímala a měla na některá rozhodnutí svého manžela vliv, tak se nepokoušela řídit Bílý dům. Ta v podstatě věnovala svou činnost tomu, o co měla sama vášnivý zájem, tj. hlavně o útrapy pracující třídy.

Nancy Reagan se snažila odrazovat od užívání nebezpečných drog („Prostě řekni ne“), když se snažila uplatnit serióznější dojem, aby tak vytěsnila svoji image frivolního sušáku na prádlo. Kniha objasňuje, že Nancy obětovala svůj vztah se svými dětmi, aby posílila láskyplný vztah, který měla se svým manželem. Kniha rovněž poukazuje, že Alzheimer, na který Ronald Reagan po odchodu z úřadu zemřel, byl přítomen už během jeho prezidentování.

Ale Nancy Reagan svého manžela ovlivňovala, aby z něj vycházely seriózní výstupy. Jejím korunním úspěchem, o kterém Tumulty ve svém strhujícím vyprávění referuje, bylo dotlačit komunisty nenávidícího Ronalda Reagana do rozhodnutí, která měla hodně co dělat s ukončením Studené války. Tumulty rovněž ale objasňuje, že Ronald sám „idealista“ hledal cesty k jednání se Sovětským svazem.

Tyto dvě knihy nám ukazují Republikánskou stranu v jejím zenitu a na jejím dně. Otázkou je, zda Boehnerovo trpké a brutální, ne však nepřesné, hodnocení současného stavu čeká nějaká budoucnost.

Elizabeth Drew