Selhání ekonomického zabijáka v Turecku: Erdogan byl znovu zvolen

Znovuzvolení prezidenta Erdogana v Turecku je monumentálním selháním západního tlaku. Kvůli němu je načase odtrhnout oči od Ukrajiny a podívat se na jiné divadlo třetí světové války se stejnými, ne-li většími důsledky. (Foto: Flickr)

Turecko je další z nyní již dlouhé řady neúspěšných operací ekonomických zabijáků cum barevné revoluce. Poslední velká, která selhala, byla v Bělorusku v roce 2020 po znovuzvolení Alexandra Lukašenka.

V Turecku probíhá již sedm let kampaň, jejímž cílem je zbavit se Erdogana, počínaje pokusem o státní převrat v roce 2016, který byl organizován z letecké základny NATO v Incerliku. Turecko prochází vytrvalou pětiletou brutální devalvací své měny, liry, která v důsledku Erdoganova vítězství klesla z necelých 2 vůči americkému dolaru na téměř 21 tento týden.

Tomuto příběhu jsem se podrobně věnoval (viz můj archiv Turecka zde), přičemž jsem byl jedním z osamělých hlasů, které se snažily rozebrat Erdoganovy měnověpolitické kroky, jež se podle mého názoru snažily de-dolarizovat turecké devizové závazky a razit nezávislou cestu.

Erdogan, mazaný jako liška, už léta obratně navádí USA a Rusko/Čínu proti sobě a Turecko současně staví do pozice člena NATO, strážce Černého moře a finanční a obchodní křižovatky spojující Východ a Západ.

Kampaň Západu za svržení prezidenta Asada v Sýrii, která začala v roce 2011, by se neobešla bez Erdoganovy pomoci. Ten s ní souhlasil velmi ochotně, když mu bylo přislíbeno, že Turecko získá provincii Idlib na západě a obsadí většinu severu země. Tím, že Vladimir Putin přijal Asadovo pozvání na pomoc v boji proti ISIS a Erdoganovým mazlíčkům v Idlibu (Hay’at Tahrir al-Sham neboli HTS), začalo rozplétání těchto plánů.

Sestřelení ruského letounu SU-31 Tureckem v listopadu 2015 mělo Putina dotlačit k válce proti Turecku, čímž by NATO získalo všechny důvody k přímému zapojení Rusů. Putin a Erdogan se však kvůli tomuto incidentu dohodli, což naznačuje, že ruské letadlo nebylo sestřeleno na Erdoganův rozkaz, ale spíše na rozkaz obvyklých podezřelých ve Foggy Bottom, Langley a GCHQ v Londýně.

Pokud se divíte, proč mě nikdy neznepokojuje poslední trapný pokus zatáhnout Rusko do širšího konfliktu na Ukrajině událostmi jako Nordstream nebo bombardování mostu v Kerčském průlivu, bylo to právě Putinovo jednání s Erdoganem v tomto okamžiku a později sestřelení ruského letadla IL-20 ELINT nad Sýrií někým, kdo rozhodně nebyl Sýrie, kdo vzal vinu na sebe, aby odvrátil třetí světovou válku.

To byly okamžiky, kdy byly Rusko a NATO tlačeny do konfliktu a Putin odmítl postupovat podle hotového scénáře Toma Clancyho, který mu připravili špioni, jimž zřejmě nikdy nedojdou odpalovací zařízení bez ohledu na to, kolikrát se trefí.

Na tomto pozadí musíme analyzovat naprosté selhání, kterým je kampaň Západu za odstavení Erdogana a jeho strany AKP od moci v Turecku.

Léta ZIRP na Západě se shodovala s velkým zhoršením tureckých financí, když Erdogan pozval do země západní investice, aby podpořil své územní ambice. Erdogan však, jak poznamenal Baris Doster z Marmarské univerzity:

„Vláda v čele Turecka je nesmírně pragmatická, což se projevuje ve schopnosti provést ostrý obrat v zahraniční politice,“ řekl Doster.

„Existuje mnoho příkladů: jsou to vztahy s Izraelem, Katarem, Spojenými arabskými emiráty, Egyptem, Saúdskou Arábií. Když se vztahy s Východem nevyvíjejí dobře, obrací se Turecko k Západu, a v případě potíží se Západem se obrací k Východu. V současné situaci se však domnívám, že stávající politický vektor zůstane zachován.“

S tím souhlasím. Erdoganův pragmatismus ho v podstatě vedl téměř ke všem krokům, které v uplynulém desetiletí učinil, přičemž souhlasil s NATO, když bylo v ofenzivě, ale rychle se otočil a uťal návnadu na politiku v okamžiku, kdy se dostalo do defenzivy, viz mé výše uvedené komentáře o Sýrii.

Ve skutečnosti je snadné tvrdit, že právě Erdoganův bod zlomu se Západem kvůli Sýrii dominuje geopolitickým titulkům posledních sedmi let. Erdogan si vychutnává roli muže, který má páky na veškerou politiku NATO ve východním Středomoří a v Černém moři, jejichž přístup kontroluje díky smlouvě z Montreaux z roku 1936.

Stále drží vstup Švédska jako rukojmí, což mám pocit, že nová vláda ve Stockholmu preferuje.

S jeho znovuzvolením a zlepšující se finanční situací Turecka jeho význam jen poroste. Z NATO dobrovolně nevystoupí, místo toho využije svého práva veta, aby zpomalil válku neokonů, eurokratů a globalistů, kteří zradili nejen jeho, ale i Turecko. Přes všechny své aspirace je Erdogan skrz naskrz turecký nacionalista.

Nyní bude házet další písek do soukolí plánů NATO na širší konflikt v regionu od Ukrajiny po Írán a Arménii, dokud Západ Turecko nevykope nebo ho někdo nezavraždí.

Po celou dobu bude do Turecka nadále zvát ruské, íránské a čínské peníze s cílem snížit jeho závislost na zahraničních energetických obchodech vypořádaných v dolarech.

Turecký lid mu dal dalších pět let na dokončení tohoto přechodu od Západu k nezávislému obchodnímu centru. Pokud je Západ chytrý, nebude si ho dále znepřátelovat.

Na začátku tohoto týdne jsem byl zpravodajským serverem Sputnik News požádán, abych se k těmto otázkám přímo vyjádřil. Mé komentáře najdete v těchto dvou článcích (zde a zde). Jako vždy zveřejňuji celé otázky a odpovědi pod přestávkou v zájmu transparentnosti a proto, aby se neztratil kontext mých komentářů.

V předvečer voleb 28. května se turecká lira dostala pod bezprecedentní tlak velkých finančních gigantů. Například analytici západních bank JPMorgan Chase a HSBC Holdings začali šířit informace o nevyhnutelném oslabení liry na úroveň 24-25 lir za dolar. Zaznamenali jsme také mnoho dalších západních finančních investorů, kteří tureckou liru prodávali nakrátko.

Zde jsou otázky, nad kterými jsme se zamýšleli:

Proč si myslíte, že západní finanční giganti podnikli v posledních dnech tyto kroky proti liře? Mohlo by jít o snahu ovlivnit turecké volby?

Ano, rozhodně. USA se nijak netají svou nespokojeností s tím, jakým způsobem prezident Erdogan v posledních letech vede zahraniční politiku. Již dříve jsem cítil a publikoval, že lira je pod soustavným útokem zahraničních aktérů od léta 2018, kdy se tato záležitost poprvé objevila.

Tehdy toto kolo tlaku ukončilo teprve přiznání, že italské a francouzské banky naložily s tureckým podnikovým dluhem denominovaným v dolarech, čímž ohrozily své rozvahy. Erdogan zase viděl, jaká je situace, a převzal kontrolu nad centrální bankou, aby vyrval MMF kontrolu nad měnovou politikou.

Neměl moc na výběr a lira byla odsouzena k této hyperdevalvaci vůči dolaru. Achillovou patou Turecka byla jeho čistá pozice devizových závazků, která v roce 2018 činila více než 240 miliard dolarů.

Dnes se toto číslo podle posledních údajů turecké centrální banky snížilo na ~80 miliard dolarů. Situace se tedy sice zlepšuje, ale stále je to vektor, na kterém je Erdogan nejzranitelnější. Aby to Erdogan napravil, správně pozval do Turecka čínský a ruský kapitál a uzavřel s Putinem významné energetické dohody, aby jako významný dovozce energie zmírnil jejich chronický deficit běžného účtu a obchodu.

Takže ano, finanční a měnová nestabilita, drtivá hyperinflace liry a pochybné geopolitické zásahy podkopaly Erdoganovu lidovou podporu, která ho staví do dnešního druhého kola voleb.

Nedávné nóty amerických bank prostě vyhrocují situaci do krajnosti. Turecko má jen málo možností, jak pokračovat v de-dolarizaci.

Koho podle vás Bidenova administrativa a západní finanční giganti v těchto volbách preferují? Proč?

Erdoganovi zjevně ne. Postavili značnou podporu za jeho protikandidáta Kemala Kiličdaroglua a dali dohromady ne-Erdoganovu koalici „Stůl šesti“, což je jediná věc, na které se shodnou. Připomíná to loňskou ne-erdoganovskou koalici v Maďarsku.

Tamní výsledky byly pro neoliberály z EU/USA mnohem trapnější, protože Orbán neřešil chronické problémy s měnou, které trápí Erdogana. Přitom o Erdoganově vítězství nebylo po parlamentních volbách, které téměř s přehledem vyhrál, vůbec pochyb.

Biden a Evropa chtějí Turecko loajální vůči NATO a svému programu maximálně čelit ose Rusko/Čína/Írán. Erdogan je tomuto programu trnem v oku od konce roku 2015 a ruská intervence v Sýrii obnažila jeho spoluúčast i spoluúčast NATO na její balkanizaci.

Rozehrál obě strany proti sobě, aby Turecku vytyčil nezávislou cestu. Mnohé jeho kroky byly sporné, ale nahlíženo touto optikou je vzorec jeho chování zcela jasný. Jeho loňské pokusy o uzavření mírové dohody mezi Ukrajinou a Ruskem byly pro Západ pravděpodobně poslední kapkou.

Turecko je spojovacím článkem východního Středomoří a pokračující přítomnosti USA na Blízkém východě. Navzdory ekonomickým potížím Turecka je dokázal komunikovat jako pokračující protiarabské chování USA. Odtud, když bude u moci další čtyři roky (a pravděpodobně poslední čtyři), má před sebou velký úkol stabilizovat turecké finance. Už úspěšně dokázal, že NATO se k Turecku obrátilo zády, teď to bude muset proměnit v definitivní politiku.

Erdoganova neortodoxní měnová politika je předmětem rozsáhlých diskusí západních ekonomů. Jak ji hodnotíte vy?

V minulosti jsem o tom podrobně psal zde. Erdoganova „nekonvenční“ měnová politika byla pro Turecko základem jeho strategie odchodu ze Západu. Erdogan zpochybnil konvenční politiku MMF spočívající ve zvyšování úrokových sazeb s cílem přilákat zahraniční investory.

Proč byste chtěli přilákat tytéž lidi, kteří předtím stáhli své peníze z vaší země a destabilizovali ji. Příliv zahraničního kapitálu podle tohoto modelu je jen vydíráním, které zanechává vládu závislou na zahraniční štědrosti.

Pokud se jim nelíbí vaše politika, stáhnou své peníze, zhroutí měnu a doufají, že se jim podaří uskutečnit politickou reformu, která bude více vyhovovat jejich představám. To, co Erdogan udělal na konci roku 2021, kdy lira dosáhla maxima 18,2 vůči dolaru, bylo, že využil relativně čistou rozvahu Turecka (méně než 40 % dluhu k HDP), aby povzbudil Turky k úsporám a investicím v lirách (což jsem podrobně popsal ve výše odkazovaném článku) a zároveň podpořil ruské a čínské investice do tureckého státního dluhu a infrastrukturních/obchodních projektů.

To byly pro tyto investory vynikající investice. V listopadu 2021 byl výnos tureckého desetiletého dluhu více než 23 %. Dnes toto číslo činí 9,2 %. Lira oslabila z průměrných 15 na dnešních 20 vůči dolaru. I při započtení kurzových ztrát se jedná o vynikající výnosy. Nezapomeňte, že ceny dluhopisů rostou s poklesem výnosů.

Nyní, po svém znovuzvolení, se Erdogan a Turecko ocitli na druhé straně politického rizika změny kurzu novým vedením. Turecko ještě není z nejhoršího venku, ale ekonomické údaje se zlepšují, v některých oblastech, jako je výrobní důvěra (108) a využití kapacit (75,4 %), poměrně rychle.

Nyní je zapotřebí politická stabilita. Militaristický avanturismus nikoliv. Erdogan dostal další čtyři roky na dokončení obratu a přebudování turecké ekonomiky.

Zdroj: tomluongo.me